*Jak hodnotíte finanční vzdělanost Čechů?
Existují různé studie a výzkumy, týkající se úrovně finanční gramotnosti české populace. I Česká národní banka (ČNB) společně s Ministerstvem financí (MF) dělala koncem roku 2010 měření finanční gramotnosti. Tehdy se jednalo o pilotní projekt pracovní skupiny pro finanční vzdělávání OECD. Část odpovědí byla srovnávána s výsledky účastnických zemí z celého světa.
Výsledky jsme publikovali, takže nepůjdu do detailů. Jednalo se o dospělou populaci a osloveno bylo přes 1000 respondentů. Měřila se jednak úroveň finančních znalostí, ale i přístup občanů k řešení vlastních finančních záležitostí i záležitostí své rodiny včetně chování na finančním trhu. Tedy jak lidé reagují, když se dostanou do finančních potíží – například když nedokážou splácet úvěr.
Výzkum proběhl v zemích jako je Německo, Velká Británie, Irsko, ale také to proběhlo v Malajsii, Arménii včetně rozvojových zemí jako je Jihoafrická republika. V tomto srovnání Česká republika nedopadla špatně.
V oblasti finančních znalostí byla úroveň Čechů srovnatelná se sousedním Německem a Irskem. Přitom se v těchto zemích používají finanční produkty, k nimž směřovaly dotazy, mnohem déle.
Překvapivě horší byla situace u českých respondentů v oblasti přístupu, konkrétně ve finančním chování. Mnoho českých občanů má stále pocit, že když takříkajíc „strčí hlavu do písku“, a nebude řešit své problémy, tak se to „nějak vyřeší“. Nevím, zda je to stále pocit státního ochranitelství, který spočívá v přesvědčení, že to bude stát, který nám pomůže.
Podívám-li se na to ze svého pohledu, tak úroveň stížností, které dostáváme, kauzy, na něž si lidé stěžují, mě děsí když domyslím, na jaké úrovni je nejen finanční, ale obecné vzdělání.
Dostáváme stížnosti lidí, kteří mají minimálně středoškolské vzdělání, v některých případech mají dokonce vysokoškolský titul. Přesto jsou stížnosti často nesrozumitelné, navíc obsahují i gramatické chyby. I tento moment o něčem vypovídá.
A pak je tu porozumění produktům. Jsem přesvědčena, že to není jen o finanční gramotnosti. Je to i o sociální a právní gramotnosti. Ti lidé si vůbec neuvědomují váhu svého podpisu. Neuvědomují si váhu svého závazku.
*A čtou konečně už lidé smlouvy, i když jsou mnohdy psány malými písmenky?
To je pravděpodobně problém minimálně napříč Evropou. Poslední evropská regulace, která je součástí nového zákona o investičních společnostech a investičních fondech, zavádí i úpravu klíčových informací pro klienta a je v ní přesně dána nejen velikost písma, ale i určitý rozsah informací. Něco podobného bylo i v zákonech k důchodové reformě. Ukazuje se, že to není jen problém České republiky.
Pod vedením Ministerstva financí pracuje na projektu finančního vzdělávání také ČNB. Do projektu je zapojeno také Ministerstvo školství. Již někdy kolem roku 2007 byly připraveny standardy finanční gramotnosti, které byly implementovány do osnov pro střední školy. Zhruba od roku 2009 se mělo finanční vzdělávání podle těchto standardů učit na středních školách.
Přesto je podle názoru děkanů a profesorů vysokých škol ekonomického zaměření, kam se hlásí absolventi středních škol poté, co měli absolvovat tyto kurzy, úroveň studentů stále velmi špatná. To je alarmující. Je smutné, že se kauzy, např. případ Eurofinancial a.s. (poté EF CZ), které medializovala Česká národní banka, týkaly vysokoškolských studentů ekonomických směrů, kteří se nechali nalákat na účast v pyramidových strukturách.
*Takže stále tu budou lidé, kteří se nechají přemluvit od zprostředkovatelů, aby si koupili zcela nevhodný produkt (mnohdy na něj dokonce ani nemají). A po dvou letech jim zprostředkovatel doporučí jiné životní pojištění a oni, stále nepoučeni, souhlasí. Přijdou tak o peníze, aniž by mnohdy pochopili, že vůbec nejde o ně, ale o zprostředkovatelskou provizi…
Tito lidé umí v mnoha případech velmi dobře hovořit. Součástí jejich přípravy není jen znalost finančních produktů. Máme signály z trhu, že tato stránka je mnohdy dokonce potlačena a při školení převažuje marketingová stránka – jde hlavně o prodejní taktiky. Tedy jak přesvědčit lidi, aby podepsali.
A jsme zpátky u toho, že spotřebitel by si měl uvědomit váhu svého podpisu. Není nic mimořádného, že nám dojde stížnost, kde nám klientka píše, že pojišťovací zprostředkovatel se vnutil do domácnosti, kde společně s klientkou byly dvě malé děti a neustále plakaly. „Řekla jsem mu, že nic nepodepíšu, nic nechci a poprosila jsem ho ,aby šel pryč. Ale on do mě pořád a pořád hučel, do toho křičelo dítě, tak abych měla pokoj, tak jsem to podepsala.“
Samozřejmě, že zmíněná situace je naprosto neetická. Možná by ji bylo možné vyhodnotit jako zakázanou agresivní praktiku podle zákona o ochraně spotřebitele. Ale bude to možné jen těžko prokázat. Zprostředkovatel bude tvrdit, že to bylo jinak a ČNB nemá možnost vyšetřit, jak to skutečně bylo. Jisté je, že tito lidé umí využívat, někdy dokonce zneužívat informace. To je další důvod, proč jim lidé důvěřují.
A pak je tu pohodlnost českého spotřebitele. Ten považuje za pohodlnější nechat si od zprostředkovatele věc vysvětlit, než by si to nastudovat ve všech dokumentech, které dostane. Jde o složitý právní text, některým výrazům nerozumí, jsou tam odkazy, a to mnohé unavuje.
Hledáme řešení, jak dostat ke spotřebiteli veškeré informace, aby mohl udělat kvalifikované obchodní rozhodnutí. Na druhé straně ho nechceme zahltit informacemi, abychom ho neodradili od jejich studia.
Zprostředkovatel nebo bankovní poradce často prohlásí, že to klient podepsal a tudíž to věděl. Mnohdy na to ale má potenciální klient méně než 10 minut a za tu dobu musí přečíst 30 stránek drobného písma! A za ním, např. u bankovní přepážky, stojí fronta dalších lidí. Pokud za ním zprostředkovatel přijde domů a přinese mu všechny náležitosti ke smlouvě, obvykle na něj naléhá, aby to už podepsal. Ale pokud potenciální klient poslouchá výklad zprostředkovatele, nemůže současně číst 30 stránek. Má proto právo vyžádat si na všechno čas a vše důkladně prostudovat. A podepisovat až tehdy, až bude přesvědčen, že všemu dobře porozuměl.
*Nyní ke slušným poradcům. Vždy to přece záleží na osobnosti.
Souhlasím s vámi. Pokud potkáte takového, který má potřebné znalosti, má svůj klientský kmen, který si chce budovat, pak máte štěstí. Existují takoví.
Zrovna dnes mně zástupci z Asociace finančních a investičních zprostředkovatelů (AFIZ) informovali o 3-letém fungování modelu dlouhodobého vzdělávání finančních poradců. Je to model, který funguje napříč Evropou. V některých státech je zkouška dokladem o splnění kvalifikačních předpokladů a obdržíte licenci k činnosti v dané zemi. Odborné a do určité míry i etické požadavky jsou takové, že je to téměř další vysoká škola. Požadavky u zkoušek jsou vysoko nad našimi zákonnými požadavky. Ti lidé se 1 - 3 roky vzdělávají a poté skládají náročné zkoušky. Zatím jsou jich jen desítky – konkrétně jich je před letošními zkouškami 46. A to jsou lidé, kteří o tu práci mají zájem. Mají určitý klientský kmen a o ten se chtějí starat. Je to všechno o budování důvěry.
Takový člověk se v rodině „dědí“. Takhle já jsem zdědila svého automechanika, který se mi stará o auto a doufám, že jednou třeba syn zdědí mého finančního poradce.
*Zlepší se situace, pokud bude platit od ledna nový Občanský zákoník?
Nový Občanský zákoník (OZ) sice ruší zákon o pojistné smlouvě, ale zákon se vlastně do nového OZ transformuje. Není příliš mnoho změn proti současnému stavu a to ať už ve prospěch nebo v neprospěch spotřebitele. Celkově nový OZ odbourává většinu závazných ustanovení, od kterých se nelze ve smlouvě odchýlit. Většina ustanovení je dispozitivních – to znamená, že platí toto, pokud si účastníci nesjednali něco jiného. To může být pro spotřebitele nebezpečné. Těmto věcem lidé nerozumí a budou velké problémy odhalit, jestli je pro ně nová smlouva výhodnější nebo alespoň tak výhodná jako doposud.
I v novém OZ jsou upraveny tzv. nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách. Podle této úpravy jsou zakázána ustanovení, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, tedy de facto neplatná. To sice zní velmi dobře, ale OZ je soukromoprávní norma. Takže kdyby spotřebitel prohlásil, že je to proti jeho zájmům a v rozporu s požadavkem přiměřenosti, takže je to absolutně neplatné, a druhá strana bude tvrdit, že tomu tak není, jsme u soudu, protože nedošlo ke shodě.
Délka soudních řízení je relativně dlouhá, navíc stojí peníze. A jsme tak opět u toho, zda je český národ připraven na aplikaci nového občanského zákoníku.
Děkuji vám za rozhovor.
Dagmar Šístková
Komentáře
Přidat komentář