Publikaci Dějiny českého pojišťovnictví je možné získat například v těchto knihkupectvích:
Jak jste se k pojišťovnictví dostal?
Jako slepý k houslím. Jsem totiž absolvent Strojní fakulty Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, který po ukončení studia dělal více než patnáct let ve výzkumných ústavech. Tehdy, za minulého režimu, jsem „objevil“ tzv. hodnotovou analýzu, v té době propagovanou panem docentem Vlčkem z Vysoké školy ekonomické, a společně jsme pracovali na inovacích – návrzích věcně i ekonomicky výhodných řešení nových výrobků a služeb. Šlo o komplexní pohled na technické řešení čili o to, že můžete mít skvělý nápad, ale důležité je, jak ho dokážete uvést do praxe. A to mě naučilo jedné věci, jež byla později důležitá v mé kariéře ve financích – pracovat v týmu. A ještě jednu devízu jsem si odnesl. Jakákoliv činnost není hotova, dokud neuděláte obrazně řečeno poslední tečku a práci neodevzdáte.
Když jsem se později dostal na ministerstvo financí, snažil jsem se obklopit schopnými lidmi, kteří byli často daleko kompetentnější ve svých specializacích než já. A já jsem se snažil o jakási komplexní mezioborová posuzování. To se u nás ve financích tehdy ještě moc nepěstovalo, nicméně já jsem si tento zvyk přinesl ze strojařiny a z výzkumné činnosti a zůstal jsem mu věrný po celou dobu své kariéry. A vlastně dosud.
Mohlo by vás zajímat: Ivan Špirakus: Povodňové mapy a analýza rizik patří v Česku k evropské špičce
Byl jste státním dozorem v pojišťovnictví a penzijním připojištění v devadesátých letech, v době největších makroekonomických a legislativních změn.
Tehdejší ministr financí Ivan Kočárník mě na konci roku 1992 požádal, abych vedl odbor, který mimo jiné vykonával státní dozor v pojišťovnictví, ale v té době jsem o pojišťovnách fakticky nevěděl nic. Byl jsem ubezpečen, že tam mám schopný tým, který budu zastřešovat. Ovšem ten tým mi po krátkém čase dal ultimátum, protože rostl počet pojišťoven a tím i objem jejich práce, že potřebují další pracovníky a zvýšení mzdy, jinak odejdou. Takový styl jednání se mi ale nelíbil, a tak jsem je nechal odejít a se zbytkem týmu vytvořil nové oddělení státního dozoru v pojišťovnictví.
Během tohoto celkem hektického období jsem se musel pojišťovnictví, abych tak řekl, „naučit“. Naštěstí jsem měl postupně řadu skvělých kolegů z pojišťoven, kteří mi pomáhali do problematiky proniknout. Mezi největší postavy pojišťovnictví devadesátých let určitě patřil Vlastimil Uzel, generální ředitel České pojišťovny. To byl odborník, diplomat a gentleman. Důležitá byla po jeho smrti také komunikace s Vladimírem Mrázem, šéfem Kooperativy, který uměl být při jednáních rázný, ale vždy to byl spolehlivý partner, skvělý profesionál.
Jak se ekonomika v 90. letech rozvíjela, stát potřeboval činnost pojišťoven více regulovat. Hlavně si pohlídat, zda mají dostatečný kapitál.
To, že jsme v polovině devadesátých let začali hodnotit solventnost pojišťoven, hlídat jejich technické rezervy, byl obrovský kvalitativní krok. Taková úroveň dozoru jde mnohem hlouběji, naše oddělení na ministerstvu se tedy muselo rozrůst. Jenom připomínám, že odbor jednak tvořil nové zákony, jednak byl státním dozorem. Nicméně jsme tehdy ještě neměli takové pravomoci, jaké nám dal později zákon o pojišťovnictví z roku 1999, což se ukázalo jako problém v roce 1997, kdy přišly povodně a s nimi pád Pojišťovny Morava. Nebyla na tom kapitálově zrovna dobře a odehrávaly se tam aktivity, se kterými jsme se nemohli ztotožnit. Jenže my jsme tehdy v Moravě nemohli dostatečně zasáhnout, protože zákon neumožňoval, abychom jim nějakým způsobem nastavili program, který by je dostal do lepší situace, nemohli jsme ani nasadit nucenou správu.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré a krach Moravy nás inspiroval k tomu, abychom v novém zákonu 363 o pojišťovnictví v roce 1999 prosadili od roku 2000 větší pravomoci pro státní dozor. Tímto zákonem jsme se ostatně také začali připravovat na vstup do Evropské unie, protože již částečně harmonizoval podmínky pro pojišťovny u nás a v Evropě.
Krach Moravy přišel v době povodní, hodně lidí, kterým voda všechno vzala, bylo pojištěno právě u ní…
Byla to pro nás všechny velká zkušenost. Protože poprvé po dlouhé době přišla velká přírodní pohroma, která samozřejmě ukázala na slabé místo – na to, co se stane, když pojišťovna nemá dostatečné rezervy. A taky nám přinesla zkušenosti, co dělat a co nedělat, aby pojišťovna nezkrachovala.
Když Morava zkrachovala, okamžitě se začalo vymýšlet, jak pomoci lidem postiženým povodní, kteří u ní byli pojištění. Pokoušeli jsme se v rámci zákona přijít na způsob, jak jim nějaké peníze vyplatit, ale řešení jsme nenašli – zákony to prostě neumožňovaly. Nařízením vlády bylo rozhodnuto vyplatit lidem postiženým povodněmi a pojištěným u Pojišťovny Morava desítky milionů ze státní kasy. S takovým řešením jsem nemohl souhlasit, bylo to nesystémové.
Na druhou stranu musím pochválit kolegy z pojišťoven a z ČAP za jejich obrovské úsilí a solidaritu s lidmi, kteří na tom tehdy byli špatně. Likvidátoři pojistných událostí tehdy odvedli obrovskou práci. Především díky velmi dobrému zajištění pojišťoven v zahraničí se katastrofální záplavy podařilo vyřešit. Povodně v roce 1997 ale trh hodně posunuly a při povodních v roce 2002 už jsme byli mnohem lépe připraveni, i když ceny zajištění pojišťoven v zahraničí dost výrazně vzrostly.
Mohlo by vás zajímat: Ivan Špirakus: Povodňové mapy a analýza rizik patří v Česku k evropské špičce
Kromě Moravy se ale české pojišťovnictví velkým otřesům vyhnulo – na rozdíl od českého bankovnictví, které v 90. letech prožilo opravdu divoké časy.
To je ale dáno i tím, že pojišťovnictví je něco jiného než bankovnictví. Když jsem začal přednášet pojišťovnictví na Vysoké škole finanční a správní, tváří v tvář několika desítkám studentů jsem si kladl otázku: Jak je zaujmout? Tak jsem se jich nejprve zeptal: Proč jste si vybrali pojišťovnictví? No a on se nikdo nepřihlásil. Bylo ticho. Tak jsem otázku opakoval: Tak mi, prosím vás, povězte, proč tady sedíte. Zase nic. Pak se nesměle přihlásil jeden student a řekl: Protože jsem se nedostal na bankovnictví.
Tak jsem aspoň věděl, na čem jsem. Ale pustil jsem se do přednášení a postupně si studenty získal, protože jsem jim začal ukazovat, jak nádherný obor pojišťovnictví je! Protože je to nesmírně široký obor, kde se potkáváte s mnoha profesemi, mnoha různými situacemi… A nakonec to studenty začalo opravu bavit. A mě taky! Učil jsem pak taky dálkaře, profesionály ve svém oboru, kteří si u práce dodělávali vysokou školu dálkovým studiem. To mi hodně dalo, protože jsem se zase já od nich mohl dozvědět hodně o jejich oboru. Takové informace se nikde nevyčtou.
Ale zpátky k Moravě. Samozřejmě že Morava nebyla jediný problémový případ. Všechny další už jsme ale dokázali řešit, aniž by se to jakkoliv dotklo klientů. Ze zákona bylo již možné převést pojistné kmeny na jiné pojišťovny nebo zavést nucenou správu – a jelo se dál, klienti nic nepocítili.
Pomohlo, že jako ministerstvo jsme se mohli opřít o dobré vztahy s největšími pojišťovnami, které podaly pomocnou ruku. Já jsem měl vždy velmi dobré kontakty s vedením hlavních pojišťoven – ačkoliv to mi občas bylo vytýkáno. Například Pavel Mertlík, jeden z ministrů financí, kteří se v úřadě za mých časů vystřídali, mi řekl: Pane řediteli, ale vy jste s těmi pojišťovnami velký kamarád! Odpověděl jsem: Pane ministře, nevím, jestli kamarád, ale fakt je, že s nimi jsem v úzkém kontaktu, a to zcela záměrně, protože kdybych nebyl, tak bych spoustu věcí nevěděl – a pak bych nemohl vykonávat tak dobře svou práci.
Byl jste na exponovaném místě. Zažil jste někdy politický tlak?
To se vracíme k mé debatě s ministrem, který mi vyčetl příliš úzké vztahy s šéfy pojišťoven. Bylo to v období privatizace. Byl jsem ještě z doby svého působení na ministerstvu průmyslu a obchodu předsedou představenstva jedné akciové společnosti v Brně. V rámci privatizace společnost prodala své závody a připravovala likvidaci. Před posledními kroky k likvidaci společnosti, na slavnostním sobotním zasedání, předsedkyně dozorčí rady z Fondu národního majetku předložila představenstvu společnosti příkaz pana ministra, který obsahoval požadavek, aby se akciová společnost nelikvidovala, ale zůstala státní akciovkou poté, co bude provedena určitá majetková transakce.
To se mi ovšem nechtělo. Protože pro každou společnost platí zákony a já, respektive představenstvo jako statutární orgán, jsme neměli informaci o tom, co požadovaná transakce pro společnost znamená. Představenstvo nakonec s požadavkem pana ministra nesouhlasilo, rozhodující hlas byl můj. Rozhodli jsme zadat analýzu transakce jedné auditorské společnosti a k požadavku pana ministra se následně vrátit.
Nepřekvapilo mě, že si mě hned v pondělí pan ministr zavolal se slovy: Pane řediteli, já jsem vám poslal požadavek, a vy jste ho neodsouhlasili! Tak jsem mu uvedl důvody. On mi odpověděl: Ale já vás odvolám! Tak jsem pokrčil rameny, uvedl jsem, že na to má právo, a šel jsem. To bylo moje první „odejití“ z úřadu.
Ale netrvalo dlouho a byl jste zpátky.
Ano, řízením osudu krátce nato skončil ve funkci i pan Mertlík. Po něm byl jmenován do funkce ministra Jiří Rusnok. Potřeboval řešit penzijní fondy a řadu dalších věcí souvisejících s legislativou a státním dozorem a jeho náměstek mu doporučil mě. Tak jsem šel k panu ministrovi do úřadu na takové přátelské popovídání u kávy, ze kterého se vyvinula dlouhá odborná debata o tom, jak by se měl dál vyvíjet státní dozor, co s bankami a pojišťovnami při našem tehdy se blížícím vstupu do EU. A na konci té debaty se mě pan Rusnok zeptal, proč že jsem vlastně odešel. Tak jsem mu pověděl svůj příběh. On poslouchal a pak mi podal papír se slovy: Pane řediteli, tady máte nové jmenování. Takže po třech měsících jsem dostal svou funkci zpátky.
Můj návrat na ministerstvo se pojil s takovou půvabnou historkou. Odehrál se totiž zrovna v době, kdy Česká asociace pojišťoven slavila na Pražském hradě ve velkém stylu deset let pojišťovnictví ČR. No a my jsme tam s manželkou zašli. Téměř nikdo si mě tam nevšímal, kdo by mluvil s nějakým Křivohlákem, když už není ve funkci. Jenže v průběhu večera kdosi vynesl informaci o mém znovujmenování. A ejhle, to se u mě hned začali střídat gratulanti. To se najednou každý chtěl s Křivohlávkem pozdravit…
Mohlo by vás zajímat: ČAP k roku 2025: Pokračuje škodní inflace v neživotním pojištění
A jak dlouho jste zůstal?
Mám pocit, že můj návrat na úřad náš kolektiv ještě více stmelil, protože důvěra nového ministra byla i oceněním naší práce. A tak jsme fungovali dál až do konce roku 2005, kdy byl kvůli změně zákona náš odbor rozpuštěn a státní dozor ministerstva přešel od dubna 2006 pod Českou národní banku. To byla pro můj tým prohra, protože my jsme připravovali jinou variantu – vytvoření dozoru nad finančním trhem v rámci nezávislého úřadu mimo ministerstvo financí, jako je tomu v řadě západních zemí. Velkým vzorem pro nás byl úřad státního dozoru BaFin v Německu. Dozor by podle mého názoru neměl být ani na ministerstvu, ani v České národní bance. Měl by být dozorem nezávislým.
Bylo to na dobré cestě, vláda odsouhlasila naši variantu zákona, jenže pak se to zaseklo v Poslanecké sněmovně, kde náš návrh bohužel neprošel. Rozpočtový výbor odsouhlasil komplexní pozměňovací návrh zákona, který přiřkl státní dozor České národní bance. Poslanecká sněmovna i Senát nakonec tuto podobu zákona schválily. Od toho okamžiku již nemáme státní dozor ministerstva financí, ale dohled České národní banky.
Jaký vliv to, že se dohled přesunul pod ČNB, mělo na váš úřad?
V závěru roku 2005 byl můj skvělý tým 67 lidí rozprášen, kontinuita prací byla přerušena, jen malá část lidí přešla do ČNB, která od 1. dubna 2006 vykonávala dohled v pojišťovnictví. A já jsem v roce 2005 odešel též, což tedy bylo moje druhé odejití z ministerstva. Byla to škoda, ale dnes už je to dávná minulost.
Vladimír Mráz mi pak nabídl práci na různých projektech v Kooperativě, které mě hodně bavily, následně jsem si založil firmu Fapin, která se dosud zabývá vzděláváním a provádí zkoušky odborné způsobilosti pro zprostředkovatele v pojišťovnictví, pro kapitálový trh, spotřebitelské úvěry i pro doplňkové penzijní spoření. A do toho jsem stále pedagogem Vysoké školy finanční a správní. Takže jsem i posledních dvacet let u pojišťovnictví zůstal a nestěžuji si. Naopak, práce v oboru mě pořád baví.
Zpátky do doby na přelomu tisíciletí. Dalším z milníků byla tehdy demonopolizace povinného ručení. To byla i z hlediska státu obrovská operace, že?
Ano, máte pravdu. Nahradit až do roku 1999 existující zákonné pojištění pojištěním povinně smluvním bylo opravdu náročné. Kdyby se to nepovedlo, mohli jsme mít lidi v ulicích. To není jen tak, změnit praxi zaběhnutou po desetiletí, která se týká všech těch milionů aut, co u nás jezdí. Podařilo se to hlavně díky dvěma osobám v mém úřadu – Vladimíru Přikrylovi a Janě Čechové – a díky velké pomoci expertů České asociace pojišťoven. Připravili jsme zákon, který se podařilo protlačit úřednickou vládou, Poslaneckou sněmovnou i Senátem. Vznikla Česká kancelář pojistitelů a počínaje 1. lednem roku 2000 došlo k úspěšnému zavedení povinně smluvního pojištění u více než 5 milionů aut provozovaných v České republice. Zákon, několikrát novelizovaný, platí dodnes.
Jaké další legislativní otázky bylo potřeba v době našeho vstupu do EU vyřešit?
Bylo třeba obecně sjednotit podmínky pro poskytování služeb v oblasti pojišťovnictví u nás a v Evropě tak, abychom byli plně kompatibilní. To se týkalo řady zákonů a vesměs se nám to podařilo. Když se podívám zpět, tak jako regulátor i jako státní dozor jsme těmi dynamickými roky prošli podle mého názoru bez ztráty kytičky. Trh se v prvních letech nového tisíciletí stabilizoval někde kolem čtyř desítek pojišťoven – a tak to vlastně zůstalo dodnes. Prošel řadou zatěžkávacích zkoušek – vstupem do EU, finanční krizí, třemi povodněmi a covidem.
Co říkáte tomu, že si řada představitelů pojišťoven stěžuje na přílišnou byrokracii EU?
Je důležité pochopit, že Evropská unie vydává různé právní normy. Významné jsou hlavně nařízení s všeobecnou platností a právní závazností pro všechny členské státy a směrnice závazné pouze co do výsledku, kterého má být dosaženo. Na členských státech je ponechán výběr metod, jakými bude dosaženo implementace do právního řádu členského státu.
A já mám pocit, že my v Česku si tu cestu k cíli zbytečně komplikujeme. V našich současných zákonech je spousta snah po zobecnění pokud možno pro všechny segmenty finančního trhu, spousta detailů, které nejenže jsou podle mého názoru zbytečné, ale pojišťovnám přinášejí množství aktivit nad rámec jejich základních činností. Navíc Česká národní banka dostala pravomoc vydávat podzákonné normy – vyhlášky. To znamená, že určitá pasáž zákona je ještě dále, podrobněji upravena vyhláškou. Chápu pojišťovny i pojišťovací zprostředkovatele, kteří lamentují nad přílišnou byrokracií. I já jsem přesvědčen, že míra byrokracie je zbytečná, nezdravá a drahá.
Mohlo by vás zajímat: Pojišťovny vidí v AI obrovský potenciál. Integrace však vázne
Můžete víc popsat, v čem tkví problém té přebujelé byrokracie?
Trvalé bobtnání zákonů, podzákonných norem a dalších předpisů je nemoc, která se netýká pouze pojišťovnictví. Jenom pro zajímavost si představte, že zákon o pojišťovnictví z roku 1989, který obsahoval 31 paragrafů na čtrnácti stranách, a prováděcí vyhláška se šestnácti paragrafy na šesti stranách textu se staly zákonnými normami pro vznik několika desítek pojišťoven, normami jejich aktivit a normami aktivit státního dozoru ministerstva. Myslím, že dál není třeba toto téma rozvíjet, když se podíváme na rozsah a obsah současných zákonů a podzákonných norem. A to nezmiňuji navazující požadavky dohledu.
Tak to často opakuji i na svých přednáškách: pojišťovna je akciovou společností, která dostala povolení k činnosti v pojišťovnictví zákonem, kde je popsáno, co smí a co ne. A dále je její činnost upravena zejména zákonem o obchodních korporacích. Smyslem existence pojišťovny jako akciové společnosti je podnikání. A podnikání se dělá za účelem dosažení zisku. Přehnaná byrokracie, kde se kontroluje jakási „správnost“ podnikání, ohrožuje podle mne samo podnikání.
Ještě k vaší roli pedagoga: Co dál se snažíte předat svým studentům?
Přednáším již více než padesát let. Ve výzkumu, na ministerstvu, na vysokých školách, ve vlastní firmě. Když jsem převzal státní dozor nad pojišťovnami, musel jsem se opravdu hodně věcí naučit, ale i tak bylo třeba spoléhat na kolegy, kteří byli specialisty ve svých oborech. Můj úkol byl ty informace propojovat. Hledat optimalizaci řešení ve variantách. Nikdy jsem se nespokojil s odpovědí: To nejde. Ale ano, všechno jde – když se chce! Následně je třeba posuzovat i další parametry, jako je cena, čas… Ale jde to! To jsem učil studenty.
Vždy jsem se snažil řešenou problematiku vnímat v širším kontextu, snažil jsem se, aby posluchači viděli každý problém v souvislostech. Proto jsem si také zval do přednášek na školách hosty z různých oborů finančního trhu, a tak byly moje přednášky vždy spíš odbornou diskusí na dané téma. To se líbilo moc mně i studentům.
A dodnes když jdu po městě nebo i na horách, které miluji, se mi stane, že mě někdo osloví a řekne: Jé, pane profesore, dobrý den! Moji bývalí studenti se ke mně hlásí – a to je pro mě největší vyznamenání. Stejně jako to, že se dodnes scházíme s bývalými kolegy z ministerstva financí na pivo. Už dvacet let jsem z úřadu pryč, ale stále se přátelíme. To je tak, když je vám práce opravdu koníčkem.
Děkuji vám za rozhovor.
Publikaci Dějiny českého pojišťovnictví je možné získat například v těchto knihkupectvích:
Václav Křivohlávek
Václav Křivohlávek je absolvent strojní fakulty Vysoké školy strojní a textilní v Liberci. Po absolvování studia v roce 1967 pracoval dvacet let ve výzkumu, absolvoval postgraduální kurz automatizace a regulace, získal vědecko-technickou atestaci a vědeckou hodnost kandidáta technických věd.
Po tříletém působení na Ministerstvu průmyslu v pozici odborného referenta, následně ředitele odboru pracoval krátce na Federálním ministerstvu financí a od roku 1993 na Ministerstvu financí České republiky v pozici ředitele odboru, který byl pověřen výkonem státního dozoru v pojišťovnictví a od roku 1994 také dozoru v penzijním připojištění. V této funkci pracoval až do roku 2005.
Pojišťovnictví se Václav Křivohlávek aktivně věnoval od roku 1993 nejen v České republice, ale následně i působením ve výborech EU a v rámci mezinárodní asociace pojišťovacích dozorů. Se svými spolupracovníky a s podporou EU vyjádřenou několikaletou přítomností rezidenta – špičkového pracovníka německého dozorového orgánu BAFIN postupně vytvořil v rámci Ministerstva financí Úřad státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění, v jehož působnosti byl nejen výkon státního dozoru, ale také tvorba zákonů a prováděcích vyhlášek k těmto zákonům.
Mohlo by vás zajímat: Martin Diviš: K inovacím přistupujme se zdravým selským rozumem
Václav Křivohlávek působil jako člen vědeckých rad vysokých škol, jako zástupce státu v představenstvech akciových společností. Je čestným členem akademické obce Technické univerzity v Liberci V současné době je nadále vysokoškolským pedagogem a zástupcem vedoucího katedry financí Vysoké školy finanční a správní v Praze a členem redakčního kruhu pojistně technického bulletinu Pojistné rozpravy. jako pedagog vysokých škol. Trvale je od roku 1993 aktivním expertem pojistného trhu, spolupracujícím nejen s asociacemi, ale také s pojišťovnami a dalšími organizacemi tohoto trhu.
Volný čas, který si téměř vždy umí najít, věnuje osobním kontaktům s přáteli, svým vnoučatům, zejména tomu nejmladšímu vnoučkovi Vašíkovi po dědečkovi a horám. Právě díky provozované náročné vysokohorské turistice, ale i díky toulkám po nejrůznějších horách tuzemských si „dobíjí baterky“, aby mohl i ve svém věku ve zdraví zvládat tak široké spektrum svých aktivit.
Jan Müller
Creative Director
Dějiny českého pojišťovnictví
Komentáře
Přidat komentář