To druhé ve formě tzv. „28. režimu“, kterým vytváří prostředí umožňující obcházet hospodářskou, daňovou a pracovní legislativu jednotlivých členských států a vytváří tím vlastně jakousi paralelní fiskální a daňovou unii. A na ústup unijních firem ze světových trhů reaguje „kompasem konkurenceschopnosti“ postaveném mimo jiné na pokračující dekarbonizaci. Tedy na tom, co ztrátu konkurenceschopnosti způsobilo.
Co si pod pojmem „dekarbonizace průmyslu“ v Bruselu představují, pak popisuje dokument Clean Industry Deal (CID). Podle něj má jít o „odvážný obchodní plán“, který „urychlí dekarbonizaci a zároveň zajistí budoucnost výroby v Evropě“. Tato slova napovídají, že jde o mimořádně veselé čtení. Tedy šlo by, pokud by to Brusel nemyslel smrtelně vážně.
Mohlo by vás zajímat: Radovan Škultéty a Lubor Kunc k ekonomickým výzvám a technologickému pokroku v ČR
Je to prostě jenom další množina zbožných přání orámovaný frázemi typu „dekarbonizace jako silná hnací síla“ a plný floskulí jako „udržitelnost“, „harmonizace“ nebo „vytváření mechanismů“. A že by dokument snad obsahoval, byť jen náznak sebereflexe a konstatování, že ony „klimatické cíle“, které EU sama sobě stanovila, jsou eufemisticky řečeno nereálné, vylučuje hned úvodní pasáž, kde se konstatuje, že „Evropa je i nadále odhodlána stát se do roku 2050 dekarbonizovanou ekonomikou“.
Zato je v něm možné nalézt lkaní a nářek nad „nespravedlivou“ a „nekalou“ konkurencí, které musí unijní společnosti čelit. Čímž jsou myšleny firmy ze zemí, které se rozhodly nenásledovat EU v její sebevražedné zelené politice a nepodřezat si dekarbonizací větev, ne které sedí. Což od nich byl pochopitelně podraz, protože EU ve svých plánech počítala, že se přidají.
Pravdou je, že CID některé základní příčiny ničící konkurenceschopnost unijních firem identifikuje. A jaké to překvapení, že jednou z nich je vysoká cena energií. Jak chce tento problém řešit? Nepřekvapivě – „levnými“ obnovitelnými zdroji. Úplně však ignoruje fakt, že kromě toho, že jsou obnovitelné, jsou také občasné. Pro zajištění stabilních a plynulých dodávek musí tedy být zálohovány zdroji fosilními a jadernými. Náklady na toto zálohování se samozřejmě do ceny energií musí nutně promítnout a jejich započtením padá argument, že občasné zdroje produkují elektřinu levně. Opak je totiž pravdou. Je to zkrátka jedna z příčin vysokých cen elektřiny a další orientace na občasné zdroje tedy znamená jenom jejich další růst. Průmysl však drtí také emisní povolenky a jejich zneužívání spekulanty. Ty však CID neřeší vůbec.
Brusel chce unijním firmám pomoci také „zvýšením poptávky po čistých produktech“. Za čímž se však neskrývá nic jiného, než různé formy jejich zvýhodňování před těmi „nečistými“. Mají být realizovány ve formě „preferenčních kritérií“ při zadávání veřejných zakázek. Tedy že vyšší cena „čistých produktů“ nebude v tomto případě na závadu a erár tak bude za veřejné zakázky utrácet víc aniž víc dostane. Zato dostanou něco navíc občané – větší veřejný dluh.
Mohlo by vás zajímat: Lucie Žulavská: Autonomní vozidla změní pravidla pojištění
Jenomže uměle zvýšená poptávka eráru po „čistých produktech“ nebude nejspíš dostatečná, takže se budou muset přidat i firmy a domácnosti. Jinak řečeno bude třeba motivovat i je. To však není nic nového pod Sluncem. Řada zemí například zvýhodňovala poskytováním dotací nákup elektromobilů. Díky tomu jejich prodej opravdu rostl. Což bylo vydáváno za důkaz správnosti nastoupené cesty k elektromobilitě. Jenomže, když dotační penězovody vyschly, prodeje se prudce propadly. Se zvýhodňováním „čistých produktů“ do dopadne stejně. Jakmile dojdou peníze, bude po poptávce.
CID je zkrátka jenom dalším obecným blábolem nereflektujícím realitu a skutečné problémy unijních firem. Což konstatoval ve své tiskové zprávě i Svaz průmyslu a dopravy ČR, který na něm nenechal nit suchou. Jde prostě o starý špatný Green Deal, ovšem v novém obalu. Nicméně nám potvrzuje jednu starou moudrost:
Starého psa nové kousky nenaučíš…
Komentáře
Přidat komentář