Jedním z hlavních katalyzátorů výrazně rozdílných pohledů na řešení současných společenských problémů je stále rychlejší stárnutí populace v celé Evropě – a Česká republika v tomto směru rozhodně není výjimkou. Počet lidí v postaktivním věku trvale narůstá a jejich hlas ve veřejném prostoru získává na síle. Mnozí z nich se přitom subjektivně cítí být na okraji společnosti, ztrácejí pocit společenské užitečnosti a jistoty. Část této skupiny se dostala mezi nízkopříjmové vrstvy a potýká se s materiálními i psychologickými obtížemi, zatímco jiní naopak zaujímají principiálně antielitářský postoj – jakýsi obranný syndrom odporu vůči systému a jeho reprezentantům.
Mohlo by vás zajímat: České pojišťovnictví má po třiceti letech nový příběh
Tato skupina lidí se svým stále rostoucím počtem stává snadným cílem politických strategií, často založených na emocionálním apelu a jednoduchých slibech. Populistické strany a hnutí v těchto lidech vidí příležitost, jak získat podporu prostřednictvím podbízivých a krátkodobě líbivých řešení. Nabízejí pomoc, která se na první pohled zdá atraktivní, ve skutečnosti však často znamená rozdávání na dluh z veřejných financí – tedy na účet příštích generací. Takové politické kalkuly oslabují důvěru ve skutečnou odpovědnost a dlouhodobou udržitelnost veřejných politik.
Je to do jisté míry paradoxní situace. Právě tato významná skupina obyvatel často hledá záchranu u politiků, kteří mají sklon k neprincipiálním kompromisům a autoritářskému stylu vládnutí. Naději vkládají do lídrů, jejichž řešení jsou spíše okamžitou reakcí než dlouhodobou vizí. Z aktuálního programového prohlášení nové vládní koalice je přitom zřejmé, že bude nezbytné hledat nové, stabilní zdroje veřejných financí. Ty budou potřeba k naplnění slibů, jako je posunutí věkové hranice odchodu do důchodu zpět, další valorizace penzí či snižování daňové zátěže. Jde o kroky, které si vyžádají výrazné rozpočtové krytí – rozhodně větší, než by mohlo přinést třeba i znovu zavedené EET. A ani to jistě nebude z repertoáru populistických slibů to poslední, co se bude financovat z veřejných peněz.
Lze tedy oprávněně předpokládat, že zadlužování budoucích generací bude pokračovat, a to ještě intenzivnějším tempem než dosud. Módní doktrína nárokovosti, často zcela odtržená od reálné tvorby zdrojů, se postupně stává společenskou normou. Většina společnosti dnes inklinuje k přesvědčení, že stát má povinnost zajistit komfort bez ohledu na ekonomické možnosti. Tato snížená citlivost k rozpočtové odpovědnosti je patrná i u odborových předáků, zejména při jednáních o tempu růstu mezd ve veřejném sektoru, kde se tlak na zvyšování výdajů často zcela míjí s debatou o jejich skutečném krytí.
Mohlo by vás zajímat: Generali Česká pojišťovna kupuje D.A.S. a otevírá novou kapitolu právní ochrany v Česku
Ponecháme-li nyní stranou otázku politické reputace či osobních preferencí voličů, lze to shrnout jednoduše: ani demokratický proces sám o sobě nezaručuje, že veřejná volba povede k odpovědnému a prozíravému nakládání s veřejnými financemi. Racionální řešení přitom existuje – mohlo by spočívat v hlubší finanční gramotnosti společnosti, v dlouhodobé fiskální strategii státu a v politické odvaze čelit krátkodobé nepopulárnosti ve prospěch budoucí stability. Bohužel se však taková vize zatím nenaplňuje. Místo systémových kroků převažuje politika slibů a odkládání. Nezbývá než doufat, že se najde generace, která dokáže změnit směr a zodpovědnost za budoucnost postaví nad okamžitý zisk politických bodů.
Komentáře
Přidat komentář