Vážení čtenáři,věřím, že si všichni užíváte

věřím, že si všichni užíváte zaslouženou dovolenou v exotických krajích. Napadá mě, které z těch míst je asi nejexotičtější a nejkrásnější. Pokud jde o to druhé, určitě se najdou mnozí, které navždy oslovilo místo uprostřed hlubokých lesů, poblíž vyhlídky do krajiny, kde můžete ležet v trávě dlouhé hodiny, aniž by se ozval jiný zvuk, než je neúnavné poklepávaní datla někde vysoko v korunách stromů.

Chápu, že na dovolené nechcete slyšet o pojištění, ani o ničem, co s ním souvisí. Ale já vám přesto povím jeden zvláštní příběh.

Syn mé kamarádky vyhrál v soutěži o obsazení místa v call centru. Jeho největší předností byla plynulá angličtina. Jak by ne – pracoval v Anglii hodně dlouho. Teprve při nástupu se dozvěděl, že ty, které bude denně z Prahy oslovovat, nebudou Češi, ale klienti, ať už současní nebo budoucí, jedné zahraniční pojišťovny.

Zpočátku věci vypadaly růžově. A stejně jako v každém správném dramatu, i tady přichází zápletka. Náš mladý muž se snažil co to šlo, ale někde se vloudila chyba. Zatímco jeho kolegové i kolegyně byli v jednání s britskými klienty úspěšní, uzavírali smlouvy ostošest, s naším hrdinou se to začalo naklánět. Zprvu jen málo, potom víc a víc. Šéfové si mladého muže zavolali a narovinu mu řekli, že pokud nebude mít během příštího týdne výsledky, dostane padáka.

Zoufalý mladý muž nevěděl, kde se stala chyba. Nevěděli to bohužel ani jeho šéfové. A protože se všechny hovory call centra povinně nahrávají, poslední možností, jak najít zakopaného psa, bylo přehrát všechny jeho hovory.

Mladík dopoledne před „hodnotící komisí“ málem nepřežil. Ale nakonec pochopil, že jeho šéfové mu opravdu chtějí pomoci. Zjistili z přehrávky, že představovat se v anglicky mluvících zemích jménem „Václav“ není dobré, byť se mladík tak skutečně jmenoval. Pro Angličany je takové jméno velmi exotické. A všemu, co zavání exotikou, prostě nedůvěřují.

Vedení firmy učinilo pokus. Doporučilo Václavovi, aby se do telefonu představoval "Harry". A ejhle: Změna měla úspěch. Mladý muž, teď tedy Harry, konečně prodával, dokonce velmi úspěšně, o něco později dostal za odměnu lístky do multikina, poté poukázku na drahou večeři ve dvou, a dnes už jistě spěje ještě výše ve firemním žebříčku.

A jaké poučení z toho plyne?

Stejné, o jakém mluvil nedávno v Praze jistý Angličan jménem Mungo Dunnet. Značka, přenesená do jiného prostoru, není dostatečně důvěryhodná, tvrdil. Zákazníci z pouhého jména vycítí, že s nimi mluví cizinec, i když ovládá jejich řeč velmi dobře. Nejen, že se nepojistí, ale dokonce si vyžádají, aby nikdo takový nenahlížel do jejich účtů. A obchodu je mnohdy konec. Což není nikdy dobré, ani v pojišťovnictví...

A to je konec téhle skoropohádky. Promiňte - editorialu.

Krásné léto vám přeje