Editorial: Vážení čtenáři!

Jsem ráda, že náš web navštěvujete.

Těší mě, že vám můžeme přinášet přehledné a nezkreslené informace z našeho oboru.

Stále přemýšlím, co zlepšit a co vám ještě nabídnout, aby výsledné "menu" bylo chutné a lákavé.

Mám radost, že jste před začátkem nového roku projevili velký zájem o to, co se mění v souvislosti s povinným ručením a samozřejmě i s jeho případným neplacením.

A právě na to všechno jsem myslela ve chvíli, kdy mé věrné autíčko Hyundai, kterému říkám familiérně "Getzík", po ránu zastavila policie. Okamžitě jsem zpytovala svědomí, zda jsem v obci náhodou nepřekročila rychlost, zda mi svítí všechna světla nebo zda jsem nepřejela chráněného sysla skalního. To při mém stylu jízdy téměř nepřipadlo v úvahu.

Vše zpočátku vypadalo na běžnou kontrolu dokladů.

Když ovšem došlo na doklad o povinném ručení, příslušník mi vrátil zelený ústřižek složenky, který byl v dokladech úplně nahoře. "Špatně! Ten je z loňského roku! Nemáte jiný?" Podala jsem mu další. Zase špatně! Opět staré datum. Bohužel, ani třetí ústřižek neprošel policejní kontrolou…

"Vy jezdíte s nepojištěným autem," hřímal příslušník a nehodlal vyslechnout slova na moji obranu.

"Když havarujete a způsobíte škodu, budete muset všechno zaplatit," křičel na mne před nastoupenou jednotkou svých podřízených, kterou za tímto účelem svolal. "Víte o tom?"

"Vím," špitla jsem. "Vím to víc než dobře, protože jsem šéfredaktorkou webu opojisteni.cz."

To ovšem byla voda na policejní mlýn. Nejvíc mé neopatrné doznání potěšilo dámu v uniformě - všimli jste si, že policistek se řidiči bojí nejvíc? A tahle byla daleko komisnější než její kolegové. Vůbec nedbala na moji prosbu, že mi za chvíli jede vlak do Prahy, kde mě čekají na tiskové konferenci. Nezajímalo ji, že jistě i ona má v kabelce tolik věcí, že se v nich malý zelený lístek zcela ztratí. A nepřistoupila ani na nabídku, že se samozřejmě druhý den ráno omluvím ze všech svých povinností a vyjedu z domu dříve, abych jí (po večeru prožitém nad prohledáváním veškerých papírů zavedené domácnosti) dokázala, že nejsem neplatič!

Žena v uniformě s koženým výrazem ve tváři vytáhla pokutový blok a napařila mi tisíc korun pokuty. Když jsem řekla, že tolik peněz u sebe nenosím (a spolkla poznámku, že bych i nosila, kdybych si byla jista, že mě policie ochrání před zloději a násilníky), vyplnila neochotně složenku a hodila mi ji do vozu.

Přitom bylo možné podle mého učinit vše úplně jinak. Samozřejmě upozornit řidičku takřka nového vozu, že patrně udělala chybu, když si ústřižek neschovává na zapamatovatelném místě. Bylo možné jí s úsměvem sdělit, že příště bude zle! Ale hlavně bylo snadné odlišit slušnou řidičku od podezřelého majitele rozpadajícího se a evidentně nepojištěného vraku, u kterého už nelze rozeznat, jaké je značky. Ale chápu, že z něj by asi tisícovku vylomit nešlo, že?

Ještě tentýž den jsem běžela do pojišťovny Allianz. Tam mi potvrdili, že Getzík je samozřejmě pojištěný až do září příštího roku a že až v březnu příštího roku nám přijde složenka na další platbu pojistného. Pro jistotu mi vystavili hned dvě zelené karty. Ta třetí přišla minulý týden poštou…

Šťastné cesty bez nehod po celou dobu Vánoc i v roce 2009 (a hlavně co nejméně utkání s policií) vám z celého srdce přeje

Dagmar Šístková

šéfredaktorka.