Tři otázky pro JUDr. Petra Vojtka, soudce Nejvyššího soudu ČR:
Jaké jste zaznamenal první reakce soudců na Metodiku odškodňování újem na zdraví? Bude Metodika ze strany justice respektována?
Reakce kolegů soudců ze soudů nižších stupňů jsou prozatím pozitivní, a to zejména proto, že s nimi byla průběžně celá situace diskutována a že již dříve zavládla shoda na tom, že je třeba si připravit pomůcku pro rozhodování náročných sporů o náhradu nemajetkové újmy na zdraví. Dalo by se proto s trochou nadsázky říci, že Metodika byla vytvořena právě na jejich objednávku. Protože ovšem je justice stav konzervativní, je většina kolegů obezřetná a nepochybně se bude ptát a při vlastním rozhodování zkoumat, zda navržený systém skutečně umožní nastavit odpovídající proporce a zda bude fungovat tak, aby zajišťoval spravedlivou výši náhrady v souladu se zákonným požadavkem slušnosti. Předpokládám, že se justice pokusí tento systém uplatňovat, případně jej upravovat či vylepšovat; ukáže-li se životaschopným, bude jistě respektován.
Jak se stavíte k názoru, že odškodnění ZSU ve výši cca 10 milionů korun za úplné vyloučení ze života není dostatečné?
To je velké téma k diskuzi. Každý, kdo si představí, co by asi prožíval, kdyby najednou ochrnul, pozbyl soběstačnosti a ztratil všechny perspektivy, nebude považovat za dostatečnou ani částku mnohonásobně vyšší… Na druhé straně náhrada nemajetkové újmy byla a je i v řadě jiných zemí jakousi nadstavbou následující po zajištění prostředků k náhradě majetkových škod a k zajištění pomůcek k co nejširšímu znovuzapojení postiženého do společnosti. Musí se zohlednit i společenská realita a platové či cenové souvislosti. Proto si myslím, že jako základní východisko, tj. jako pomyslná částka vyjadřující kompletní ztrátu všech životních příležitostí u člověka průměrného po všech stránkách, jde o částku adekvátní. Nelze zároveň přehlédnout, že je tu dost velký prostor pro úvahu soudu, který může a musí zvážit individuální okolnosti poškozeného a příslušným způsobem výchozí částku modifikovat.
Metodiku lze, zejména v části odškodňování ZSU, považovat za novinku. Nelze vyloučit, že mohou objevit případy, kdy odškodnění stanovené podle ní bude neadekvátní. Předpokládá se případná revize Metodiky po určité době jejího fungování?
Nepochybně nebylo možné předem odhadnout a podchytit všechny myslitelné nuance, které se v této sféře objeví. Zatím se zdá, že Metodika by mohla být účinná ve vztahu k obvyklým případům trvalých zdravotních újem. Dá se předpokládat, že se vyskytnou méně typické případy, které takto zhodnotit s úspěchem nepůjde; pak lze uvažovat o úpravách či změnách Metodiky. Nebude-li to z nějakého důvodu možné, uplatní se zřejmě třetí kategorie obsažená v § 2958 NOZ, tedy další nemajetková újma. Metodika je otevřeným systémem vyzývajícím k odborné diskuzi, předpokládajícím, že bude následně hodnocena. Protože nejde o dílo legislativní, nic nebrání tomu, aby se po důkladné odborné analýze upravila či změnila, bude-li to zapotřebí.
Metodika Nejvyššího soudu k odškodňování nemajetkových újem
Důvody pro přípravu
Nový občanský zákoník nestanovuje pro odškodňování újem na zdraví žádná bližší kritéria, když pouze stanoví povinnost „plného“ odškodnění vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy a nahrazení ztížení společenského uplatnění a subsidiárně (byť by to naopak mělo být kritérium první) použití zásad slušnosti. Spíše než o kritéria se jedná o obecný přístup k odškodňování těchto újem, z něhož se však nelze dobrat bližších pravidel pro určení jeho výše. Současně s účinností od 1. 1. 2014 došlo bez náhrady ke zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb., která taková kritéria stanovovala. Z důvodové zprávy uveďme, že „Soukromý život je nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech tak navýsost individuálních, jako jsou bolest, důsledky újmy na zdraví pro další budoucnost postiženého nebo ztráta blízkého člověka není důvodná.“
Na druhou stranu občanský zákoník stanoví, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ již rozhodnutý, pokud se shodují v podstatných znacích. Byť toto ustanovení směřuje k rozhodování soudních sporů, není důvodu, aby neplatilo obdobně také pro oblast mimosoudní, protože odlišný přístup by mohl být v rozporu s dobrými mravy a vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Nelze tedy vyčkávat na praxi vytvářenou postupně konkrétními rozhodnutími jednotlivých soudů, která představuje rámec několika let (z hlediska nalézání případů „shodujících se v podstatných znacích“ možná i desítek let).
Neurčitost pravidel
Neexistence kritérií pro odškodňování újem na zdraví však není problematická pouze pro justici. Je třeba si uvědomit, že naprosto převažující objem nároků na náhradu škody (včetně škod na zdraví) byl do současné doby řešen mimosoudně, ať už v rámci vztahu škůdce – poškozený nebo za účasti pojistitele. Neurčitost (nebo spíše neexistence) pravidel pro určení výše odškodnění postihuje všechny osoby dotčené „odpovědnostním“ vztahem:
· poškozeného, který by měl při uplatnění svůj nárok na náhradu újmy vymezit (a to včetně výše nároku, kterého se domáhá);
· jeho případného právního zástupce, který se bude těžce dobírat určení, v jaké výši je nárok jeho klienta oprávněný a má doporučit jej uplatnit (případně jak má v rámci právní pomoci klienta upozornit na oprávněnost či neoprávněnost jeho nároku);
· škůdce, který by měl být schopen posoudit důsledky svojí činnosti a rozsah své povinnosti nahradit újmy a
· v neposlední řadě pojistitele, který nezřídka za pojištěného škůdce poskytuje pojistné plnění.
Důvodová zpráva k této situaci jako vodítko uvádí, že: „Pociťují-li někteří představitelé soudní moci potřebu tabulek, vzorců nebo klíčů speciálně pro tyto účely, nic nebrání tomu, aby se soudní praxe sama shodla na zásadách, podle nichž bude postupováno.“ Nejvyšší soud České republiky v součinnosti se Společností medicínského práva a dalšími odborníky na tuto problematiku proto více než rok pracovali na pravidlech pro odškodňování těchto nároků, která by vyhověla také obecným zásadám NOZ, včetně zásady slušnosti. Výsledkem tohoto úsilí je Metodika k odškodňování nemajetkových újem podle § 2958 NOZ.
Rozsah, povaha a dělení Metodiky
Úvodem je třeba zdůraznit, že Metodika se vztahuje pouze na odškodňování újem na zdraví podle § 2958 NOZ, tedy bolestného, ztížení společenského uplatnění (a částečně další nemajetkové újmy spojené s bolestí). Ostatní nároky na náhradu nemajetkové újmy (např. odškodnění duševních útrap osob blízkých při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví nebo odškodnění tzv. osobního neštěstí) Metodikou řešeny nejsou a je třeba k nim přistupovat individuálně.
Metodika nemá závazný charakter ani pro justici (zejména soudy nižších stupňů, které budou převážně spory o odškodnění újem na zdraví rozhodovat), ani pro škůdce, poškozené, pojistitele či jiné subjekty na náhradě újmy zainteresované. Zrušení závazného předpisu stanovujícího detailní pravidla pro odškodňování újem na zdraví bylo záměrem zákonodárce. Jedná se o doporučující pomůcku, na jejíž podstatě se shodla odborná veřejnost (právnická i lékařská).
Je třeba si uvědomit, že stanovení výše odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění není ani otázkou právní, ani otázkou medicínskou (lékař může hodnotit zdravotní stav, komplikace při operaci či léčení, vyjádřit proporce mezi poškozeními např. z hlediska bolestivosti, avšak posouzení adekvátní výše odškodnění za takovou bolest nenáleží lékaři). Jedná se o otázku sociální, celospolečenskou, přičemž zásadní podíl na jejím zodpovězení náleží (i s ohledem na právně závazné rozhodování o těchto nárocích) justici.
Metodika je rozdělena na 4 části, a to:
· A. Preambule (úvod, obecný výklad);
· B. Přehled bolesti (bodové hodnoty bolesti);
· C. Aktivity a Participace (část MKF ve verzi upravené pro účely hodnocení ZSU);
· D. Technická část (tvorba posudků a kvalifikace znalců).
Bolest
„Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy;…“
Úprava odškodňování bolesti vychází ze stavu, kdy vyhláška č. 440/2001 Sb. byla zrušena, nicméně etiologický přístup v ní uvedený a systém touto vyhláškou nastavený, tedy klasifikace poškození zdraví, je použitelný i nadále. Hodnocení bolesti se tedy sestává z jednotlivých položek (klasifikace poškození zdraví), jimž jsou přiřazeny bodové hodnoty. Tyto hodnoty odráží poměr mezi jednotlivými bolestmi. Výše odškodnění bolesti je pak dána součtem bodů za jednotlivé relevantní položky a vynásobením tohoto součtu hodnotou bodu.
Hodnota bodu
Hodnota bodu se odvozuje od hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok, který předchází roku, ve kterém nárok/bolest vznikly, a činí 1 % této mzdy. V roce 2013 dosáhla tato mzda částky 25 128 K č, hodnota bodu pro bolest vzniklou v roce 2014 tedy činí 251,28 K č (zaokrouhlení na celé koruny se má provádět až ve vztahu k výsledné částce, ne k hodnotě bodu). K hodnocení bolesti je třeba uvést, že ačkoliv se vznik bolesti váže k akutní fázi bolestivého stavu, vyčíslení nároku lze provést až v době stabilizace bolesti.
Pravidla pro určení výše odškodnění bolesti
Bližší pravidla pro stanovení výše odškodnění za bolest Metodika stanovuje například následovně:
· vychází se ze zdravotnické dokumentace;
· lékař hodnotí samostatně každý bolestivý stav;
· bolest může vznikat jak při škodné události, tak při léčení či odstraňování následků;
· body z jednotlivých bolestivých stavů se sčítají;
· funkční či anatomická ztráta končetiny nebo orgánu není limitem – není vyloučeno, aby bolest a léčení např. mnohačetného poranění nemohly být bolestivější než odnětí např. končetiny (odškodnění pak nesmí být nepřiměřené);
· při otevřených zlomeninách se do odškodnění k ohodnocení samotné zlomeniny přičte ještě ohodnocení zasažení povrchových částí;
· pokud pro určitou bolest chybí položka, použije se položka povahou a závažností nejbližší.
V odškodnění by měla být zohledněna případná komplikovanost léčby, pokud základní výše ohodnocení dostatečně nevystihuje závažnost újmy. Tato komplikovanost se ovšem hodnotí pouze ve vztahu k položkám, kterých se komplikace týká, a to procentuálním navýšením do 20 %. Podrobnějším vodítkem je pak rozdělení komplikací na:
· lehké (krátkodobá léčba, např. infekce rány) – do 5 %;
· středně závažné (dlouhá doba léčení, další operace, např. selhání osteosyntézy nebo hluboká infekce) – do 10 %;
· závažné (prudce zhorší zdravotní stav, vyžaduje intenzivní léčbu, více reoperací, např. pneumonie) – do 15 %;
· těžké (přechodně ohrožuje život, závažně ohrožuje zdraví, např. orgánové selhání, kardiopulmonální resuscitace) – do 20 %.
Další nemajetková újma spojená s bolestí
Je třeba zdůraznit, že hodnocení bolesti v sobě zahrnuje nejen bolest jako takovou, ale také „určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou“ v rozsahu, v jakém to s danou bolestí z povahy věci souvisí (tzv. bolest v širším smyslu). Může se tedy jednat např. o diskomfort spojený s omezeními způsobenými sádrou, s pobytem v nemocnici odpovídajícím danému úrazu, o běžné omezení rodinného, pracovního či společenského života, stres spojený s nutností absolvovat nepříjemná vyšetření či ošetření, případně až o stres z obavy ze ztráty života či vážného poškození zdraví odpovídající vážnosti úrazu. Odškodnění těchto újem je tedy zahrnuto do odškodnění poskytovaného v rámci odškodnění bolesti. Až nároky přesahující obvyklou zátěž poškozeného spojenou s daným zdravotním stavem by měly být odškodňovány navíc, mimo odškodnění bolesti jako tzv. další nemajetkové újmy. Jako příklady těchto dalších nemajetkových újem Metodika uvádí např. diskomfort při délce hospitalizace přesahující obvyklou mez pro obdobné případy nebo selhání funkce orgánů následkem úrazu, které samo o sobě nebolí, ale ohrožuje poškozeného na životě.
Ztížení společenského uplatnění
„…; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
Pro hodnocení ztížení společenského uplatnění (ZSU) nebylo navázáno na dosavadní právní úpravu vycházející ze stanovení zdravotního následku úrazu (diagnózy) a tomu odpovídajícího bodového ohodnocení, neboť tento způsob výpočtu nezohledňuje dostatečně individuální promítnutí zdravotních omezení do života člověka. Tento nedostatek byl v praxi často reparován v rámci navyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a to v rámci úvahy soudu. Tento stav pak vedl jak k rozdílnému posuzování a přiznávání náhrad v závislosti na uvážení konkrétního soudu, tak ke snížení významu určování základního bodového ohodnocení. Nová pravidla vychází z tzv. MKF neboli Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Tento systém umožňuje lépe promítnout dopad tělesných omezení a poškození do všech oblastí života člověka, u nichž dochází k omezení či dokonce vyloučení uplatnění. Z klasifikace MKF se pro účely hodnocení ztížení společenského uplatnění jeví jako vhodná zejména její část třetí označená Aktivity a participace, která pomáhá detailně podchytit dopad zdravotních omezení do všech sfér života člověka. Část Aktivity a participace je rozdělena do 9 kapitol (z nichž každá je dále detailněji členěna):
· učení se a aplikace znalostí;
· všeobecné úkoly a požadavky;
· komunikace;
· pohyblivost;
· péče o sebe;
· život v domácnosti;
· mezilidská jednání a vztahy;
· hlavní oblasti života;
· život komunitní, sociální a občanský.
Hodnocení ztížení společenského uplatnění
Systém hodnocení ztížení společenského uplatnění je pak koncipován tak, že příslušným položkám bude přiřazováno procentuální vyjádření omezení poškozeného v dané aktivitě (0–100 %) a matematickým propočtem je následně možno stanovit celkové procentuální omezení poškozeného v životě. Hodnota 100 % ztížení společenského uplatnění by pak představovala úplné vyřazení poškozeného ze všech sfér života (včetně pohybu, sebeobsluhy apod.). V rámci hodnocení ztížení společenského uplatnění podle Metodiky bude třeba zjistit jak zdravotní stav poškozeného, tak dopady do života (zejména v rámci závažných a složitých poškození zdraví se doporučuje hodnotit poškozeného nejen v rámci části MKF Aktivity a participace, ale také v rámci části Tělesné funkce a Tělesné struktury, aby bylo možno zhodnotit vztah mezi poškozením zdraví a omezením možností poškozeného).
Kapacita a výkon
Omezení poškozeného v životě se hodnotí ve dvou kategoriích – tzv. kapacita a výkon. Kapacita představuje ztrátu potenciálu poškozeného bez kompenzačních pomůcek a hodnotí se její snížení oproti předchozímu stavu (tedy je třeba zohlednit tzv. předchorobí). Výkon by měl být hodnocen tam, kde za pomoci standardně dostupných pomůcek (tzv. facilitátorů) nebo pomůcek, které byly poškozenému škůdcem nebo jeho pojistitelem poskytnuty, jsou možnosti uplatnění poškozeného vyšší, a tedy jeho omezení v životě menší. Pro hodnocení ztížení společenského uplatnění se v takovém případě vychází z průměru obou položek, tedy jak hodnocení kapacity (bez facilitátoru), tak výkonu (s facilitátorem). Pomůckami mohou být např. protéza, brýle či naslouchátko. Za standardně dostupné pomůcky lze považovat např. pomůcky hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Nadále platí, že hodnocení trvalých následků by mělo být prováděno až po ustálení zdravotního stavu. Zpravidla se jedná o lhůtu jednoho roku, nicméně nemusí tomu tak být vždy, mohou nastat případy, kdy zdravotní stav bude ustálen již po kratší době, nebo naopak případy, kdy i po uplynutí jednoho roku nebude zdravotní stav stabilizován. Kvalifikátory pro hodnocení omezení uplatnění člověka v jednotlivých sférách života jsou odstupňovány do 5 stupňů:
· 0: žádná obtíž – nepřítomná, zanedbatelná (0–4 %);
· 1: lehká obtíž – mírná, nízká (5–24 %);
· 2: středně těžká obtíž – zřetelná větší (25–49 %);
· 3: těžká obtíž – vysoká, extrémní (50–95 %);
· 4: úplná obtíž (96–100 %).
Při hodnocení se má vycházet zpravidla z průměru procentního rozpětí daného stupně. To neplatí u stupně 0 a 4, kdy se použije 0 % (stupeň 0) a 100 % (stupeň 4). V případech, kdy však lze provést hodnocení přesnější, lze použít i jiné procentuální vyjádření v rámci pásma pro daný stupeň.
Ohodnocení úplného vyloučení ze života
Pro tento systém hodnocení ztížení společenského uplatnění je třeba stanovit částku nejvyšší, odpovídající stoprocentnímu vyloučení ze života, od níž se pak odvíjí hodnocení i méně závažných následků. Tato částka byla při zhodnocení jak dosavadní judikatury, tak srovnání zahraničních modelů posouzení výše přiznávaných odškodnění tohoto druhu stanovena ve výši 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, kdy se ustálil zdravotní stav poškozeného. Pro poškození zdraví s ustálením zdravotního stavu v roce 2014 by tato částka činila 10 051 200 K č.
Zohlednění zvláštností
V rámci hodnocení ztížení společenského uplatnění je třeba ponechat prostor pro zohlednění zvláštností jednotlivých případů, a proto se předpokládá, že by hodnocení provedené podle uvedeného systému mohlo být dále upraveno v závislosti na:
· věku;
· ztrátě skutečně výjimečné lepší budoucnosti;
· důvodech podle § 2957 NOZ, tedy např. úmyslném způsobení škody, použití lsti, pohrůžky, zneužití závislosti poškozeného či diskriminaci.
·
Tyto mimořádné okolnosti by měly být v rámci zvýšení odškodnění zohledněny již jen v řádech desítek procent, celkové odškodnění ZSU by nemělo přesáhnout dvojnásobek základního hodnocení. Věk poškozeného by se mohl do hodnocení promítnout následovně:
· 0–24 let navýšení o 30 %;
· 25–34 let navýšení o 20 %;
· 35–44 let navýšení o 10 %;
· 45–54 základní ohodnocení;
· 55–69 let snížení o 10 %;
· 70 let a více snížení o 20 %.
Výjimečné zapojení do společenských aktivit lze zohlednit podle míry zapojení:
· nadprůměrné – navýšení o 10 %;
· výjimečně intenzivní – navýšení 20 %;
· zcela mimořádné – navýšení 30 %;
· podprůměrné – snížení o 10 %;
· prakticky žádné – snížení o 20 %.
Technická část
Metodika doporučuje, aby pro toto hodnocení byly v soudních sporech využívány znalecké posudky vypracované znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriálních újem na zdraví, který bude mj. splňovat jako kvalifikační předpoklad příslušný nadstavbový kurz týkající se odškodňování újem na zdraví podle NOZ.
Závěrem
V návaznosti na přechodná ustanovení NOZ je třeba upozornit, že právo na náhradu škody (tedy i škody na zdraví) vzniklé porušením povinnosti, ke kterému došlo před 1. 1. 2014, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle vyhlášky č. 440/2014 Sb. Nicméně pokud o takovém nároku na náhradu škody k 1. 1. 2014 nerozhodl soud, může poškozený žádat i náhradu nemajetkové újmy podle NOZ. Podmínkou pro přiznání takového nároku je, že jsou pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (kritériem by byl zejména soulad s dobrými mravy a zabránění krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění). Lze tedy předpokládat, že nová pravidla pro odškodňování újem na zdraví se v některých případech prolomí i do újem nastalých před počátkem tohoto roku.
Mgr. Lucie Jandová, Předsedkyně pracovní skupiny občanský zákoník, ČAP
Plné znění naleznete v časopise Pojistný obzor, který si můžete objednat na www.pojistnyobzor.cz. Přehled článků vycházejících v aktuálním čísle najdete ZDE.
Komentáře
Přidat komentář