Sloupek Kateřiny Lhotské: Cestovní kanceláře opět na scéně


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Cestovní kanceláře opět na scéně

Minulý týden rozhodoval Ústavní soud jeden letitý spor mezi klientem zkrachovalé cestovní kanceláře a pojišťovnou. Asi nikoho nepřekvapí, že šlo o stížnost klienta na výši pojistného plnění neodpovídající částce, kterou on zaplatil za neuskutečněný zájezd. Ke krachu inkriminované cestovky došlo už před pěti lety, tedy dávno před platností novely zákona o podnikání v cestovním ruchu, která tento neuralgický bod (snad) upravila. Vzhledem k letitosti sporu tak lze pochopit, že se Ústavní soud zachoval konzistentně a rozhodl obdobně jako v analogickém případě vloni. Tedy, že pojišťovna má povinnost plnit i nad rámec sjednaných limitů. Podotýkám, že výraz „lze pochopit“ v žádném  případě neznamená „lze souhlasit“. Ale budiž.

Zastavme se však u jednoho bodu, kterým soud svoje rozhodnutí zdůvodnil. Šlo o reakci na námitku, že „výklad předmětných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb. provedený Ústavním soudem není správný, neboť úmyslem zákonodárce nebylo zaručit spotřebitelům plné uspokojení jejich nároků ze strany pojišťoven, což vedlejší účastník (pojišťovna – pozn.aut.) dovozoval z průběhu tehdy aktuálního legislativního procesu týkajícího se novely zákona č. 159/1999 Sb.“ Tím aktuálním procesem bylo míněno projednávání novely zákona na podzim loňského roku. „Nadlimitní plnění pojišťovny“ nebylo nakonec v této novele schváleno. Naopak. Bylo v ní explicitně ustanoveno, že „pojišťovna je povinna uspokojit nároky zákazníků (cestovní kanceláře – pozn.aut.) do výše limitu sjednaného pojistného plnění“.

Je zajímavé, jak se k této námitce Ústavní soud postavil. Jde o poměrně dlouhý text, takže si dovolím použít svoji interpretaci. Soud vysvětlil, že v tomto případě se nejedná o relevantní námitku, protože v důvodové zprávě ke zmiňované novele se píše, že mají být pojišťovnou hrazeny veškeré nároky poškozených klientů cestovních kanceláří. Soud přitom naprosto přehlížel fakt, že tento záměr nebyl nakonec schválen a naopak byl přijat princip naprosto opačný. Praktický dopad novely pak Ústavní soud vidí jen v tom, že „zabrání výkladovým nejasnostem“.

Ústavní soud se ve svém nálezu odvolával také na to, co nám k této problematice ukládá ve své směrnici „Brusel“. Tedy, že stát má zajistit, aby v případě krachu cestovky dostali její zákazníci zpět plnou cenu zájezdu. Směrnice ale nestanoví, že mají vše „zatáhnout“ pojišťovny. Říká jen, že „stát zajistí…“. Takže mne napadá, že by nebylo od věci, kdyby „nadlimitní“ plnění klientům zkrachovalých cestovek vyplácet přímo stát, když už se tak „moudře“ zavázal.

Uvedený případ a argumentace Ústavního soudu by neměly předurčovat jeho rozhodování v obdobných případech posuzovaných podle pravidel platných od počátku tohoto roku. Ve světle tohoto případu a argumentace soudu, bych si ovšem na výsledky těchto sporů rozhodně nesázela…

 

Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny

 

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články