Sloupek Kateřiny Lhotské: Jak chudák do ještě větší bídy přišel


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Jak chudák do ještě větší bídy přišel

Některá témata se vrací jako bumerang. Nebo nás spíše ne a ne opustit. Jako třeba „uhlíková neutralita“, jejíž propagátoři jsou posedlí vírou, že její pomocí zabrání globální změně klimatu. Často se přitom zaštitují zájmy lidí z chudších zemí, na které dopadá klimatická změna nejvíc. Jenomže těmito aktivitami ji moc neprospívají. Ba právě naopak je do ještě větší bídy posílají.

Pro tento účel připusťme, že mají pravdu zastánci teorie o antropogenní příčině změn klimatu, podle kterých je jejich viníkem člověk. A tedy pokud jsou jím způsobené, lze je změnou jeho chování také zvrátit. A připusťme, že by opravdu bylo tím řešením dosažení tzv. „uhlíkové neutrality“. Aby to však opravdu zafungovalo, musí být splněny minimálně dvě podmínky. Jednak je třeba investovat astronomické prostředky (které ještě nikdo ani nespočítal) do kompletního přebudování veškeré světové infrastruktury, energetiky, dopravy, průmyslu, zemědělství a dalších odvětví. A jednak nemůže být tato změna provedena jen ve vybraných zemích (které na to mají), ale musí jít o transformaci globální. Jinak by to totiž dopadlo stejně, jako když v Kocourkově zaváděla obecní rada jízdu vlevo: „Dává se na vědomost, že od nového roku se začne jezdit vlevo. A aby se to vyzkoušelo, tak od příštího pondělí začnou jezdit vlevo sanitky“.


Mohlo by vás zajímat: PwC: S čím je Covid-19 srovnatelný?


Což o to, v bohatých zemích by se snad určité „oduhlíkování“ realizovat i dalo. Je sice spojené se snížením životní úrovně, ale nejspíš bychom nějaké to omezení přežili. Jenom bychom u toho asi dost brblali. A nejspíš víc než před pár měsíci. V důsledku útlumu ekonomiky souvisejícím se snahou zabránit šíření koronaviru jsme si totiž vlastně takovou „uhlíkovou neutralitu“ na vlastní kůži nanečisto vyzkoušeli. Emise CO2 sice poklesly, ale zároveň došlo na řadu omezení běžného života. A lidé najednou viděli, že to není nic moc. Pravda, při skutečné „uhlíkové neutralitě“ by šlo nepochybně o uskrovnění jiného typu, ale zato trvalé. Tedy bez perspektivy, že se život po čase zase vrátí do starých kolejí. Což nadšení veřejnosti jít cestou „uhlíkové neutrality“ moc nepřidává…

Nicméně ve vyspělém světě by znamenala jen omezení a zhoršení životní úrovně. Ovšem v zemích, které jsou na tom ekonomicky hůře, by to byla hotová katastrofa. On je totiž velký rozdíl uskromnit se tím, že si člověk dá ke svíčkové místo čtyř knedlíků jen tři, a tím, když si místo jednoho nedá žádný. Jinak řečeno v rozvojovém světě není pro snižování životní úrovně prostor. Ovšem pokud se „uhlíková neutralita“ skutečně prosadí, nelze se tomuto scénáři vyhnout.


Mohlo by vás zajímat: Covid-19 a úmrtnost


Vyspělé země by totiž ve snaze omezit klima zatěžující dopravu zboží z jednoho konce světa (kde se levně vyrobí), na jeho druhý konec (kde se draze prodá), přesouvaly výrobu z chudších zemí zpět blíže ke spotřebitelům. Což nemůže znamenat nic jiného než to, že v místech, kde se doposud produkovalo, by celá řada lidí přišla o práci, která je často jediným zdrojem jejich obživy. Obdobnou ránu by v těchto zemích dostalo i zemědělství, protože snížená poptávka ze strany vyspělejších států by omezila export potravinářských surovin a produktů. A o živobytí by úsilí o „uhlíkovou neutralitu“ připravilo i ty, kteří žijí z turistického ruchu. Došlo by totiž k omezení cestování. Takže by se sice snížily emise CO2, ovšem cenou za to by bylo to, že obrovské množství lidí by upadlo do ještě větší chudoby, než ve které jsou dnes. To je vážně plán za všechny prachy…

Řešením bídy v chudších zemích však nemusí být tak rozhodně nemusí být s řešením dopadů klimatických změn v rozporu. Jen to musí dávat smysl a chce to v první řadě opustit komunistické heslo „poručíme větru dešti“. Přístup zelených aktivistů totiž ze všeho nejvíc připomíná konání někoho, kdo byl na procházce překvapen deštěm a místo, aby se situaci přizpůsobil a buď se před ním schoval, vzal si pláštěnku, nebo alespoň přidal do kroku, tak se ho pokouší zastavit.

Podobně jako ten déšť jsou však dle mého soudu lidmi nezastavitelné i klimatické změny, a tak je na čase podívat se na problém pragmaticky. Zapomeňme tedy na megalomanskou „uhlíkovou neutralitu“ a přemýšlejme raději o tom, jak se situaci přizpůsobit. Tedy třeba jak zajistit, aby zůstávala voda v krajině, jak uzpůsobit zemědělství, jak zachovat lesy, jak dostat do měst více zeleně a jak ochránit přírodní skvosty.


Mohlo by vás zajímat: Jakou strategii by měla pojišťovna zvolit pro 2. pololetí 2020?


Tyto aktivity mají tu výhodu, že je lze provádět lokálně a do značné míry i nezávisle na rozhodnutí lidí v jiné zemi, jak se se změnami klimatu budou chtít vypořádat oni (i když určitá koordinace a spolupráce může věci jen prospět). A je jedno, zda jde o zemi vyspělou, nebo chudší. Lidem žijícím v těch druhých tím nebereme jejich stávající obživu. Nehledě na to, že pokud nebudou bohatší státy investovat astronomické prostředky do velikášských projektů „boje s klimatem“, budou mít možnost pomoci těm chudším s mnohem levnějšími projekty „přizpůsobení se“ i investičně. Jejich realizace tak přinese tamním lidem další možnosti výdělku. Navíc lze touto cestou dosáhnout poměrně rychlého efektu. Třeba i v řádu let. Což je dost podstatný rozdíl oproti „uhlíkové neutralitě“, u které je třeba čekat na výsledky celá desetiletí. A pak třeba zjistit, že to nefunguje…

„Boj s klimatem“ je dle mého soudu zkrátka drahá cesta s nejistým efektem odsuzující chudší země do ještě větší chudoby. Přesně jako toho chudáka v Cimrmanově pohádce. Na rozdíl od ní, to však není ani pohádka, ani legrace…

Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft. 

Kateřina Lhotská
vedoucí odděle ní analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná blogerka v kategorii Nováček roku 2018 serveru iDNES

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články