Sloupek Kateřiny Lhotské: Tak nám trochu fouklo


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Tak nám trochu fouklo

Nejdřív docela hodně, pak byl pár dnů klid a pak spíš jen symbolicky. Někde to bralo střechy, jinde padaly stromy, v čehož důsledku nešel proud, nejezdily vlaky a ani auta (a pak, že prý když auta stojí, vlaky jedou).

Vždycky, když si živel zařádí, začíná pro pojišťovny docela šrumec. Přiměřeně velký tomu, jak moc se příroda utrhne ze řetězu. A je úplně jedno, jestli se přitom zvedají hladiny vodstva, fouká, bouří nebo padají trakaře z oblohy. Možná to bude znít poněkud cynicky, ale pojišťovny by si měly těchto okamžiků vážit. Je to totiž jedna z mála situací, kdy si lidé uvědomí, že jsou taky k něčemu dobré.  

Jednak se to týká těch, kterým vítr, voda či jiný živel poněkud poupravil jejich majetek. A jednak těch, kterým sice zůstala střecha na místě a v domě mají stále sucho, ale při té příležitosti jim dojde, že by takovou kliku nemuseli mít vždycky.


Mohlo by vás zajímat: Celkové ztráty z dopravních nehod v roce 2018 překročily 80 mld. Kč


Ti první očekávají, že pojišťovny nebudou dělat zbytečné ciráty a peníze uvolní co nejdřív. Pokud to tak skutečně proběhne, je to pro danou instituci to nejlepší vysvědčení a tisíckrát účinnější reklama, než kdyby oblepila celou republiku billboardy plné prázdných hesel a do diváků hustila v každé televizní reklamní pauze, že nikdo na ně nemyslí tak jako právě ona.

V období „postkatastrofickém“ si lidé zkrátka uvědomují, že pojištění není jen takový ten papír, který jim kdysi někdo strčil pod nos, oni ho podepsali, aniž by pořádně věděli proč, a od té doby musí pravidelně někam posílat peníze. Přímo učebnicový příklad tohoto jevu jsme zaznamenali v roce 2002. Tenkrát postihly podstatnou část Čech povodně, jaké nikdo nepamatoval. V Praze dokonce nejezdilo metro a vody bylo tolik, že rozběsněná Vltava přetlačila Labe tak, že obrátilo svůj proud a teklo „do kopce“. Kaňon Labe v Českém středohoří nestíhal, a tak se z Polabí stalo jedno velké jezero o šířce několika kilometrů, proti kterému bylo Lipno lesní tůňkou.


Mohlo by vás zajímat: Návrhy ESA k PRIIPs: Cesta od špatného k horšímu


Katastrofa těchto rozměrů znamenala takovou ránu do bilance pojišťoven, že neživotní pojištění jako celek kvůli tomu skončilo dokonce v technické ztrátě. Příčinou bylo příliš nízké pojistné, které nedostatečně odráželo reálnou výši rizika povodně. Pojišťovny se totiž nepoučily z obdobně rozsáhlé katastrofy v roce 1997 na Moravě, po které na pojistné v podstatě ani nešáhly. V roce 2002 však už nechtěly (a ani nemohly) opakovat stejnou chybu, a tak ceny u majetkových pojištění zreálnily, případně některé nejrizikovější smlouvy vypověděly. A veřejnost to pod dojmem katastrofických událostí z léta 2002 a uvědomění si toho, že majetkové škody nejsou žádný levný špás, bez zásadních problémů přijala.

To rozhodně neznamená, že když teď zafoukalo, že by měly pojišťovny využít určitého příznivějšího vnímání jejich úlohy veřejností a pojistné hned napálit. Ale stejně, jako se podařilo před necelými dvěma desítkami let vysvětlit lidem, že kdo bydlí pár metrů od řeky, bude asi muset platit víc než ten, kdo bydlí na kopci, tak teď je možná ta pravá chvíle na to, začít veřejnost seznamovat se skutečností, že někde zkrátka fouká víc a někde míň a že by to třeba také mohlo mít nějakou vazbu na výši pojistného. Tedy pokud pojišťovny vědí, kde duje a kde se lísteček nepohne, a jak tento fakt do kalkulací uchopitelně zahrnout…

Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft.

Kateřina Lhotská
vedoucí odděle ní analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná blogerka v kategorii Nováček roku 2018 serveru iDNES

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články