Robert Kareš: Dlouhodobá péče je problém. Komerční produkty situaci nevyřeší

Druhá část rozhovoru je k přečtení ZDE

 Jednou z problematických otázek, která nás v blízké budoucnosti čeká, je demografická změna. Jaký je váš názor na produkt pojištění dlouhodobé péče?

Problém pojištění dlouhodobé péče je velmi palčivý a rád bych kolegům z České asociace pojišťoven pogratuloval k jejich iniciativě, která je důležitá, protože na celé téma významně upozorňuje. Demografická křivka je zcela jasná a počet osob, které potřebují dlouhodobou péči bude zcela jasně stoupat. Přesto, ruku na srdce, tento produkt je pouze marginální, chcete-li doplňkové řešení. Otázka dlouhodobé péče je totiž celoevropská, souvisí s přenastavením celého systému a přesně určuje, kdo by měl za tuto oblast nést největší odpovědnost. Primárně, tak jako za zdravotnictví, tak za sociální oblast, je zodpovědný stát. Má to dokonce dáno ústavou. Na sociální péči má tak v přiměřené míře a v přiměřené dostupnosti každý občan České republiky nárok. Důležitý význam v tomto systému mají také kraje a obce. A pak jsou tady ještě další hráči, jako jsou neziskové organizace, církve a různé soukromé společnosti.

Potíže s úhradami těchto sociální služeb nejsou ve chvíli, kdy má člověk nějaké úspory a je schopen si je zaplatit. Daleko horší je to s dostupností a organizací celého servisu. To je alfa a omega tohoto problému. Kdokoliv má dnes ve svém okolí osobu, která potřebuje péči, nebo nějakého seniora, tak ví, že to je opravdu velmi náročná záležitost, že jsou obrovské čekací doby a že ve výsledku ten příbuzný nemusí být umístěn v regionu, odkud pochází. Určitě existuje také problém se standardem poskytovaných služeb. Není neobvyklé, že například v zařízení, které na první pohled není nijak komfortní nebo vizuálně příjemné, může být péče velmi dobrá, naopak v ústavu, který vypadá luxusně, to úplně dobře nefunguje.

A ještě jeden aspekt bych chtěl zmínit, protože si myslím, že se na něj dost zapomíná. Jsem hluboce věřící člověk a z mého úhlu pohledu jsou velmi užitečné církevní instituce, které mají nepřeberné zkušenosti. Důležitý je také určitý morální apel. Je totiž ve své podstatě jedno, jestli jde o muslimské, židovské nebo křesťanské zařízení, pro lidi, kteří zde pracují, jde o poslání a o určitou povinnost pomoci bližnímu svému. Existují také možnosti, kdy klient nemusí přímo zůstávat v zařízení a kdy se o pacienty stará docházková služba v rámci domácnosti, a to až do poslední chvíle jejich životů.

Tedy ještě jednou zopakuji, že iniciativu ČAP kvituji, ale beru to spíše jako součást celospolečenského tlaku na tolik potřebnou systémovou změnu.

Mohlo by vás zajímat: Libor Květoň: Počet škodních události souvisejících s fotovoltaikou roste

A jak by to stát měl řešit?

Myslím si, že státní instituce by měly celý problém nejprve pojmenovat a detailně popsat. Za pomoci stochastických metod pojistných matematiků by se pak měly vytvořit co nejpřesnější demografické výhledy a projekce koncentrace potenciálních klientů. Výsledkem by měla být přesná geodemografická studie a návrhy řešení. Následně by mělo padnout rozhodnutí, jakým způsobem se bude reforma sytému financovat, zdali se to bude řešit investicemi států do posílení této sociální infrastruktury nebo podporováním širokého spektra neziskových organizací, církevních institucí či obcí a krajů. Dovedu si představit i emitaci nějakých dluhopisů pro českou populaci a tak podobně.

V poslední době jsem se rozcestoval po evropských zemích a ten problém je opravdu celoevropský. A nikde to není naprosto bezproblémové. Byť to funguje někde lépe, někde hůře. Velmi dobře je o lidi postaráno v zemích, které mají extrémní sociální apel. Třeba Francie nebo severské země jsou naprosto příkladné.  A na úplnou špičku bych pak zařadil asi Dánsko. To bych považoval za vzor v oblasti veškeré sociální péče. Ještě jednou to zopakuji, ze svého pohledu opravdu vidím problém v dostupnosti dlouhodobé péče a samozřejmě byť ty soukromé projekty, třeba i pojišťoven, jsou určitě bohulibé, nemusí stačit.

S touto oblastí souvisí další nekonečné téma českého finančního trhu, potažmo celé společnosti, a to je problematika zdravotních nadstandardů v českém zdravotním systému. Vzniknou tedy někdy?

Okolo tématu zdravotních nadstandardů se pohybuji od počátku svého profesního působení, tedy od roku 1994. A vnímám to tak, že je zcela klíčové odstranit z české společnosti dnes tolik používaný narativ, že dobrovolné zdravotní pojištění musí být zákonitě vždy elitářské a nadstandardní. Ta základní otázka se totiž týká toho, jestli u nás bude, nebo nebude potřeba takzvaného vícezdrojového financování…

Situace v Česku není až tak úplně složitá. V roce 1991 došlo k přechodu ze socialistického zdravotnictví na systém postavený na účasti pojištěnce ve veřejném zdravotním pojištění. Tato koncepce byla nastavena velmi robustně a košatě. Byla konfigurována téměř na absolutní úhradu dané zdravotní péče a případných doplatků je tam skutečně jen minimálně. To ve své podstatě je pro občany Česka jen dobře. Nicméně aby bylo možné garantovat funkčnost tohoto nastavení, tak je zapotřebí dostatečných finančních prostředků neboli příjmů. A ty se do něj dostávají dvěma, možná i třemi způsoby. Tím hlavním je pak odvod na pojistném, který je definován z platu nebo mzdy. Ke stabilitě v tomto případě potřebujete optimální demografickou strukturu a udržitelnou množinu státních pojištěnců. Demografický vývoj je však problematický, a to souvisí i s extrémním nárůstem nákladů v celém systému, což je dáno třeba nebývale rychlým vývojem lékařské vědy. Například dnešní mimořádně účinné, ale také mimořádně drahé léky, které jsou původně takzvaně off-label, se postupem času objeví v systému veřejného zdravotního pojištění. A je to tak správně. Jen pak bohužel logicky dochází ke zvýšení celkových nákladů na zdravotní péči.

Jen pro představu, když v 90. letech měla VZP k dispozici pro své roční hospodaření nějakých 70 miliard korun, dnes je to přes 320 miliard korun. Celkově pak roční výdaje systému zdravotního pojištění přesáhnou 500 miliard korun za rok a z toho stát za své zaměstnance platí něco okolo 120 miliard korun. Přestože je tedy finančních prostředků v celém systému dost, přestává to postupně stačit a to podle toho jak zdravotní pojišťovny hospodaří se svými rezervami. Pacienti si čím dál více také začínají všímat organizačních problémů, kdy chybí pediatři, praktici, zubaři, čímž je bohužel omezena dostupnost péče. Na zdravotní pojišťovny tak bude vytvářen čím dál větší tlak, aby se chovaly hospodárně a aby ve své síti lépe řídily kvalitu péče a její cenu. Nemůžeme ani vyloučit, že tady může bude velký tlak na zvýšené odvody. Například platba za státní pojištěnce permanentně roste, dnes je to kolem dvou tisíc a bude to zcela určitě stoupat.

A tím se vracím na začátek. Lidé si budou za péči připlácet a nemusí se jednat o nadstandard, jak ho dnes chápeme. Může to fungovat podobně jako třeba v Německu nebo Belgii, kdy pacient absolvuje standardní léčbu a odnese si ještě účet na třeba 450 eur. To pak zaplatí ze svých prostředků anebo, protože to už není úplně málo, bude mít možnost připojištění. To by samozřejmě ale znamenalo odstranit dnes už legendární „větu“ poslankyně Fischerové, která fakticky už od 90. let zakazuje připlatit si legálně za lepší péči.  Mohla by se také třeba otevřít diskuze o tom, jestli by některé vysokopříjmové kategorie občanů nebyly z veřejného zdravotního pojištění, podobně jako třeba v Německu, zcela vyjmuty a podobně.  Je to celé velmi citlivé a hlavně politické téma, proto jsem k nějakým zásadním změnám poměrně skeptický. Všichni si totiž pamatujeme, co 30 korunové poplatky ministra Julínka udělaly v roce 2007 s politickou scénou u nás. Nedávno jsem byl na semináři, který se věnoval vývoji zdravotnictví u nás, a jak jsem pochopil z vyjádření zástupců různých politických stran, tak nadstandardy ve střednědobém výhledu nejsou téma. I když na druhou stranu nikde není řečeno, že se nemůže objevit politická garnitura, která stávající status quo bude chtít změnit.

Mohlo by vás zajímat: Jaroslav Daňhel: Nepřesné srovnávače POV... aneb nazrál čas na zásah regulátora?

Evropská regulace je alfou a omegou fungování celého finančního trhu, ten pojistný nevyjímaje. Tento rok pak byl ve znamení implementace obří motorové směrnice do české legislativy. Povedlo se to tedy podle Vás? A kdybyste měl možnost tento proces ovlivnit, co byste udělal jinak?

S kolegy jsme motorovou směrnici detailně probírali a můžu odpovědně říci, že v PVZP se implementace podařila. Myslím si, že ani další pojišťovny v rámci pojistného trhu s tím neměly větší problémy. Takto to zkrátka bylo z Evropy nastaveno a musí to tak být. Došlo k rozšíření působnosti legislativy o nové kategorie, upravily se limity u povinného ručení. Od podzimu pak sice nastane velký tlak na okamžité předávání dat, ale obecně mi přijde, že jde o podobný záměr evropského regulátora, jako měl nástroj POG, tedy chránit zákazníka, posilovat jeho postavení a ve svém důsledku pak přenášet tuto povinnost na pojišťovny. Pro ně je to poměrné náročná situace. Už nejde jen o to vytvořit kvalitní produkt, mít z něj odpovídající zisk a být dlouhodobě resolventní. Nyní také budeme muset vychytat naprosto všechna rizika, která se klienta týkají. V principu se ale jedná o dobrou regulaci a s kolegy jsme se shodli, že bychom na ní v jádru nic neměnili. Je možné, že dokonce tato směrnice přinese nové obchodní příležitosti, což je pro trh vždy dobrá zpráva.

Problémem obecně je, že evropské regulace je skutečně přespříliš. Přichází ve velkých vlnách a pro jakoukoli společnost, zvláště pak pro ty malé a střední, je to neobyčejně náročné. Samozřejmě to je také komplikované a vyčerpávající i pro dohledové tržní orgány, kterým neustále přibývají nové a nové oblasti, které musí kontrolovat. Více méně se dá i říci, že při jakékoli implementaci se danou regulaci učí zvládat stejným způsobem jako ostatní hráči na trhu.

Přál bych si, a myslím si, že to budeme mít s ostatními řediteli pojišťoven podobné, aby se nám v celé té regulační tsunami neutopil a neztratil náš vztah ke klientovi a vůbec samotná prapodstata pojišťovacího byznysu. Přeci jen, když se ohlédnu přes rameno, tak před třiceti dvaceti lety se diskuze v rámci každodenní agendy pojišťovny vedly o core byznysu, to znamená o produktech, o vývoji v likvidaci a o klientovi, zkrátka o tom, co pojišťovnu živí. Dnes je to z 90 procent debata o vlivu regulace na naše podnikaní. Ale nechci být úplně negativní. Jsem přesvědčen, že přijde doba, kdy dojde k nějakému vyrovnání a vyvážení celé situace. S aktuálním tlakem se ale trh dokáže popasovat. Ostatně jako vždy. (úsměv)

Kterou regulaci vy osobně považujete za tu nejklíčovější pro oblast pojišťovnictví? A která je podle Vás nejnáročnější?

Motorová směrnice vypadala obrovsky, ale jak bylo řečené – pojišťovny se s ní popasovaly celkem dobře. Určitý zádrhel může být s onlinizací, ale jsem přesvědčen, že se to zvládne. Extrémní zátěž je pro nás IFRS 17. PVZP nemá zahraniční matku, což je velká nevýhoda, která je společná pro všechny české společnosti. Nemáme totiž průvodce, který by tento standard implementoval v rámci celé skupiny. My se s tím musíme poprat zcela sami. Náročné směrnice jsou DORA a NIS, byť je samozřejmě pochopitelné, že obrovský kyberprostor je potřeba co nejlépe chránit. Pak je tady bezpochyby udržitelnost a ESG, to jsou opravdu velké výzvy. No, myslím, že toho je více než dost. Na druhou stranu, pozitivní na tom je, že se čím dá tím více lidí kouká na pojišťovnu z globálního pohledu a vnímá ji jako součást vyššího ekonomického celku.

S kyberprostorem, s moderními technologiemi, s digitalizací a onlinizací souvisí další fenomén dneška, kterým je umělá inteligence. Mohl byste prozradit, jak ji vnímáte?

Jsem v jádru velmi jednoduchý nábožensky založený člověk. Pravidelně u mě tak nastává velké zpoždění co se týče přijmutí všech moderních vymoženosti a inovací. Samozřejmě se jim ale nevyhnu, stejně jako není možné, aby se jim vyhnula jakákoli společnost na trhu. Snažím se v té rychlé modernizaci a nástupu umělé inteligence vidět hlavně pozitiva. Digitalizace a automatizace jsou optimální pro zjednodušenou kontrolu řízení a přizpůsobení našich procesů, zejména těch, které se cyklicky opakují. Může to snížit do určité míry provozní náklady a zejména eliminovat až extrémní hlad po kvalifikované pracovní síle. Osobně mi nebylo zpočátku klientsky úplně příjemné komunikovat s neživou entitou a navíc to ani nefungovalo extra dobře a spolehlivě. V současnosti však už je vývoj AI na takové úrovni, že už nejsem schopný rozeznat, jestli jednám s robotem nebo člověkem. A samozřejmě ruku v ruce s tímto vývojem musí dobře fungovat kontrola zabezpečení celého systému a obezřetnost, která souvisí s rychle rostoucí závislostí na těchto nástrojích umělé inteligence.

Digitalizace, automatizace a umělá inteligence jsou součástí dnešního rychlého globálního vývoje. Nejsem úplným fanoušek této dynamické evoluce, ale je mi to rozhodně profesně příjemnější než třeba dopady a povinnosti vyplývající ze zmíněných evropských regulací – ač jejich potřebu nezpochybňuji.

Mohlo by vás zajímat: Správná spoluúčast odráží výši rezerv klienta

S moderními technologiemi, s digitálním prostředím a novými nástroji souvisí určitě i rostoucí role srovnávačů a různých sjednávačů na trhu.  Co si myslíte o těchto nástrojích? Nemůže například dojít k tomu, že se proces hledání vhodného produktu změní jen a pouze ve srovnání dané ceny, a pojišťovny tak budou vytvářet hlavně levné produkty bez potřebné kvality?

Takto položený dotaz de facto odhaluje i samu podstatu celého problému, který se nejen na českém trhu objevil. Ale začněme nejdříve přínosy, které srovnávače klientům přinášejí. Není totiž určitě nic špatného na tom, pokud zákazník dostane možnost získat nějaký tržní produktový „průřez“. Otázkou je ten rozsah tohoto srovnání a samotný obsah vyhledávaných produktů. Na pojišťovny je totiž opravdu vytvářen velký tlak, který se týká ceny produktů, jejich inovace a také provize. Nejvíce to je určitě vidět v segmentu povinného ručení, což je produkt, který aktuálně není celoevropsky žádná byznysová hitparáda.

Je zkrátka důležité, aby byla nalezena nějaká míra. Pokud budou totiž pojišťovny příliš akvizičně tlačeny do nekomfortního chování, tak by současný stav mohly začít řešit eliminací těchto externích tlaků – podobně, jako se externistů zbavily některé banky v oblasti hypoték. A to by pro klienta byla určitě škoda, protože bez velkých pojišťoven by princip srovnání přestal dávat smysl. Celkově ale lze říci, že je to komplikovaná problematika a pojišťovny, zvláště pak ty, které se soustředí na co nejlepší hospodářský výsledek, nejsou v jednoduchém postavení. Solidní výsledek je totiž postaven na velkém objemu a některé srovnávače požadovaný objem umí vytvořit. Svoji roli možná sehraje i dohledový orgán, který má z úkol dohlížet na harmonizaci trhu a narovnání cen.

Na závěr se zeptám, zdali byste se mohl podělit o nějakou důležitou profesní zásadu, která Vám ve Vaší bohaté kariéře vždy dobře posloužila?

Moje kariéra není nijak extrémně bohatá, spíše bych řekl, že je dlouhá… (úsměv) Myslím si, že nejen mně, ale i kolegům z týmu, se vždy vyplatila systémovost, trpělivost a dlouhodobá perspektiva. Vždy jsem se také soustředil na to, abych dokázal přesvědčit a pro PVZP získat schopné a zkušené profesionály. Kladu také docela důraz na pozitivní klima, jež ve firmě panuje a které je založeno na úctě k člověku. Přestože nástup technologií je obrovsky rychlý, jsem čím dál více přesvědčen, že člověk je tím nejcennějším, co pojišťovny v současnosti mají.

Děkuji vám za rozhovor.