Umění krádeže a krádeže umění

Ve filmech kradou umělecká díla téměř vždy důmyslní zloději vybavení nejnovějšími technickými vymoženostmi. Zloděje pak hledá krásná a cílevědomá agentka placená pojišťovnou za záchranu ukradeného mistrovského díla. To je velmi půvabné. Realita je mnohem podivnější než fikce – vždyť ročně se ukradne umění v hodnotě 6 mld. USD.
V roce 1911 jeden zcela obyčejný zaměstnanec Louvru, Vincenzo Peruggia ukradl nejslavnější obraz na světě, Monu Lisu od Leonarda da Vinciho, tak, že se po zavírací době francouzského muzea ukryl v uklízecí místnosti a odešel s plátnem ukrytým pod kabátem. Nějakou dobu byl považován za možného podezřelého Pablo Picasso – který měl pochybnou pověst nejkradenějšího malíře na světe. Itala Peruggiu nakonec chytli, když se v záchvatu patriotismu pokusil obraz „darovat“ galerii Uffizi ve Florencii poté, co jej dva roky schovával ve svém bytě. Podobný kousek se v roce 1961 podařil Angličanu Kamponu Buntonovi, který otevřeným oknem vlezl do londýnské Národní galerie, kde ukradl Goyův Portrét vévody z Wellingtonu a vyšel s obrazem hlavním vchodem, aniž by jej jakkoliv ukrýval.
Několik velice slavných krádeží umění ve 20. století odhaluje další překvapivou skutečnost: většina uměleckých děl v muzeích není vůbec pojištěná. Protože hodnota uměleckých děl v druhé polovině minulého století vyletěla vzhůru a ceny ve výši přes 100 milionů amerických dolarů za jednotlivá umělecká díla se stávají běžnými, horentní částky pojistného by si mohla dovolit jen nejbohatší muzea. A i když je platí, pojišťovny vyžadují tak přísná bezpečnostní opatření, že jejich náklady mohou být zničující.