Zevrubná právní analýza ohledně implementace IDD do německého práva byla nedávno zveřejněna v časopise Versicherungsrecht. Jejím autorem je prof. Dr. Peter Reiff z univerzity v Trevíru, který po úvodu prezentuje stávající právní úpravu, poté souhrnně charakterizuje regulatorní tsunami (IDD, nařízení PRIIPS, MIFID II), věnuje se výkladu pojmu pojistný produkt s investiční složkou, ale hlavně se zaměřuje na možné problémy s implementací jednotlivých ustanovení IDD do německého práva.
Argumentace prof. Reiffa se opírá samozřejmě o stávající německé právo, a to nejen upravující zprostředkování pojištění. Pokud je to potřebné, autor upozorňuje i na právní vazby na německý obchodní zákoník, pracovní právo apod. Přesto lze nalézt v tomto článku určitou inspiraci pro implementaci v České republice. Týká se to například čl. 17 IDD, který je nazván „Obecná zásada“ a je součástí její Kapitoly V „Informační požadavky a pravidla výkonu činnosti“.
Podle této zásady musí členské státy zajistit, aby distributoři pojištění jednali při distribuci pojištění vždy čestně, spravedlivě a profesionálně v souladu s nejlepšími zájmy klientů. Prof. Reiffovi nečiní potíže slova „čestně, spravedlivě a profesionálně“, avšak má problém s „nejlepšími zájmy“. Vychází přitom z toho, že obecnou zásadu (viz čl. 17 odst. 1 IDD) bude nutné převést do národního práva v plném znění. Je vhodné podotknout, že v jisté době se problematičnost tohoto požadavku letmo a spíše obecně diskutovala mezi některými odborníky i v České republice z hlediska reálnosti jeho uplatnění v praxi a z hlediska, zda je vhodné přenášet právní úpravu v MIFID II (například čl. 24 odst. 1 směrnice 2014/65/EU o trzích finančních nástrojů) do distribuce pojištění bez zvážení jejích specifik.
Prof. Reiff jde dále, provádí právní analýzu, kterou zahajuje konstatováním, že „nejlepší zájmy“ v sobě mají výbušnou sílu. Výše uvedená právní povinnost je podle jeho názoru zatím v německém právu známa pouze v makléřském obchodě, ale i tam vyvolává rozpory (například nejlepší rada versus vhodná/přiměřená rada). Ve zprostředkovatelském obchodě a v přímém obchodě se podle něho vstupuje na nové území, přičemž se lze lehce dostat do minového pole. Zde je nutno vysvětlit, že podle IDD se distributorem pojištění rozumí každý zprostředkovatel pojištění (tedy včetně pojišťovacího makléře), zprostředkovatel doplňkového pojištění nebo pojišťovna.
Podle prof. Reiffa je podstatné, že například v případě přímého obchodu sledují pojistitelé a jejich zaměstnanci primárně také vlastní zájmy. Nejde toliko o „sledování“, ale dokonce o právní příkaz. Například zaměstnanci pojišťovny jsou zavázáni podle pracovního práva hájit její zájmy. Stejnou povinnost má člen představenstava pojišťovny podle práva upravujícího obchodní společnosti.
Pojišťovací zprostředkovatelé musejí zase podle německého obchodního zákoníku, jako obchodní zástupci, dbát na zájmy svého pojistitele. V odborné literatuře se v tomto směru hovoří o konfliktu zájmů, ale podle prof. Reiffa je vhodnější pojem „kolize norem“, neboť existuje zřejmý konflikt mezi požadavky, které na distributory pojištění klade na jedné straně IDD a na druhé straně pracovní právo, obchodní právo a právo upravující činnost obchodních společností. Tento konflikt norem nelze vyřešit využitím jemných rozdílů naopříklad mezi slovy „nejlepší“ a „co nejlepší“. Spíše je nutno rozlišovat podle ochodních kanálů.
V případě přímého obchodu, realizovaného pojišťovnou nebo jejími zaměstnanci, obstojí přes příkaz – jednat v souladu s nejlepšími zájmy zákazníků - pouze povinnost nabídnout z vlastních pojistných produktů příslušné pojišťovny klientovi ty produkty, jež nejvíce odpovídají jeho zájmům. Přiměřeně to platí pro firmy tvořené jedním pojišťovacím zprostředkovatelem. Jiné je to podle platného práva pouze u pojišťovacích makléřů. Je velmi cenné, že prof. Reiff si pokládá otázku, zda nejde jen o mnoho povyku pro nic. Odpovídá si na ni, že ne tak úplně, protože implementace „nejlepších zájmů“ bude vyžadovat sáhnout nejen do pojišťovacích právních předpisů, ale též do jiných oblastí práva.
Kromě toho je nutno prý počítat s tím, že výše uvedené obecné zásadě budou muset pojišťovny přizpůsobit strukturu obchodu. V této souvislosti hraje významnou úlohu ustanovení čl. 17 odst. 3 IDD, v němž se členským státům stanovuje povinnost zajistit, aby distributoři pojištění nebyli odměňováni způsobem, který by byl v rozporu s jejich povinností jednat v nejlepším zájmu svých zákazníků, ani takovým způsobem neodměňovali či nehodnotili výkony svých zaměstnanců. Tím je zvýrazněna regulatorní role „nejlepších zájmů“.
Závěrem lze zopakovat, že cílem tohoto příspěvku bylo poukázat na určitou část článku prof. Reiffa a prezentovat jeho závěry jako určitou dílčí inspiraci pro implementaci IDD v České republice. Na základě této inspirace je možné konfrontovat také český nový občanský zákoník, zákoník práce, zákon o obchodních korporacích, apod. s požadavkem IDD ohledně „nejlepších zájmů“ klienta. Je však naprosto jasné, že automatický převod příslušného ustanovení MIFID II do IDD je problematický a že „nejlepší zájmy“ mají u jednotlivých obchodních kanálů své limity.
Komentáře
Přidat komentář