Sloupek Kateřiny Lhotské: Kdo zaplatí klimatický mejdan?


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Kdo zaplatí klimatický mejdan?
5.2.2024 Komentáře, Spektrum

Financování „záchrany klimatu“ se nikdy moc neřešilo. Předpokládalo se, že peněz bude vždycky dost. Jenomže erár není bezedný a opadá i nadšení soukromých investorů konat „dobro“. Velký klimatický mejdan tak není z čeho platit.

Před koncem loňského roku se opět sletěli světoví hlavouni do Dubaje, aby tam kázali klimatickou apokalypsu a ordinovali lidstvu pokání ve formě společenské a ekonomické střídmosti. Šlo o další díl v seriálu klimatických summitů, tentokrát označený jako COP28. Což bylo ovšem to jediné, čím se od těch předchozích lišil. Opět jsme poslouchali ty samé kecy o „poslední příležitosti zachránit svět před zkázou“, opět se našlo několik klimatických sebemrskačů z vyspělých zemí, čehož opět využily ty chudší k tomu, aby si řekly o další prachy. A poté, co hlavouni svými tryskáči odletěli, začali aktivisté opět vykřikovat o tom, že „cíle jsou málo ambiciózní“ a že „je třeba přidat“.


Mohlo by vás zajímat: Zdeněk Přibyl: Co zahýbe v roce 2024 pojistným trhem?


Svolání klimatického summitu do Dubaje přitom bylo docela výsměch. Není totiž zrovna vzorem „udržitelnosti“. Provoz všech těch klimatizovaných skleněných paláců a další infrastruktury včetně lyžařského areálu je zkrátka stále náročnější na spotřebu energie a výkon tamních převážně paroplynových elektráren už nedostačuje. Takže bylo nutné postavit elektrárnu novou – uhelnou, přičemž uhlí se do ní dováží z Japonska. Takže pořádat klimatický summit v Dubaji je zhruba totéž, jako svolat konferenci o lidských právech do Severní Koreje.

Nicméně jedno téma se tam moc nahlas nepřetřásalo – jak celý ten „boj s klimatem“ ufinancovat. Zatím se totiž tak nějak předpokládalo, že rozpočty jsou bezedné a rotačky elektronický peněz jich dokážou vygenerovat tolik, o kolik si klimatičtí šíbři řeknou. To už ale přestává být pravdou. Před časem třeba německý Ústavní soud zatrhnul vládě Olafa Scholze prošustrovat na klimatické projekty 60 miliard euro, které zbyly na „covidovém“ účtu. Bylo by tím porušeno pravidlo tzv. dluhové brzdy, protože to může být překročeno pouze v „nouzových situacích“. Tedy v případě náhlých a nepředvídatelných událostí majících obrovský dopad. Což však podle mínění soudu rozhodně není klimatická změna, protože nesplňuje právě podmínku náhlosti a nečekanosti.


Mohlo by vás zajímat: Snížení valorizace penzí obstálo před ÚS. Tři soudci měli odlišné stanovisko


Je zkrátka zřejmé, že financovat „zelenou transformaci“ zatínáním rozpočtové sekyry nebude dlouhodobě možné. A občas zmiňované plány, že si na investice vydělají ekonomiky tím, že firmy budou generovat dostatečné zisky, ze kterých bude možné klimatické projekty financovat, se ukazují také jako chiméra. V EU, která chce jít v „boji za záchranu klimatu“ příkladem celému světu, totiž ztrácejí v jeho důsledku firmy postupně konkurenceschopnost, takže je místo toho čeká spíše boj o přežití. A nevychází ani sázka na soukromé investory. Jejich nadšení cpát peníze do „udržitelných“ fondů totiž při pohledu na jejich výsledky poněkud opadá. Ony prostě moc nezáří a v souboji s těmi „neudržitelnými“ prohrávají. Za oceánem dokonce začal jejich počet klesat. Investorům zkrátka došlo, že ve světle celosvětové konkurence nebudou vítězit „zelené“ firmy chlubící se vysokým počtem žen v managementu a diverzitou svých zaměstnanců, ale ty, které dokáží efektivně vyrábět to, co dává zákazníkům smysl kupovat.

Tváří v tvář tomuto klopýtání „udržitelných“ fondů se jejich zastánci ohánějí argumentem, že investoři do nich nevkládají peníze proto, aby vydělali, ale jsou pro ně důležitá i „nefinanční kritéria“. A jsou tedy připraveni „v krátkodobém až střednědobém horizontu na nižší výnosy z akcií s vyššími předpoklady udržitelnosti“. Otázkou je, jak dlouho jim toto odhodlání vydrží. Za oceánem takových investorů ubývá, a naopak přibývá těch, kterým už došla trpělivost a svoje prostředky přemísťují do fondů sice „neudržitelných“, ale zato ziskových.


Mohlo by vás zajímat: ČAP k 2023: 7% růst pojistného trhu stále zůstává hluboko pod úrovní inflace


Státy budou prostě čím dál obtížněji hledat peníze na financování klimatických projektů, firmy na ně nevydělají a soukromí investoři nebudou chtít cpát prachy do projektů, které jim místo zisků přinášejí jen dobrý pocit. Hodování na klimatickém mejdanu zkrátka nebude mít kdo financovat. A tak skončí.

Ale ten binec, co po něm zůstane...

Kateřina Lhotská
Členka Finanční akademie Zlaté koruny

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

Související články