Narodil jste se v Příbrami, ale od šesté třídy jste vyrůstal ve Veselí nad Moravou. Co vám jižní Morava dala?
Asi kořeny. Maminka pocházela z Veselí a rodina je pro mě dodnes nesmírně důležitá. Bylo nás pět sourozenců a maminka nás vychovala tak, abychom vždycky drželi spolu. Takže dodnes spolu hezky vycházíme a scházíme se, i když už máme děti a vnuky. A možná, že právě tohle je to zásadní, co mě provází celým životem – rodina, důvěra mezi lidmi a schopnost si nezávidět. Když jsem cestoval po Americe nebo Austrálii, naši emigranti mi někdy říkali: „Pepíku, my ti závidíme, že se vrátíš domů.“ A já jsem si uvědomil, že člověk může mít ve světě peníze a třeba i pohodový život, ale stejně mu mohou chybět rodinné kořeny.
Mohlo by vás zajímat: GrECo a VIG: Jak řídit rizika a rozhodovat se v době nejistoty?
Vaše profesní cesta byla poměrně pestrá. Vyučil jste se kuchařem, později jste vystudoval hotelovou školu a pracoval v gastronomii. Jak jste se dostal k pojišťovnictví?
Po revoluci jsem podnikal v gastronomii. Měl jsem několik provozoven, čínskou kuchyni, koupaliště, italskou restauraci, noční klub. Jenže jsem udělal chybu. Příliš jsem lidem důvěřoval a nebyl jsem dostatečně důsledný v kontrole, takže jsem zkrachoval. Neříkám to proto, abych se chlubil nebo aby mě někdo litoval. Byla to moje chyba a moje nedůslednost. Ale právě tahle zkušenost mi nakonec hodně pomohla. Uvědomil jsem si sílu týmu a zodpovědnosti, ale i to, že důvěra bez kontroly může být nebezpečná.
A v tu chvíli přišla nabídka změnit obor a vstoupit do pojišťovnictví?
Ano. Kamarád mi řekl, ať to zkusím. Upřímně – moje první představa o pojišťovnictví nebyla nijak pozitivní. Říkal jsem si: Co tam budu dělat? Chodit po lidech a nabízet jim něco „imaginárního“? Pak jsem ale pochopil, že podstata té práce je úplně jiná. Když je člověk zdravý, vydělává a všechno funguje, připadá mu, že má život pod kontrolou. Pak přijde nemoc, úraz nebo jiný zlom a najednou zjistí, že ji vůbec nemá. Právě tehdy může pojištění rodině vytvořit potřebný finanční polštář.
U pojišťovny MetLife působíte už 25 let. Co vám umožnilo v této profesi uspět, a přitom zůstat sám sebou?
Je to práce s lidmi, o lidech a pro lidi. Prostě lidi mě baví, stejně jako práce, která mi dává určitou svobodu. Nemusíte nikoho přesvědčit za každou cenu. Když člověk řekne, že nechce, poděkuji mu a jdu dál. Často se sám třeba po půl roce nebo roce ozve: „Pane Zimovčáku, mohl byste se u nás zastavit?“ Někdy si mě vybere právě proto, že jsem na něj nijak netlačil. Z klienta se pak postupně stává partner a náš vztah stojí na důvěře a slušnosti.
Ve vaší práci se opakuje stejné pravidlo jako ve sportu a charitě: nevyhrát za každou cenu. Jak se to projevuje při jednání s klienty?
Lidé často chtějí pojištění levně, ale neuvědomují si, že za málo peněz nemohou očekávat vysoké krytí. Pamatuji si rodinu, kterou jsem kdysi pojistil velmi levně. Když pak živitel rodiny zemřel, manželka s dětmi dostala plnění 200 tisíc korun. Tehdy mi došlo, že nestačí chtít pojistku uzavřít za každou cenu. Klientovi musíte říct pravdu, i když se mu neposlouchá dobře. A nikdy nemůže být výsledkem obchodu jen vaše radost, že jste něco prodal, když jde o budoucnost konkrétního člověka.
Takže dnes klientovi raději řeknete, že ho nepojistíte?
Ano. Když vidím, že chce pojistku nastavit tak, že v případě skutečného problému nebude dávat smysl, řeknu mu to. Samozřejmě, že chcete obchod udělat, protože vás živí, ale odpovědnost vůči klientovi je důležitější. A někdy se právě díky tomu, že mu řeknu pravdu, vrátí a řekne: „Máte pravdu. Uděláme to kvalitněji.“
Mohlo by vás zajímat: Pojišťovna MetLife vyplatila v roce 2025 klientům téměř 739 milionů korun
Pomáhá vám v pojišťovnictví sport?
Obrovsky. Sport vás naučí prohrávat. Když je někdo lepší, zatleskáte mu a nehledáte výmluvy, že jste měl špatnou gumu nebo něco podobného. A pak jsou tu kopce. Některé vyjedete lehce, jiné jsou obrovské. Když je chcete zvládnout, musíte trénovat, mít energii, a hlavně mentální sílu. V pojišťovnictví je to podobné. Když klient řekne ne, poděkuji mu za jeho čas a odcházím. Tady nejde všechno „urvat“ silou.
Nacházíte část vašich klientů právě mezi sportovci?
Ano. Ale dřív, než se stanou mými klienty, s nimi musím několik let jezdit. Žijeme spolu v pelotonu, poznáme se, a teprve potom třeba řeknu: „Víš, já pracuji v pojišťovně.“ A on řekne: „Tak jo, přijď, něco vymyslíme.“ Spousta lidí si může vybrat mezi konkurencí, ale vyberou si mě, protože se známe a mají ke mně důvěru.
Vysoké kolo k vám už neodmyslitelně patří, ale ve vašem životě se objevilo náhodou.
Ano. Jel jsem kdysi na spartakiádu z Ostravy do Prahy a v Krkonoších jsem potkal člověka na vysokém kole. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že se něčemu podobnému budu věnovat. Pak jsem někde objevil staré historické kolo, amatérsky jsem ho opravil a naučil se na něm jezdit. A už jsem u toho zůstal. Dnes je to víc než 36 let a podle propočtů jsem na vysokém kole ujel asi 348 tisíc kilometrů. Jen pro ilustraci, to je přibližně sedmkrát kolem zeměkoule.
Ale projel jste na něm také Tour de France, Giro d’Italia i Vueltu. Která z těchto cest pro vás byla výjimečná?
Každá byla jiná. Ale Tour de France byla samozřejmě mimořádná. Dokončil jsem ji i po těžkém pádu. Měl jsem zlomenou čelist, žebra a další zranění, ale dojel jsem až na Champs-Élysées.
Říkáte, že nejlepší pojistná událost je ta, která nikdy nenastane...
Přesně tak. Když se vám nic nestane, je to vlastně nejlepší výsledek. Peníze, které jste do pojištění dal, sice už neuvidíte a možná budete mít pocit, že byly zbytečné. Ale když se něco stane, najednou pochopíte jejich význam. Člověk si sice často říká: Mně se nic nestane. Jenže může přijít úraz, nemoc nebo jiný problém. I já jsem si prošel i zdravotními problémy a najednou jsem si uvědomil, že život není jen sport, medaile a plácání po zádech. Jsou v něm i prohry.
Mohlo by vás zajímat: Dva roky od povodní: Odhad pojištěných škod vzrostl o více než půl miliardy
Máte v paměti případ, kdy pojištění opravdu zásadně změnilo život klienta?
Ano. Jeden můj klient byl řidičem kamionu a spolu jsme nastavovali jeho životní pojištění. Říkal jsem mu, jak je důležité mít rezervní finanční „batoh“, kdyby se něco stalo. Zanedlouho poté měl nehodu. Kamion se převrátil a on skončil na vozíku. Za těžký úraz s trvalými následky a invaliditou mu pojišťovna vyplatila téměř 18 milionů korun. Řekl mi potom: „Měl jsem ten batoh naplnit ještě víc, když do smrti už nebudu moct pracovat.“ Ale zároveň dodal, že je rád, že jsem mu tehdy vysvětlil, proč je potřeba mít takové krytí. Život se mu úplně nezastavil, a to i díky tomu, že v nejtěžší chvíli nemusel řešit existenční problémy.
Vaše jméno je dnes neoddělitelně spojeno s projektem Na kole dětem. Kdy jste si uvědomil, že sport může být víc než osobní výkon – že může pomáhat druhým?
Před osmnácti lety mě pozvala jedna slovenská skupina, abych odstartoval jejich cyklistickou akci z Bratislavy. Jel jsem s nimi na vysokém kole a v cíli uspořádali sbírku pro nemocného chlapečka. A tam mi naskočila myšlenka: proč nespojit kolo, Československo a pomoc dětem? Slovenská část se později vydala vlastní cestou, ale český projekt za partnerství pojišťovny MetLife pokračuje dodnes. Příští rok se pojede už osmnáctý ročník a podle mých údajů se za předchozích 17 let podařilo získat přibližně 36 milionů korun pro nadace a projekty pomáhající onkologicky nemocným dětem.
Jste několikanásobným mistrem světa a na vysokém kole jste poznal velkou část světa. Kam vedle těchto úspěchů řadíte projekt Na kole dětem?
Je to moje největší vítězství – cennější než mistrovství světa, projetá Amerika nebo Austrálie. Tyto úspěchy jsou podle mě pomíjivé. Měl jsem v životě štěstí: mohl jsem cestovat, poznávat svět a něco vyhrát. Projekt je způsob, jak část toho štěstí vrátit společnosti.
Setkal jste se během projektu s příběhem, na který nejde zapomenout?
Těch příběhů je mnoho. Některé mě ale zasáhly opravdu silně. Na klinice jsem potkával děti, které se usmívaly a vůbec nevypadaly, že mají vážný zdravotní problém. Za několik měsíců byly v izolačních pokojích nebo na přístrojích a jejich příběh neměl dobrý konec. V takové chvíli člověk stojí v koutě a říká si, jakou cenu má vlastně život. Uvědomí si, že věci, kvůli kterým se běžně rozčilujeme, jsou najednou úplně malicherné. Za dlouhá léta, kdy se s nemocnými dětmi a jejich rodinami setkávám, ale zároveň vnímám obrovský posun v medicíně. Dnes se naštěstí díky práci lékařů a možnostem léčby vrací do běžného života výrazně více dětí než dříve. Často se mluví až o devíti z deseti; před třiceti lety jsem měl ze svého okolí dojem, že situace byla téměř opačná. Beru to ale jako svou osobní zkušenost, ne jako přesnou statistiku.
Mohlo by vás zajímat: 2Q 2026: VIG zvýšila v pololetí zisk před zdaněním o více než 20 %
Pomáhá vám zkušenost z pojišťovnictví vnímat tyto příběhy trochu jinak?
Určitě. Když dítě onemocní a rodina se na dlouhou dobu dostane do úplně jiné životní situace, najednou vidíte i ekonomickou stránku problému. Když se dítě po léčbě vrací zpátky do života, je to samozřejmě především obrovská radost. Ale zároveň rodina řeší peníze, příjmy, práci, běžné fungování. Člověk si uvědomí, že zdraví si za peníze nekoupíte. Ale můžete si vytvořit podmínky, aby vás finanční problém v těžké chvíli nezlomil.
Pomoc tedy neměříte jen vybranými penězi. Co podle vás děti a jejich rodiny potřebují nejvíc?
Peníze jsou důležité, protože rodina, která čelí vážné nemoci dítěte, nese obrovskou finanční zátěž. Stejně důležité je ale dát dětem radost, umožnit jim být chvíli mimo nemocnici, potkat další lidi a žít normální život. Jsem rád, že se k projektu přidávají lidé i firmy, protože bez nich by to nešlo. Není to o jednom Pepkovi, stojí za tím mnoho lidí, kteří projektu věnují čas a energii.
V životě jste poznal i druhou stranu – neúspěch, nemoc a zranění. Změnilo vás to?
Ano. Člověk nemůže být celý život jen nahoře. Sport vás naučí vítězit, ale také prohrávat. A stejně je to v životě. Dnes vím, že nejsem žádný výjimečný člověk se svatozáří. Jen jsem si prošel různými věcmi a mám určitý nadhled. Když se něco pokazí, nadechnu se a řeknu si: dobře, tak ukažte, co s tím můžeme udělat. Ale pozor – ne za každou cenu, a ne na úkor někoho jiného. Právě schopnost rozhodnout se, že něco neuděláte, protože byste tím někomu ublížili, je podle mě disciplína.
Za svůj přístup jste obdržel cenu Českého klubu fair play. Vy sám ale ocenění zlehčujete. Co pro vás znamená udělat správnou věc, i když vás nikdo nevidí?
Fair play může znamenat i schopnost vzdát se vítězství, když je v sázce něco důležitějšího. Při jedné cestě v Itálii došlo k tragické nehodě. Byli jsme už před cílem, ale rozhodl jsem se, že nebudeme za každou cenu pokračovat za vítězstvím a slávou. Vrátili jsme se, abychom podpořili člověka, který tu nehodu přežil. Později jsem za to dostal ocenění, ale upřímně – skoro bych ho nechtěl. Důležité pro mě bylo udělat správnou věc, ne získat cenu.
Vysoké kolo vám evidentně dalo nejen kondici, ale i určitý životní nadhled?
Ano. Na vysokém kole je jedna úžasná věc – krásně vidíte. Vidíte lidi, krajinu, cestu. A když projedete tolik zemí jako já, začnete si některých věcí vážit úplně jinak. Poznáte, jak lidé žijí jinde, a pak se vrátíte domů a řeknete si: vlastně se tady máme dobře. Máme svobodu, máme krásnou zemi, máme možnost jít do lesa, kam chceme.
Jak lze dlouhodobě skloubit práci pojišťovacího poradce, sport, rodinu a vedení rozsáhlého charitativního projektu?
Vstávám kolem šesté, trénuji, vyřizuji práci kolem projektu a chodím za klienty. Pak zařizuji věci doma, odpoledne mám třeba další schůzku a večer jdu s vnukem házet na koš. Člověk musí být flexibilní a umět si určit, co je důležité. Den má 24 hodin – nejde o to mít ho víc než ostatní, ale dobře si ho rozvrhnout.
Mohlo by vás zajímat: Generali vstupuje do nové kapitoly globálního tenisu jako partner Davis Cupu
Co předáváte ze svého života svým vnukům a co jim radíte do toho jejich?
Učte se, sportujte, poznávejte svět. Ale hlavně, mějte rádi své rodiče, sourozence a lidi kolem sebe. Úspěch, medaile nebo to, že vás někdo uvidí v televizi, jsou pomíjivé. Nejdůležitější jsou rodina, láska a důvěra mezi nejbližšími. To je podle mě alfa a omega všeho.
Nebojíte se stárnutí?
Stárnutí je podle mě velmi těžká a někdy i komická disciplína. Ale některým lidem je padesát a už jsou staří. Jiní jsou mnohem starší a pořád chtějí něco dělat. Když jsem na úřadě slyšel, že mi gratulují k důchodu, moc jsem se nepotěšil. Já bych ještě chvíli chtěl hrát obrazně „svůj hokej“. Ještě být na ledě, a ještě občas dát i gól.
Kdybyste měl na závěr předat jednu myšlenku lidem, kteří cítí, že by chtěli ve své práci nebo mimo ni dělat něco užitečného, co by to bylo?
Člověk musí chtít. To je celé. Kdybych všechno složitě rozebíral – proč dělám projekt, proč jezdím, proč pomáhám nebo proč pracuji – stejně se nakonec vrátím k tomu, že chci. Nemusíte být výjimeční ani mít svatozář. Když opravdu chcete a uděláte první krok, můžete změnit cokoliv.
Komentáře
Přidat komentář