Myšlenkami na definitivní „stažení rolety“ se zabývají i naše firmy. Nepřekvapivě především ty, které mají energeticky náročné provozy. Některé svůj záměr oznámily, jiné to zatím tají. Jak ostatně potvrdil před časem v rozhovoru i šéf Kofoly Jannis Samaras. Firmy totiž fungují v konkurenčním prostředí, a tak logicky nechtějí vytrubovat do světa, jak moc je jim ouvej.
Mohlo by vás zajímat: ČAP Insurance talk: U mikrofonu Petr Borkovec
Případný krach části firem však bude mít jen omezené dopady. Zasáhl by totiž především jejich majitele, zaměstnance, obchodních partnery a ty, co rádi pijí Kofolu. Opravdovou katastrofou pro naši ekonomiku by však bylo přemístění výroby automobilů ze Škoda Auto, o kterém před časem informoval koncern Volkswagen. Důvodem má být snaha zbavit se závislosti na ruském plynu, přičemž by se nemělo jednat o přesun mimo Evropu, ale do její jihozápadní části. Nejsem sice expert na to, jak složité je výrobu vozidel přemístit, a zda by tedy u nás opravdu v dohledné době skončila, nicméně je podle mne na místě brát hrozbu proměny (nejen) Mladé Boleslavi v český Detroit vážně.
Naše země však není jediná, kde se firmy potýkají s podobnými problémy. Vzhledem k závislosti na Německu jako našem největším obchodním partnerovi bychom měli bedlivě sledovat situaci i tam. A nutno přiznat, že se na ni moc dobře nekouká. Deindustrializace je tam v plném proudu a příkladů firem, které buď zastavily výrobu, nebo hledají cesty, jak svoje podnikání zachránit přesunem jinam rychle přibývá.
Mohlo by vás zajímat: Spotřebitelská novela dopadne i na pojišťovny
Aktuální motivací pro tento krok je především nekontrolovatelný růst cen energií. Ten je přímým důsledkem zvýšené poptávky po nich v konfrontaci s nižší nabídkou způsobenou vypínáním stabilních energetických zdrojů a jejich nahrazováním zdroji „občasnými“ (OZE). Nebo přesněji důsledkem neuvážené „zelené“ politiky a všech těch „grýn dýlů“, „dekarbonizací“ a podobných záležitostí. To, že Putin napadl Ukrajinu a začal používat plyn jako zbraň pro prosazení svých cílů, pak tento vývoj jen urychlilo a zdramatizovalo. Je však třeba nezapomínat na to, že EU mu tuto zbraň do ruky sama vrazila. Nikdo ji totiž do sebevražedné „zelené“ politiky a zvyšování závislosti právě na ruském plynu nenutil.
Nejde však o počátek deindustrializace EU a dalších zemí Evropy, ale o její pokračování. Tento proces totiž už dávno probíhá. Začal někdy v dobách, kdy si Evropané řekli, že už nechtějí žít vedle „špinavých a smradlavých“ továren, a tak tyto provozy zrušili. Například výrobu oceli. A uvolněné místo na trhu obsadila záhy Čína. Následoval odliv textilní výroby motivovaný hledáním levnější pracovní síly. Ta se našla opět především v Číně a v zemích jihovýchodní Asie, kde se nyní šijí výrobky i těch nejluxusnějších značek. Udělala jsem si ostatně malý průzkum ve svém šatníku a všechny moje kousky od světových značek, které lze řadit mezi vyšší standard, mají na etiketě uvedeno „MADE IN CHINA“. Tedy až na jeden, který ušili v Malajsii. Po „špinavé“ výrobě a textilu opustil EU následně i průmysl elektrotechnický, podstatná část chemického, sklářství a dalších odvětví. Z těch „velkých“ tak zůstala na starém kontinentě významněji zastoupena snad jen výroba automobilů. A ta má v důsledku ideologicky prosazovaného přechodu na elektromobilitu taky na kahánku.
Mohlo by vás zajímat: Udržitelné finance aneb jak zelená tsunami postihne pojišťovny
Ovšem není to jen snaha snižovat výrobní náklady a úsilí zabránit ztrátě konkurenceschopnosti v souvislosti se „zelenou transformací“, co firmy z EU vyhání. Když pominu to, že mají problém v poslední době sehnat kvalifikovanou pracovní sílu, tak jim život otravuje také to, že musí neustále čelit atakům a rostoucím nárokům všelijakých těch sociálních inženýrů snažících se z EU vybudovat ostrov všeobjímajícího Dobra. Jinde se zkrátka nemusí zaobírat nesmysly jako ženské kvóty, udržitelnost, „spravedlivé“ ceny a nejsou vystavené ani neustálým útokům aktivistů šikanujících je kvůli každé blbině, která není v souladu s jejich viděním světa.
V EU se zkrátka podniká čím dál tím hůř a pokud to takhle půjde dál, tak se změní ve skanzen progresivismu a varovným příkladem pro zbytek světa, kam až může dojít to, když místo lidí, kteří dané problematice rozumí, mají největší slovo nedoukové žijící v představě, že elektřina vzniká v zásuvce a peníze v bankomatu. Jak však tento neblahý trend zastavit? Logicky se nabízí odpověď – odstranit příčiny, které firmy vyhánějí a vrátit zpět výrobu, kterou jsme v honbě za úsporou nákladů přesunuli někam do Tramtárie. Ani jedno však není podle mne úplně triviální. Tomu druhému brání chybějící know-how a nedostatek kvalifikované pracovní síly. A tomu prvnímu stojí v cestě fakt, že progresivistické bujení mezitím prolezlo celou EU skrz naskrz, zasáhlo všechny její důležité orgány a metastázuje i v těch jejích částech, které vůči němu byly doposud jakž takž odolné.
Existuje vůbec něco, co dokáže takto zasažený organismus ještě zachránit?
Komentáře
Přidat komentář