Místo toho jsme dokola zásobováni frázemi o nutnosti této transformace a přínosů, jaké nám z toho údajně poplynou a díky kterým se z EU stane globální hospodářský a technologický lídr. Jenomže na jakékoliv konkrétnější dotazy ohledně toho, kolik bude celá tahle legrace stát a kde na to vzít prostředky, nepřicházejí z Bruselu žádné odpovědi. Takže nelze tyto náklady ani porovnat s těmi, které by bylo nutné vynaložit na postupnou modernizace ekonomiky založená na vyváženém mixu páteřních regulovatelných a doplňkových obnovitelných zdrojů.
Mohlo by vás zajímat: Jitka Chizzola: V D.A.S. propojujeme právo, empatii a inovace
Na druhou stranu však absence jakýchkoliv kvantifikovatelných podkladů posouvá do roviny nepodložených hypotéz i argumentaci kritiků Green Dealu o jeho ekonomické nevýhodnosti. Jde tedy o záležitost, u které nelze s určitostí říci, co nás bude stát, jestli na to máme a už vůbec ne, zda se její realizace vyplatí. Což je dost pádný důvod pro to, abychom se do ní nepouštěli bezhlavě, ale naopak zvažovali každý krok, po případné realizaci pečlivě analyzovali jeho dopady a teprve na základě toho postupovali dál. Což je ovšem přesně to, co se neděje.
Místo toho je „zelená transformace“ naplánovaná na celá desetiletí a pracuje s předpoklady, o kterých v současné době nikdo netuší, jestli je jejich naplnění vůbec reálné. Je totiž potřeba vyřešit ještě celou řadu technických problémů, vyvinout nespočet technických inovací a učinit mnoho objevů, a to prostě naplánovat nelze. EU tak připomíná člověka, který vyskočí bez padáku z letadla a doufá, že se naučí lítat dřív, než dopadne na zem.
Co se nákladů týká, tak je jasné, že půjde o pořádný ranec peněz. Navíc reálně hrozí, že jednoho dne nebude odkud brát. To až se zastaví „rotačky na peníze“ poháněné sliby, že takto nasekané dluhy někdo někdy zaplatí. Postupně totiž docházejí ti, kteří jsou ochotni těmto slibům věřit. Boom „udržitelných“ investic skončil, aniž pořádně začal a hledá se tedy ten, u koho tento Černý Petr skončí. Evropská vrchnost nejspíš chce, aby zůstal v rukách občanů EU. Jinak by totiž nepřišla s nápadem, aby Green Deal zaplatili ze svých úspor právě oni.
Mohlo by vás zajímat: Acrisure míří mezi globální lídry. Nová investice podpoří akvizice a vývoj
„Zelená transformace“ je tak druhým případem v historii lidstva, kdy byl „pokrok“ předem naplánován. Před nimi se o totéž pokoušel bolševik, který plánoval vybudování komunistické společnosti do 60. let minulého století. Jak to dopadlo, všichni víme. Se „zelenou transformací“ to bude stejné, což ostatně dokládá pohled na to, jak moc se rozchází realita s plánem už na samém jejím počátku a jak často se ukazuje, že měli její kritici pravdu. Ať už se jedná o nestabilitu přenosových soustav, což při nevyzpytatelnosti počasí výrazně zvyšuje riziko blackoutu (jak jsme ostatně viděli nedávno ve Španělsku a Portugalsku). Dále jde o postupnou ztrátu konkurenceschopnosti unijních firem a jejich úprk do zemí, ve kterých vrchnost nezblbla a podnikat se tam tedy ještě dá. A nakonec v důsledku rostoucích cen energií zvyšující se ceny úplně všeho. Promítají se do nich totiž nezbytné náklady na „zelenou transformaci“ a jako bonus je evropská vrchnost obohatila ještě emisní povolenky.
Takže si to shrňme. Nikdo neví a neumí ani odhadnout, kolik bude Green Deal stát a ani, kde na něj vzít. Dále nikdo neví, co nám vlastně přinese, přičemž už teď je jasné, co nám určitě vezme. A vše, před čím jeho kritici varovali, se zatím naplňuje. Za těchto okolností je pokračování v Green Dealu hazardem připomínajícím ruskou ruletu. I když ta vlastně tak riziková není.
V případě ruské rulety totiž existuje alespoň nějaká naděje, že po zatočení bubínkem bude proti hlavni prázdná komora…
Komentáře
Přidat komentář