Publikaci Dějiny českého pojišťovnictví je možné získat ZDE.
Jaký je rozdíl mezi běžnou pojišťovnou a specialisty, jako jste vy?
My nenabízíme právní ochranu jako něco navíc, ale jsme na právní ochraně přímo postaveni. To znamená, že dáváme všem lidem v České republice možnost, aby spravedlivě došli ke svému právu. To je ostatně zakotveno v české ústavě. Jde konkrétně o článek 36 Listiny základních práv a svobod.
Prosazování práva bylo i smyslem toho, proč v Česku pobočka D.A.S. v roce 1994 vznikla. Před více než třiceti lety, než jsem sem přišla, byla Česká republika hodnocena jako jedna z postkomunistických zemí, kde jsou soudnictví a exekutiva nejvíce rozvinuté a stabilní. Proto jsme odhadovali, že zde princip právní ochrany má šanci fungovat, že se už i zde každý může domáhat svého práva a nezávislého, nestranného soudu. Jenže k tomu potřebuje často jisté prostředky a taky know-how. A v tom tkví princip naší právní ochrany.
Naše produkty jsou nastaveny pro fyzické osoby i pro podnikatelský sektor. Klient si u nás vybere produkt a s D.A.S. má automaticky možnost domoci se svých práv. My klientovi dáváme službu okamžité porady, jak má postupovat, a když nemá svého advokáta, pověřujeme naše spolupracující advokáty. Naše pojistné krytí je placení všech možných nákladů, které vedou k pozitivnímu a rychlému vyřízení klientových právních případů. Naše síla je v okamžité poradě, vlastním právním oddělení a velké řadě advokátů v tuzemsku i zahraničí. Někteří s námi spolupracují více než 30 let.
Mohlo by vás zajímat: Martin Diviš: Pojišťovna je pro mě srdeční záležitost
Za těch třicet let se povědomí o právní ochraně značně rozšířilo. Vaši značku D.A.S. zná myslím většina populace, ale možná že pojištění právní ochrany jako takové tolik známé není.
Jde o úzce specializovaný obor pojišťovnictví. A pořád jsme na začátku. Pořád se potřebujeme dostat do povědomí většího počtu lidí, do povědomí nových generací. A protože jsme na zdejším trhu jediní, samozřejmě to trvá déle. V našem oboru není dalších deset pojišťoven, které v Česku existují například na povinné ručení nebo na havarijní pojištění a které svou marketingovou silou společně působí na veřejnost.
Proč tedy tento segment není větší? Je tomu třeba v západní Evropě jinak?
Ano, je, z několika důvodů. Už několik generací tam bere právní ochranu za samozřejmost. Mají zažitý trend hájení svých práv jak v soukromí, tak v podnikání. Vědí, že produkt právní ochrany jim pomůže. A hlavně – mohou si právní spory dovolit. Třeba Rakousko, odkud jsem před těmi třiceti lety do České republiky přišla, má 22 pojišťoven, které se věnují právní ochraně. Proč nemají pobočky u nás? To nevím, to se musíte zeptat jiných. V dnešní době není levné postavit z nuly pojišťovnu právní ochrany. Musíte vytvořit specializovaný tým právníků nejen pro tuzemský, ale i zahraničí trh. To znamená, že minimálně pět světových jazyků musejí vaši právníci umět jako mateřský jazyk. K tomu musíte vybudovat síť advokátů, kteří pro vás budou partnery a o vaše klienty se budou starat přednostně. To stojí hodně peněz. Na Západě má tenhle segment obrovskou tradici – má náskok více než sto let, u nás se teprve začíná dostávat do povědomí lidí.
První pojišťovna D.A.S. vznikla ve Francii, v Le Mans, a to už v roce 1917 jako sdružení právní pomoci La Défense Automobile et Sportive. Bylo to díky Georgesi Durandovi, který byl velký propagátor motorismu. Při tamních závodech aut totiž často docházelo k nehodám i úrazům, mnohem častěji než dnes. A netýkalo se to jen závodníků, ale i diváků. Díky panu Durandovi se pak pojištění původně vztažené hlavně na motorismus rozšířilo i do dalších zemí – v roce 1926 byla založena pobočka ve Švýcarsku, o rok později v Belgii a v roce 1928 v Berlíně.
Takže kořeny právní ochrany klientů sahají k automobilovému sportu?
Ano, tam vznikla myšlenka, že každý člověk, a to i nemajetný, má právo na spravedlnost. A pokud má platnou pojistku a jde k soudu, je jasné, že má u někoho zastání a silného partnera v zádech, který mu zaplatí náklady. Samozřejmě že ani tenkrát to nebylo jednoduché, protože různé spolky existovaly už předtím. Jenže to byly spolky, které tvrdily, že uhradí všechno a za všechny, a ty rychle bankrotovaly. Je to logické, protože se nechovaly jako pojišťovny, které musejí mít pojistné riziko kalkulované.
Ani panu Durandovi nechtěly úřady tu licenci nejprve dát. Řekli mu: Vy jste nějaký automobilový klub, takže nemáte šanci. On je ale přesvědčil. I právo se dá pojistit. Největší rozvoj právní ochrany nastal při opětovném rozvoji evropského obchodu a průmyslu. Dá se říct, že otěže pak hodně převzalo Německo, které se potřebovalo dostat na nohy. Německo se stalo automobilovou velmocí a s ním i D.A.S. právní ochrana, nejprve pro automobilisty a poté pro rodiny a podnikatele. Evropa začala cestovat a rozvíjet se. A s tím přicházely nové možnosti i pro právní ochranu.
O to zvláštnější je, že v Česku stále nemáte konkurenci…
To bych netvrdila. Specialisty ne, v tom máte pravdu, některé pojišťovny ale nabízejí právní ochranu, například ČSOB Pojišťovna, Kooperativa, Česká pojišťovna nebo Axa Assistance. Rozdíl je v tom, že my jsme specialisti a chráníme našeho klienta a pomáháme mu nestranně. Máme nejširší portfolio produktů a pořád se snažíme své služby vylepšovat.
Od právní ochrany motorového vozidla a řidiče motorového vozidla se nabídka našich služeb rozšířila jak pro soukromí, tak na služby pro podnikatele, města, obce, školy, školky, nemocnice a další subjekty. Například nemocnice, školy a školky mají své zaměstnance, za které nějakým způsobem ručí. Mají tedy obrovskou zodpovědnost, ať už za děti ve školách, nebo za pacienty v nemocnicích. Musejí dohlížet na to, že jejich zaměstnanci zvládají svoji profesi. To se většinou samozřejmě děje, dokud se něco mimořádného nestane. A jsme silný partner i pro různé zaměstnanecké odbory.
Mohlo by vás zajímat: Václav Křivohlávek: Dohled i pojišťovny mají společný cíl. Kultivovaný trh
Třeba dokud nepřijde pandemie v podobě covidu…
Právě u oborů, kterých se pandemie nejvíc týkala, jsme viděli, jak to může dopadnout. Týkalo se to například záchranářů, kteří byli po celou dobu pandemie v první linii, vozili těžce nemocné pacienty, byly naprosto přeplněné nemocnice, personál tam musel pracovat ve skafandrech. Tehdy jsme jim byli vděční, ale později ti lidé nedostali zaplaceno za přesčasy!
Vedení krajů se tvářilo, jako by nic, a spoléhalo na promlčení. A taky bohužel hodně promlčených případů nakonec bylo. Nám se takto povedlo pomoci alespoň sedmi stovkám záchranářů, kteří nakonec příplatky dostali, ale i to je hrozně málo. Musím říct, že je to smutné a že se mi to nelíbí. Ale jsem ráda, že jsme mohli pomoci aspoň těm sedmi stovkám zaměstnanců.
Byl covid i pro vás pracovní výzva?
Pro nás to byla jednorázově asi největší kauza. Těch sedm set záchranářů bylo něco navíc k naší normální agendě – my jsme opravdu museli podat všech sedm set žádostí. A museli jsme to udělat hodně rychle kvůli hrozbě promlčení. Takže jsme během měsíce a půl museli doložit doklady sedmi stovek lidí, kompletovat celou agendu a předat ji spolu s advokátem, který zastupoval odbory, k soudu. Tehdy ještě nebylo možné podat hromadnou žalobu, proto se podávalo sedm set žalob, za každého, kdo u nás byl pojištěn. Zvládlo se to a jsme na výsledek hrdí. Tam se ukázalo, že právní ochrana člověku opravdu zaručí, že se může domoci spravedlnosti.
Jak běžná je právní ochrana na Západě?
V Rakousku a v Německu je to hodně podobné. Každé druhé auto je pojištěno s právní ochranou. Šedesát procent domácností vlastní produkt právní ochrany a toto číslo je podobné taky u podnikatelů. I na tom vidíme, že tento trh má v Česku potenciál.
Pojďme se vrátit k době před vaším návratem do Česka. Jak jste se vlastně dostala k pojišťovnictví?
Tak to musíme ještě mnohem dál do minulého století. Já jsem se ve dvaceti vdala do Rakouska. To bylo v roce 1979. Prostě jsem se zamilovala, neuměla jsem ani slovo německy, a vyrazila jsem do Vídně. Komunikace s manželem probíhala v angličtině. Narodil se nám syn a já byla první tři roky doma, ale vždy jsem věděla, že nechci zůstat ženou v domácnosti. Ty tři roky jsem docházela na univerzitu a naučila se dobře německy. Vždy jsem věděla, že chci pracovat s lidmi, obchod a kreativita mi byly blízké. A protože jsem nechtěla jít tak brzy pracovat na plný úvazek, udělala jsem si půlroční kurz na speciální masáže a začala pracovat na jedné specializované klinice.
To je od pojišťovnictví pořád dost daleko…
Někdy v roce 1986, kdy už jsem měla i stálejší klienty, mi jeden z nich náhodou vyprávěl, jak jeho firma Minolta Export obchoduje s Československem, Maďarskem, Polskem a dalšími východními zeměmi. Zmínil se, že shánějí někoho do týmu pro ČSSR. Tak jsem šla na pohovor. Už jsem uměla německy, jim se líbilo, že umím česky, tak mi nejdřív přidělili české podniky zahraničního obchodu. Takže znám to prostředí tehdejších „pézetek“ z druhé strany. My jsme jim tehdy nabízeli kopírovací stroje minolty. A mně to docela šlo. Asi po roce mi můj šéf a teď už velký kamarád říká: „Od zítřka děláš marketing, já už na to nemám čas!“ Musela jsem se leccos naučit, ale v té firmě jsem zůstala až do devadesátého roku.
Pak jsem pracovala pro KSV von 1870 Österreich, což je spolek na ochranu věřitelů v Rakousku, prodává obchodní informace. Začala jsem jako obchodník v Rakousku s tím, že se plánuje joint venture v České republice a poté v Polsku. Tyto společnosti jsem zakládala, předávala know-how a létala mezi Prahou, Varšavou a Vídní. Bylo to krásné, ale pro matku od dítěte dost intenzivní. A pak se mi začátkem roku 1994 ozval headhunter, že by pro mě měl nějakou výzvu – prý jde o pojišťovnu. Dobře, řekla jsem si, prodávala jsem různé věci a zakládala společnosti. Tak proč ne? Čím větší překážka, tím větší výzva. A tak jsem šla na pohovor do pojišťovny D.A.S.
A vzhledem k tomu, že jste zakládala českou pobočku, to byl asi úspěšný pohovor.
Šla jsem na první pohovor ve Vídni. Pak přijeli kolegové z centrály v Mnichově. A já to pořád brala tak, že to vyzkouším a uvidím. Bylo mi pětatřicet, byla jsem žena a ve světě pojišťovnictví nebo financí nebylo obvyklé dosadit na pozici CEO ženu. Neděla jsem si žádné naděje, že konkurz vyhraju. Nikdy nezapomenu na telefonát od asistentky předsedy představenstva v Rakousku: „Paní Chizzola, pojedete do Mnichova! Už jste v tom výběrovém řízení jen tři, vy a dva chlapi! Tak vám držím palce…“ Tak jsem jela do Mnichova a tam absolvovala grilování. Trvalo celé dopoledne. Teprve pak jsem si uvědomila, jak obrovskou trému jsem měla. Dodnes si pamatuji, jak proti mně sedělo šest lidí. Odpoledne si mě zavolali a řekli: „Tak jsme vybrali vás. Máte 24 hodin na to, abyste se rozhodla.“ Takové rozhodování nebylo snadné. Přemýšlela jsem, jaký to bude mít dopad nejen na mě, ale hlavně na mého tenkrát čtrnáctiletého syna. Tak jsem si s ním sedla a probrali jsme situaci. Dohodli jsme se, že to vezmu. Já jsem hned začala létat do Prahy, hlavně na ministerstvo financí ohledně licence – tenkrát měla D.A.S. jen zakladatelskou listinu, jinak nic.
Mohlo by vás zajímat: Jaroslav Daňhel: O transformaci pojistného trhu a dilematech současnosti
Pro syna to v jeho věku muselo být dost zásadní téma, stěhovat se z Vídně do Prahy…
Samozřejmě že nejdřív nechtěl, ale nakonec to zvládl úžasně. První dva roky jsem pendlovala mezi Vídní a Prahou a o syna se staral můj bratr. Já jsem mezitím zjišťovala, jaké jsou v Praze pro něj možnosti, jaká jsou gymnázia a podobně. Našla jsem rakouské gymnázium, syn musel opakovat jeden ročník a dodělat si češtinu. Musím ale říct, že ty obrovské změny zvládl úžasně. Vystudoval pak práva na Univerzitě Karlově v Praze. Byl rok na Erasmu v Cardiffu, no a dneska je z něj advokát. Jeho žena je taky advokátka a mají tři děti. Prahu miluje. I když máme část rodiny ve Vídni, doma jsme teď v Praze a do Vídně jezdíme jen občas.
Co bylo nejtěžší na budování firmy, tedy české pobočky D.A.S. pojišťovny? Co bylo klíčem k úspěchu?
V mém případě je vždy na prvním místě důvěra. Jak k těm, kteří se mnou kamarádí, tak k těm, kteří se mnou pracují. U našich zaměstnanců to tak funguje obzvlášť. Já jim dávám velký prostor, aby se rozvíjeli a ukázali, co v nich je. Jsem totiž založením extrovert. Lidi mám ráda a otvírám se jim. Takže zaměstnanci o mně vědí skoro všechno. Nekladu tedy před ně překážky, ale vkládám do nich důvěru, což je vlastně i jakási dohoda. Takový přístup byl opravdu od začátku to nejzásadnější a nejtěžší, protože jsme začínali na zelené louce. Každý den jsme se učili, já jsem pořád jezdila na školení do Rakouska a Německa. A pořád jsem vozila novinky.
Na začátku jsem byla součástí každého oddělení, začínali jsme v šesti. Pracovali jsme na softwaru z Rakouska, první pojistné podmínky se tiskly v Německu. V terénu jsme pak měli osm obchodních zástupců, které jsem neustále školila a jezdila za nimi. Na likvidace jsem měla jednoho právníka a asistentku. Ale zvládali jsme to. Když někdo onemocněl, brala jsem hovory od klientů sama.
Pamatujete si na první produkt, který se vám v Česku dařilo prodávat?
S prvním produktem jsme začali už v roce 1995. Šlo o právní ochranu motorového vozidla a řidiče motorového vozidla. Takže jsme zpátky u motorismu. Ten produkt byl za tisíc korun a pojistná částka plnění byla 200 tisíc korun. Klienty byly hlavně transportní firmy. Jenže jak víme, v těch devadesátkách bylo všechno, co mělo čtyři kola a volant, hned podnikatelem v dopravě. Velký zlom nastal v roce 2000, kdy se vše začalo kvůli vstupu do Evropské unie transformovat. Do České republiky začaly přicházet velké mezinárodní společnosti. Nejen v dopravě, ale ve všech ostatních odvětvích.
Druhý zlom přišel po celosvětové krizi 2008, která tu doznívala ještě v letech 2010--2012. Zavládla špatná nálada, neobjevovali se noví podnikatelé a právní ochrana zase začala být brána jako jakýsi nadstandard. No a dalším zlomem byl covid, o kterém jsme mluvili. Kromě množství případů jsme i my museli obchodníky víc učit pracovat online, schůzky jsme dělali na dálku, vše se řešilo po telefonu, lidé byli zabarikádovaní doma, byl to větší stres. Reagujeme tedy obecně na to, co se v zemi děje, a já se v těch nevýhodách vždy snažím najít pro nás nějakou výhodu.
Fenomén nových technologií se tedy bezesporu týká i vás. Je to pro vás spíš pomoc, nebo překážka?
I když jsem člověk z minulého století, už v Rakousku na přelomu těch 80. a 90. let jsem řadu věcí nasála. Věděli jsme, že je nějaký Microsoft, nějaký Word a Excel. A už v té době jsem byla v těch programech samouk. No a v polovině 90. let jsme pro naše klienty v Česku zavedli jako technologii svého druhu 24hodinovou telefonní linku. Tenkrát to byl Eurotel a náš právník měl opravdu 24 hodin denně telefon u ucha. Každá započatá minuta stála 36 korun a my jsme věděli, že tuto službu musíme platit.
Tehdy jsme ji drželi hlavně kvůli transportním firmám a dopravcům. Řidiči jsou na cestách ve dne v noci, a když se něco stalo, potřebovali se dovolat. V tom si myslím, že je naše síla. I to je možná důvod, proč jsme v této specializaci pořád jediní, protože jsme se na můj popud pustili do tohoto počinu a udrželi jsme ho. Podobnou službu pro dopravce v té době nikdo neměl.
Další velkou revolucí a technologickou novinkou, která souvisela i s udržitelností, byla kompletní digitalizace firmy. Já jsem někdy kolem roku 2010 řekla, že už nechci papíry, protože každá kauza znamenala šanony listin. A vezměte si, že dnes má naše právní oddělení přes čtyřicet lidí. Tak jsme si tehdy napsali vlastní software na likvidaci škod. Vše se od té doby snažíme dělat bez papírů a taky pořád držíme 24hodinovou linku. Takže uvnitř i navenek jedeme vlastně nonstop a online. Od covidu to také zvládáme z domova na noteboocích.
Mohlo by vás zajímat: Vladimír Mráz: Vzpomínky jednoho z architektů moderního pojistného trhu
A vývoj technologií si jako česká pobočka platíte sami?
Ano, my z matky nedostáváme žádné dotace. Všechno, co máme, jsme vytvořili z vlastních prostředků. A trvá to tak 25 let. Akcionáři mi dali v roce 1995 úkol, řekli mi: Tady máš peníze na pět let a byli bychom rádi, kdybys v tom šestém roce byla na nule nebo měla zisk. A my těch 25 let opravdu vykazujeme zisky. Takže se snažíme jít s dobou a digitalizaci dělat. I kvůli ochraně přírody. A také proto, že doba je rychlejší. Velké sklady na šanony už si v dnešní době nedovedu představit.
Kdo nedokáže jít s dobou, končí. A platí to i pro pojišťovnictví. Co vás osobně po těch třiceti letech ještě motivuje?
Chtěla bych udržet trend, díky kterému je D.A.S. synonymem právní ochrany u nás. Chtěla bych samozřejmě udržet i tempo růstu klientů a zvyšovat povědomí o tom, že v České republice na tom jednou můžeme být jako třeba v Rakousku. Víte, já ty země ráda používám pro srovnání. Jsme si podobní velikostí, počtem obyvatel i mentalitou. A v Česku máme šanci se na úroveň našeho souseda dostat. Chce to prostě jen tu laťku, kterou jsme si nastavili, pořád posouvat o kousek výš.
Děkuji vám za rozhovor.
Jan Müller
Creative Director
Dějiny českého pojišťovnictví
Dějin českého pojišťovnictví si můžete objednat také na v těchto knihkupectvích:
Jika Chizzola
Jitka Chizzola se narodila v Olomouci a střední ekonomickou školu vystudovala v Havířově. Na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Vídně, kde se postupně prosadila v obchodní sféře. Působila na vedoucích pozicích se zaměřením na obchod a marketing ve společnostech Minolta Export, KSV von 1870 Österreich nebo Vossen Frottier G.m.b.H. Österreich, kde sbírala zkušenosti, z nichž později těžila i v pojišťovnictví. V roce 1994 uspěla ve výběrovém řízení na pozici CEO společnosti D.A.S. pro Českou republiku a následně se stala výraznou tváří této značky na tuzemském trhu. Ve vedení společnosti působila až do okamžiku, kdy D.A.S. po akvizici přešla pod Generali. Vedle profesního života má blízko také k cestování a sportu. Věnuje se golfu, posilování a pravidelně plave.
Komentáře
Přidat komentář