Daňhel: Regulatorní programy si posléze žijí vlastním životem

Mimochodem i Pavel Vacek, ředitel odboru regulace ČNB, před nedávnem otevřeně přiznal, že původní směrnice Solvency 2 postupně zastarala, takže byla vytvořena směrnice Omnibus 2. Právě ta by měla umožnit, aby se EIOPA mohla ujmout dohledu. Současně s tím se ale objevuje řada nových věcí a problematických bodů.

To je jedním z důvodů, proč jsme se na regulaci v pojišťovnictví podívali pohledem nezávislého odborníka. Tím je prof. Ing Jaroslav Daňhel Csc. z katedry bankovnictví a pojišťovnictví Vysoké školy ekonomické v Praze.

Co přinese nová regulace pojišťovnám?

Začnu trochu zeširoka. V globálním světě se musíme především zamyslet nad tím, k čemu by mělo pojišťovnictví sloužit. To je zcela základní otázka a měla by vést k odpovědi, jak by měla regulace vypadat. Bohužel jsem přesvědčen, že všechny regulatorní programy krátce po svém vzniku začnou žít svým vlastním životem a poněkud se zapomíná na jejich původní účel.

Problém, jak regulovat pojišťovnictví vidím ve dvou okruzích: pojišťovnictví se setkává s katastrofami, které jsou zcela neočekávané a navíc velkých rozměrů – vzpomeňme si například americké hurikány,  středoevropské povodně,  tsunami, japonskou Fukušimu a další a další. To je problém, který, jak sama vidíte, přesahuje možnosti řešení komerčním pojištěním. Takže ani regulace pojišťovnictví v tomto případě nic nevyřeší.

Pak jsou tu ovšem oblasti, kde má pojišťovnictví snazší úlohu, například v oblasti pojištění motorových vozidel. Tam pojišťovna nemůže utrpět nečekané a katastrofické ztráty. Tam pojišťovnictví plní své poslání, léty osvědčené a prověřené a tudíž zesilování regulace se nejeví jako potřebné. Problém je podle mého názoru právě v tom, do čeho by se pojišťovny v budoucnosti měly pouštět. V současné době jsou tlačeny i do pojišťování škod, spojených s informačními technologiemi nebo škod na životním prostředí. Říkat, že pojišťování těchto rizik, je výzvou pro pojišťovny, nepovažuji za správné. Jestliže má současné pojišťovnictví problémy s řešením enormních živelních katastrof, pak nejde o směr, kterým by se pojišťovnictví mělo ubírat a přidělávat si nové starosti, i když je v poslední době velmi moderní tato nová rizika zmiňovat.

Takže vraťme se k pojišťovací klasice a regulaci Solvency 2.

Chystaná regulace je konstruovaná pro celé finanční trhy a bohužel nepostihuje zvláštnosti pojišťovnictví. Velkým tématem zůstávají garanční schémata. Ta mají zafungovat v případech, kdy jsou finanční instituce ohroženy náhlým ruinováním. Mám na mysli případy, kdy nastane náhlý run na banku, dojde ke krachu investiční společnosti atd. Pojišťovnám však náhlé ruinování nehrozí a také k němu nikdy nedošlo.

K Solvency 2 mám tudíž dvě zásadní připomínky: u řešení důsledků „nespoutané“ nahodilosti, jako jsou velké živelné katastrofy, se nic nezreguluje a v případě „běžné“ nahodilosti, se kterou v pojišťovnictví společně žijeme celá dlouhá léta, regulace významné zlepšení nepřinese.

Proč se tedy zavádí náročná regulace Solvency 2? Je to jen kvůli bruselským úředníkům?

Jsem přesvědčen, že existují dva důvody pro její zavedení. Regulace je v současné době chápána politiky jako lék proti ekonomickému cyklu. Bohužel představa o možném žití bez krizí a bez rizika se jeví jako dosti utopická.

Druhým důvodem je snaha o jednotnou regulaci všech segmentů finančních trhů. Regulace má tendenci jít napříč celým finančním trhem, takže na pojišťovnictví se tak aplikuje to, co je vhodné pro bankovnictví a pro investiční fondy. Tato tendence už tady byla, viz česká bankovní krize v roce 1995. V této době se udělala určitá opatření vůči bankám, například že banka může měnit vlastnický podíl jen se souhlasem státního dohledu, nebo že musí dávat dopředu schvalovat členy orgánů, a to se vzápětí přeneslo i na pojišťovny.

Existují tedy dva hlavní důvody, proč pochybuji, že bude chystaná regulace účinná: jak už jsem zmínil, regulace nepomůže odstranit cyklické výkyvy. To za prvé. A za druhé: v rámci jednotného přístupu regulátorů k celému finančnímu trhu se nerespektují specifické vlastnosti pojišťovnictví.

Je tu ještě ochrana spotřebitele, ta je hlasitě zdůrazňovanou alfou a omegou všech deklarovaných opatření. Jak tedy ochrání nová regulace spotřebitele? A ochrání ho vůbec?

Jsem přesvědčen, že s módním trendem ochrany spotřebitele se to v současnosti občas přehání. Pod záminkou ochrany spotřebitele se dělají opatření, které mohou ve svých důsledcích spotřebiteli naopak uškodit. Třeba tím, že se mu díky nové regulaci služba, o kterou má zájem, zdraží.

Musím se v této chvíli znovu vrátit ke garančním schématům. To je přesně ochrana spotřebitele, která se v případě pojišťovnictví jeví jako nadbytečná. Tomáš Síkora, výkonný ředitel ČAP, je před časem zhodnotil slovy, že to je jako když si „dělám bunkr na trabanta“.

V rámci seznamování se s pravidly nově zaváděné regulace jsem nabyl dojmu, že jde o záležitost, která si již žije svým vlastním životem a nad smyslem nově zaváděných opatření se už nikdo nezamýšlí. Důkazem je mimo jiné také to, že se stále oddaluje datum účinnosti.

Můžete být konkrétnější?

Před krátkou dobou jsem se zúčastnil semináře, na němž se diskutovala možnost pro pojišťovny uplatnit svůj vlastní interní model pro výpočet kapitálové přiměřenosti v rámci Solvency 2. Ovšem jen v případě, že takový model schválí dohledový orgán – to je v tomto případě Česká národní banka. Ale ptám se: může být posouzení centrální bankou objektivní? Teď, v této současné hektické době, kdy je svět globálně propojen, je problém dělat závěry z minulých trendů, zachycených statistikou. Objevují se zcela nové jevy, které minulé pravděpodobnosti nemohou obsahovat. V posledních letech se objevila zcela nová rizika, jako je například ptačí chřipka, použití letadla jako bomby… To je problém matematicko-statistických modelů – jejich autoři nedokážou rozhýbat minulé podmínky, za kterých statistiky a modely vznikly, do budoucnosti a stěží to bude v možnostech posuzovatele v dohledovém orgánu.

Nemáte pocit, že menší pojišťovny stále vyčkávají, co bude, a na Solvency 2 se s plnou vážností nepřipravují?

Nedávno jsme v redakční radě časopisu Pojistný obzor projednávali návrh článku Dopady Solvency 2 na malé pojišťovny. Autor je z ČSOB Pojišťovny. Zpracoval dopady Solvency 2 z pohledu své, z evropského pohledu malé pojišťovny. Vedle zvýšení nákladů na nové reportingové požadavky moje výhrada je, že modely, které se používají na základě minulých pravděpodobností, a zejména kapitálový požadavek ve vztahu k riziku, dobře fungují pouze pro homogenní statistické soubory.

Jinými slovy - aby to v pojišťovně dobře fungovalo, musíte mít pro všechny stejné pojistné limity a stejné pojistné podmínky.

Systém proto nabádá k vytváření limitů a tím pádem ke snížení účinnosti pojištění! Došlo by tedy na varování, která již zazněla v souvislosti se Solvency 2, a sice že některá rizika budou jen těžko pojistitelná. Regulační opatření se tak v podstatě mohou obrátit proti svým tvůrcům a potažmo proti klientům. To pocítí velké firmy a především makléři, kteří budou mít problémy pojistit velká firemní rizika.

A aby toho nebylo málo, je tu problém s tím, že pojišťovnám, které prodávají povinné ručení, hrozí, že začnou být ztrátové. Co s tím?

To je jasným důkazem toho, že pojistné není stanoveno správně. Dohled nad pojišťovnictvím předpokládá, že všechny pojišťovny stanoví ceny pojistného tak, aby nešlo o dumping. Pokud hrozí, že by se pojišťovna mohla dostat do červených čísel, tak by už dnes měl orgán dohledu věc řešit.

A měl by bez milosti konstatovat: povinné ručení máte špatně tarifované. Jedním z příčin je i to, že domácnosti již delší dobu nechtějí vydávat víc peněz, než je nutné. A právě v tom se pojistný trh domácnostem přizpůsobil. Ostatně to před nedávnem otevřeně konstatoval i zástupce lídra trhu, kterým je Česká pojišťovna. Ani ta si však se současnou situací zřejmě neví rady.

Situace je tedy velmi napjatá, škodní průběh se nelepší, spíš naopak a do toho navíc přichází nový občasný zákoník. Myslím si, že rostoucí náklady pojišťoven na trvalé následky dopravních nehod a náklady na takové produkty, jakým je například možnost pojistit se proti nepřízni počasí na dovolené, to vše vytváří tlak na zhoršování škodního průběhu. Na některé vyšší nároky, třeba u škod na zdraví, už mají pojišťovny “zaděláno”. Dramaticky tyto náklady vzrostou poté, co nároky poškozených budou řešit soudy. Je logické, že když rodina přijde o mladého člena rodiny, je to nejen tragédie, ale poté, co začne platit nový občanský zákoník, bude to rovněž důvodem pro pozůstalé vymáhat nemalé finanční odškodnění prostřednictvím soudů.

V některých zemích již trvalé následky na zdraví začínají pojišťovny dohánět. Česká republika není výjimkou a někteří manažeři to již veřejně konstatovali.

Závěrem obligátní otázka: jak vidíte budoucnost pojistného trhu?

Přes všechny zmíněné výhrady pojistný trh, který historicky byl vždy nejstabilnějším segmentem finančních trhů, je pořád solidní a bezpečný, na tom se nic nemění. Klientům pojišťoven nehrozí žádné vážné nebezpečí.

Druhou věcí je, že pojišťovnictví má určité neduhy a léčení těchto neduhů bude dost dlouhé. U pojišťovacího byznysu je nepříjemné dlouhé časové zpoždění.

Jinými slovy - kdyby lídři trhu byli schopni v problémech nechat “vykoupat” ty pojišťovny, které prodávají povinné ručení za dumpingové ceny, byla by věc vyřízená. Ale to si lídři trhu nemohou dovolit. A než dojde k narovnání trhu, uplyne možná takových deset let.

Zůstávám tedy mírným optimistou.

Děkuji vám za rozhovor.

Dagmar Šístková.