Pojistný obzor je k přečtení ZDE
Děkuji Vám, pane profesore, že jste přijal pozvání k rozhovoru pro Pojistný obzor. S ohledem na Vaše významné oborové zkušenosti bych se Vás rád zeptal, jak zpětně hodnotíte přerod české ekonomiky, včetně pojišťovnictví, v průběhu 90. let 20. století do její kapitalistické podoby. Co se tehdy dalo udělat lépe a co naopak považujete za adekvátní kroky?
Po bitvě je každý voják maršálem. Má představa počátkem roku 1990 byla převést státní podniky do holdingu podle vzoru Rakouska; rozhodně jsem nebyl pro tehdejší superdevalvaci československé koruny. Než jsme s Valtrem Komárkem stačili na Úřadu vlády cokoliv rozjet, byli jsme ze hry vyšachováni Václavem Klausem a jeho kolektivem. Rok poté jsem se ocitl na Federálním ministerstvu hospodářství na pozici náměstka federálního ministra hospodářství Vladimíra Dlouhého, s odpovědností za průmyslovou a zejména energetickou politiku. Bylo to náročné, nicméně všichni jsme za sebou měli srovnávací výzkum v Prognostickém ústavu ČSAV. Koncem roku 1992 jsem měl namířeno na manažerskou pozici v energetice; to nevyšlo a Jaroslav Daňhel mě přijal na pozici poradce generálního ředitele České pojišťovny. Doba to byla náročná, nepovedla se např. privatizace České pojišťovny. (Nikdy jsem se veřejně nevyjadřoval k otázkám, které bych neměl podrobně zanalyzovány.)
Nepovedlo se ani penzijní připojištění se státním příspěvkem: Američtí poradci připravili na Ministerstvu práce a sociálních věcí zákon o zaměstnaneckém penzijním připojištění. Předseda vlády (coby ultraliberál) tuto koncepci odmítl a čeští referenti z toho udělali paskvil: pouhým přelakováním zaměstnaneckých penzijních fondů na akciové společnosti byl zaveden „občanský princip“. Přitom ze hry (o poskytovatele) byly vyšachovány pojišťovny; vlastně za trest, protože státní úředníci byli naštvaní na Českou pojišťovnu, která dvakrát za sebou zvedla havarijní pojistné (technická chybička se vloudila, trh ještě v zásadě nefungoval). Trpíme tím dodnes: penzijní společnosti mají „monopol“, přitom jsou zbytečné a skoro všechno outsourcují do sesterských společností. Já jsem tehdy získal zásluhu za zrušení zdanění (přírůstku) technických rezerv, které bylo zavedeno při daňové reformě od roku 1993 (nápomocen mi byl Vlado Rudlovčák).
Mohlo by vás zajímat: Petr Pecina: Osobní setkání s klienty nic nenahradí
Jakou proměnou podle Vás prošlo za posledních 30 let životní a neživotní pojištění a co by mohlo napomoci jejich dalšímu růstu?
Československé pojišťovnictví před 30 a více lety bylo na vysoké úrovni i v mezinárodním srovnání, což byla naprostá výjimka – v celkově neefektivní socialistické ekonomice. Když jsem se dočetl v západoněmeckém časopise Versicherungswirtschaft o fiskálním zneužívání pojištění za tehdejšího režimu, tak jsem si udělal srovnání pojištění domácnosti a budov u nás a v západním Německu a vyšlo mi, že tuzemské pojištění je relativně citelně levnější, i při velmi vysokých odvodech do státního rozpočtu. Poslal jsem to do zmíněného časopisu – vydali mi to a bylo po diskuzi.
Doby se hodně změnily. Asi by bylo dobré, kdyby dnes někdo udělal srovnání…, a možná bychom byli překvapeni. Jsou velké rozdíly i v daňových režimech neživotního a životního pojištění. Nízké kapitálové výnosy podstatně změnily podmínky pro životní pojištění. Pamatuji dobu, kdy životní pojišťovny vydělávaly hlavně na investičních výnosech… Bude nutno se přizpůsobit. Vykazované údaje o životním pojištění budou či mohou být podstatně ovlivněny klasifikací finančních produktů.
Chybí Vám v ČR nějaké pojistné produkty, anebo je podle Vás jejich rozsah v současnosti úplný?
Podnikatelský prostor je podstatně ovlivněn (ultraliberální) legislativou, konkrétně především faktickým zákazem zaměstnaneckého penzijního pojištění. Také neférovými rozdíly ve státní podpoře srovnatelných finančních produktů. Jinak postrádám kolektivní a individuální zdravotní připojištění, které např. ve Velké Británii či ve Švédsku má asi 10 % obyvatelstva; obě země přitom fungují bez veřejného zdravotního pojištění.
Mohlo by vás zajímat: Co by znamenalo zrušení olympijských her pro pojišťovnictví?
Na čem by pojišťovny působící na českém trhu mohly zapracovat?
Pomoci by mohla neagresivní podpora zaměstnaneckého penzijního a zdravotního pojištění, příp. lze připravit produkty „na hraně“ mezi zaměstnaneckým a individuálním pojištěním a spořením. Jinak dále na informování o zapojení pojišťoven v penzijních systémech v zahraničí, příp. na zlepšení renomé investičního životního pojištění.
Myslíte si, že pandemie koronaviru dříve či později spustí novou celosvětovou ekonomickou krizi?
Svérázná ekonomická krize už tu je. Je třeba ji uchopit také jako novou podnikatelskou příležitost. Svět je dlouhodobě zahlcen likviditou: peněžními úsporami, které nemají uplatnění. Drsně řečeno, otevírá se prostor po těch, kteří zkrachují, byť nezaviněně.
Předpokládáte nějaké zásadní dopady spojené s pandemií koronaviru na český pojistný trh?
Některé procesy se možná urychlí; mám na mysli třeba dopady dřívějšího tržního selhání na úseku investičního životního pojištění. Podle obecné logiky by však mělo dojít k posílení pojistného trhu, poptávka by měla narůst.
Jednu ze zásadních otázek, které v ČR čekají na své řešení, představuje důchodová reforma. Uvážíme-li, že ne každému se na stáří podaří vytvořit patřičný finanční polštář, mají se dnešní třicátníci čtyřicátníci, i s ohledem na český demografický vývoj, obávat důchodového věku?
Pokud to vezmeme v širokém kontextu, tak ne. Jistě trochu přispěje zdravotní péče. U nás by také mohlo dojít ke zkrácení doby studia až o tři roky – na každém stupni o jeden rok. Vnoučata by tak mohla chodit do práce i o tři roky déle, což je řádově jako zvýšení důchodového věku o tři roky nebo jako zdroj pro nemalé zvýšení důchodů. Reforma rodičovského příspěvku a více školek a zejména jeslí by rovněž prospěly, především z hlediska zaměstnanosti žen. Nemluvě již o přechodu na transparentní systém veřejných penzí, aby každý věděl, jak je již v tomto směru zaopatřen. Přinejhorším budou dnešní čtyřicátníci a třicátníci dávat méně peněz svým dětem a vnoučatům.
Pravděpodobně všechny politické strany se shodnou na neudržitelnosti současného stavu. Proč se podle Vás za tři desetiletí nenašlo stabilní řešení důchodové reformy?
Určitým objektivním důvodem jsou senzační výsledky globalizace, která v 80. a 90. letech 20. století přinesla vysoká zhodnocení nejen penzijních fondů a řada zemí (nikoliv těch nejvyspělejších) viděla řešení v privatizaci veřejných penzí. Početně to vycházelo. Na přelomu tisíciletí se to ale zlomilo a třeba i Světová banka zcela otočila. Počátkem tohoto století nám již doporučovala rozdělit veřejné „důchodové pojištění“ na rovný důchod a na poctivé sociální pojištění. Vlivným českým penzijním fondům (akciovým společnostem) to nevyhovovalo, a proto Bezděkova komise vymyslela „diverzifikaci“, kterou ovšem podminovaly Věci veřejné jakoby na popud prezidenta, takže výsledný produkt Ministerstva financí neměl šanci – byl prostě a priori nevýhodný pro většinu potenciálních klientů. Nehledě již na to, že jinde měly (o pár let dříve) klíčovou úlohu při rozjezdu „2.“ pilíře provize pro zprostředkovatele. Takže měnící se podmínky, nestabilní vlády a silná penzijní lobby jsou hlavními příčinami dnešního stavu.
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Spoluúčast jako „bagatelní riziko“
Jak nahlížíte návrh důchodové reformy předložený paní ministryní Maláčovou jakožto výsledek úsilí Komise pro spravedlivé důchody?
Komise je jen poradním orgánem paní ministryně, návrhy patrně zpracovává její sekretariát. Lze říct, že návrh Ministerstva práce a sociálních věcí odpovídá Programovému prohlášení vlády, které je ovšem poměrně obecné. Rozdělení „důchodového pojištění“ na dva pilíře je samozřejmostí; pro srovnání: Bezděkova komise fakticky vycházela z toho, že čím je veřejný pilíř konstrukčně horší, tím lépe pro (povinný) soukromý pilíř, který je „zásluhový“. Základní parametry nynějšího návrhu důchodové reformy Ministerstva práce a sociálních věcí nejsou patřičně zdůvodněny, neodpovídají mým analýzám. Mj. se tam píše, že u invalidních a pozůstalostních důchodů se nic měnit nebude, což už je úplně „mimo“.
Může se důchodová reforma obejít bez prodlužování věku odchodu do důchodu a bez dodatečných zdrojů financování (zvyšování sazeb odvodů, prostředky z komerční sféry apod.)?
Pojem „důchodová reforma“ bývá, i účelově, vykládán velmi různě. Za daného stavu rozložení politických sil a fungování parlamentu navrhuji nejdříve „technickou“ důchodovou reformu, při níž se podstatně zvýší základní výměra starobních a invalidních důchodů – tak, aby odpadla první redukční hranice, která krátí směrodatné výdělky převyšující 44 % celostátní průměrné mzdy. To plně odpovídá nálezu Ústavního soudu z roku 2010; vláda to mohla udělat již tehdy, v rámci malé důchodové reformy. Potřebná novela zákona se vejde na jednu stranu; napsal jsem ji před rokem. Další reformou může být diferenciace parametrů nového základního starobního důchodu a nového sociálního důchodového pojištění: minimální doby pojištění, důchodového věku, zvyšování důchodů apod. Není žádoucí, aby tyto parametry zůstaly stejné. Sazba důchodového pojistného by se měla či mohla snížit, je to ovšem třeba koordinovat s daňovou reformou (podrobněji viz FÓRUM sociální politiky, 2020, č. 1).
Mohlo by vás zajímat: ČAP: Počet pojistných podvodů stoupá. Jaká oblast trhu je zasažena nejvíce?
Jaké řešení důchodové reformy by podle Vás bylo nejpřiléhavější?
Vyučuji čtyři základní sociální modely – každá politická strana si může vybrat (úsměv). Neoliberální model nedoporučuji realizovat – už se všude dostatečně znemožnil. Pokud nechceme zásadní reformu, např. omezení veřejných penzí jen na rovný nebo testovaný důchod, nebo naopak výhradní uplatnění sociálního důchodového pojištění, tak nám zbývá kombinace rovného důchodu a sociálního důchodového pojištění, což lze označit jako „sociálně-liberální model“. A současně prognózuji, že až uděláme odpovídající technickou reformu, většina politiků bude chtít posilovat „zásluhové“ sociální pojištění, a to i na úkor rovného důchodu. To se dá snadno zařídit formou valorizací: rovný důchod se může zvyšovat podle vývoje cen, kdežto pojistný důchod podle vývoje průměrné mzdy.
A podotýkám, že výchozí úroveň rovného důchodu odpovídající dnešním parametrům není 30 % (jak navrhuje Ministerstvo práce a sociálních věcí), ale 32 % průměrné mzdy; čili pro rok 2023 nikoliv 10 000 Kč měsíčně, ale zhruba 11 500 Kč. Samostatně je nutné reformovat 3. penzijní pilíř, protože je nerovný a neústavní – srovnatelné produkty mají zcela jiné fiskální podmínky. Podmínky se musí srovnat. Berme na vědomí, že ve světě 3. penzijní pilíř nikde nehraje významnější roli v celém penzijním systému. Pokud „kápnete“ na to, že v USA mají „osobní penze“ více rezerv než zaměstnanecké penze, tak vězte, že to není tím, že zaměstnanci, či dokonce jejich zaměstnavatelé (jim) spoří na individuální penzijní účty, ale výhradně tím, že při změně zaměstnavatele si zaměstnanec převede své penzijní úspory z podnikového systému na svůj individuální účet. Nic jiného za tím není.
Jaký je Váš názor na zavedení účtu dlouhodobých investic?
Chápu, že investiční fondy a jejich Asociace pro kapitálový trh chtějí stejné daňové podmínky, jako má „soukromé životní pojištění“. Již přes 20 let jsou diskriminovány. Nechápu ale, jak se Ministerstvo financí může tvářit, jako by neexistoval státní příspěvek k doplňkovému penzijnímu spoření. Možná je to tím, že kdysi se vyhnulo sankcím EU tak, že panevropským zaměstnaneckým penzijním fondům, kterým zakázalo se u nás usazovat, udělilo stejný daňový režim jako penzijním společnostem a životním pojišťovnám. Třetí penzijní pilíř vyžaduje zásadní reformu, při níž se sjednotí a podstatně zjednoduší státní podpora všech srovnatelných produktů.
Nejvíce se to dotkne penzijních společností – přijdou o své výsadní postavení; budou ale moci transformovat své penzijní fondy na účty dlouhodobých investic. Doporučuji jednoduché a účinné řešení, kterým je zrušení/ukončení všech stávajících „systémů“ státní podpory finančních produktů a zavedení jednoho systému, úspěšně využívaného ve Velké Británii pod názvem „individuální spořicí účet“ (ISA) nebo v Kanadě jako „daněprostý spořicí účet“ (TFSA). Spoří se ze zdaněných příjmů; výnosy a výplaty se nezdaňují. Roční vklady jsou omezeny, příp. lze „dospořit“ i za minulé roky; výběr je obecně možný kdykoliv. Daněprostý spořicí účet je nejlepším individuálním penzijním spořením! Ukončit je třeba i státní podporu stavebního spoření. Ministerstvu financí mj. už dávno mělo dojít, že (produktoví) manažeři z nás dělají hlupáky: do „překlenovacího úvěru“ uměle zamontovali stavební spoření, aby vznikl nárok na státní podporu, a to jim umožňuje patřičně zvýšit úroky!
Mohlo by vás zajímat: Hitparáda osobností 2020
Na evropské úrovni se dlouhodobě prosazuje panevropský osobní penzijní produkt (PEPP). Jak hodnotíte jeho povahu a reálné možnosti jeho přijetí v českém prostředí?
PEPP se mi jeví jako užitečná snaha o propojení systémů „osobních penzí“ v EU. Při jeho aplikaci se ovšem odhalují případné slabiny tuzemských systémů. České Ministerstvo financí mohlo této nové evropské legislativy využít k reformě 3. penzijního pilíře, resp. ke sjednocení státní podpory penzijního a podobného spoření či pojištění. Nestalo se, budiž. Zásadní chybou ale je, že se (i zde) tváří, jako bychom měli pouze daňovou podporu těchto produktů; zamlčuje státní příspěvek k doplňkovému penzijnímu spoření. Už by s tím měli přestat, od zkoušky se za to vyhazuje.
Shledáváte potenciál v komerčním zdravotním pojištění jako doplňkovém nástroji k systému státního zdravotního systému?
Privatizace veřejného zdravotního pojištění se např. v Holandsku neosvědčila – fakticky se tam vrátili do starých kolejí, říkají tomu „polder system“. Ostatně většina tamních zdravotních pojišťoven je i nadále vzájemnostními, neziskovými pojišťovnami. Hlavním nástrojem dnešního českého finančního řízení veřejné zdravotní péče je tzv. „úhradová vyhláška“, kterou vydává Ministerstvo zdravotnictví. Domnívám se, že v zásadě nic nebrání tomu, aby soukromé pojišťovny nabízely (při)pojištění zubolékařské péče a prémiovou zdravotní péči v podobě kolektivního a individuálního zdravotního připojištění.
Mohlo by vás zajímat: Atradius: Platební neschopnost v Německu roste. Jak se to projeví v Česku?
Závěrem mi ještě dovolte otázku z oblasti vzdělávání: Jaký je v současnosti zájem o studium pojišťovnických oborů a jak by se dal podpořit?
V posledních letech jsem se touto problematikou nezabýval. Předchozí osobní zkušenost je, že pojišťovnictví (ekonomika) je příliš velká specializace. Bakalářský studijní obor by měl být obecnější, např. finance. Magisterský studijní obor pojišťovnictví je možný – poptávka po něm ale asi je a bude poměrně malá. Kdysi bylo velmi úspěšné postgraduální studium, jistě se to dá zorganizovat i dnes. Důležitou spojnicí teorie a praxe jsou závěrečné práce: bakalářské a diplomové. Osobní vazby zde mohou být klíčové; s tím souvisí i odborné konference.
Děkuji Vám, pane profesore, za rozhovor.
Pojistný obzor je k přečtení ZDE
Mgr. Libor Hlavička
Šéfredaktor Pojistného obzoru
Česká asociace pojišťoven
Komentáře
Přidat komentář