Národní rozpočtová rada (NRR) zveřejnila v minulých dnech Zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Dokument hodnotí stav českých veřejných financí velmi kriticky, přičemž hodně vyhrožuje nárazem na dluhovou brzdu.
Dluhová brzda je zákonné ustanovení, že vzroste-li veřejný dluh na úroveň 55 procent HDP nebo výše, má veřejná sféra povinnost začít intenzivně šetřit. Česká dluhová brzda je zakotvena v obyčejném (nikoli ústavním) zákoně, takže se dá snadno posunout nebo úplně zrušit. Předpokládejme nicméně, že jde o limit, se kterým hýbat nelze. Je stanovení takového limitu a jeho využívání pro řízení rozpočtové politiky efektivní?
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Melounoví aktivisté útočí…
Není. Hlavní motivací pro pravidlo dluhové brzdy je předpoklad, že pokud by se zadlužení českého státu zvýšilo nad zvolený limit, zvýšilo by se významně riziko nepříjemného kolotoče: investoři by začali pochybovat o bonitě Česka jako dlužníka, takže české vlády by musely při prodeji dalších dluhopisů nabídnout vyšší úroky, což by zvýšilo výdaje českých veřejných rozpočtů, zadlužení by se tak ještě zhoršilo, a investoři by proto od takového dluhu utíkali ještě rychleji.
Ekonomický výzkum ale – i přes intenzivní snahu – jen velmi těžko nachází nějakou jasnou úroveň zadlužení, nad níž se hrozba popsaného kolotoče nějak výrazně zvyšuje. Nedávná důkladná studie belgické centrální banky například přišla s trochu příliš širokým intervalem 70 až 160 procent HDP.
Nemožnost nalézt limit bezpečného zadlužení by nás vlastně neměla překvapit. Ve skutečnosti totiž samotné číslo vyjadřující výši zadlužení země není pro posouzení bonity dlužníka – a tedy pro riziko útěku investorů – to nejdůležitější: cenné papíry státu se zadlužením 50 procent HDP mohou být pro investory daleko toxičtější než dluhopisy státu se zadlužením dvakrát vyšším. Jak to?
Mohlo by vás zajímat: ČAP Insurance talk: U mikrofonu Luciano Cirinà
Jde totiž o to, jaké konkrétní „vládní chování“, tedy hospodářskopolitické kroky, za zadlužením stojí. Představme si, že by český veřejný dluh v dalších letech vystoupal dejme tomu na (čistě číselně hrozivých) 100 procent HDP, ale že by to bylo dáno dobře promyšleným a dobře zrealizovaným řetězcem masivních investic do zlepšení prostředí pro podnikání a pro růst produktivity české ekonomiky (zlepšení kvality vzdělávání, výzkumu, státní správy, legislativy, soudnictví a podobně – ten seznam českých rezerv už jsme všichni četli mnohokrát).
Výrazně by se tak zlepšily vyhlídky české ekonomiky včetně budoucího růstu mezd, zisků a spotřeby. Zlepšila by se tak i očekávaná schopnost budoucích českých vlád vybírat dostatek daní na postupné splacení onoho číselně závratného dluhu. České dluhopisy by v takovém případě měly mimořádně vysokou šanci na to, že budou splaceny. Investoři by se o ně jistě poprali.
Dluhová brzda však takový scénář vylučuje. Schválit si dluhovou brzdu je tedy trochu jako nechat si auto upravit tak, abychom při řízení nemohli překročit určitou nepříliš vysokou rychlost. Co když ale budeme potřebovat například rychle odvézt do porodnice příbuznou v naději a za volant posadíme velmi zkušeného řidiče? V takovém případě je technické omezení rychlosti na škodu, protože ohrozí „prosperitu“ rodiny.
Mohlo by vás zajímat: Lukáš Kovanda: Tornádo bude třetí nejnákladnější pojistnou událostí v historii ČR
Pokud je tedy princip dluhové brzdy příliš rigidní, a tudíž neefektivní, je správné, aby se jím Národní rozpočtová rada ve svém hodnocení hospodaření českých vlád tolik oháněla? Tady je třeba si zrekapitulovat, jak toto hospodaření vypadá. Za hlavní příčinu neudržitelnosti výše zmíněná Zpráva označuje stárnutí populace. O rizicích demografického vývoje pro české veřejné finance se ví už dlouhá léta – minimálně od dob působení první takzvané Bezděkovy komise před takřka dvaceti lety. Zas a znovu tento problém různými metodami potvrzovaly a potvrzují další studie, ať už z dílny akademiků, Evropské komise, nebo České národní banky. Přiznávají ho dokonce i pojistně matematické zprávy samotného Ministerstva práce a sociálních věcí.
V posledních letech se k tomuto „starému“ a vcelku jasně kvantifikovatelnému riziku navíc přidalo (jak vysvítá i ze zmíněné Zprávy NRR) riziko nové, možná trochu hůře vyčíslitelné, ale o nic méně hrozivé: jde o dříve nebývalou, nyní však opakovaně projevovanou ochotu české politické reprezentace zcela vědomě a bez uzardění přijímat opatření, která výhled českých veřejných rozpočtů – už tak dost problematický – jednoznačně ještě zhoršují, a to často v řádech desítek miliard korun.
Mohlo by vás zajímat: Markéta Šichtařová: Stávka lidstva proti rozumu
Mám zde na mysli nejen dramatickou redukci zdanění mezd nebo nedávný návrh změn v důchodovém systému ze strany ministryně Maláčové, ale i opakované zesilování valorizací důchodů, loňský předvánoční mimořádný příspěvek důchodcům nebo již v roce 2019 přijaté vládní rozhodnutí nezvýšit věk pro odchod do důchodu. Tohle není vládní chování, které – pokud bude pokračovat i v dalších letech – investoři posoudí jako znak dobrého dlužníka, jehož rostoucí dluh je jen odrazem rozumných investic do budoucí prosperity své ekonomiky. Jinak řečeno, v českém autě se o žádné velké naději mluvit nedá; a jisté pochybnosti panují i o kvalitách řidiče.
Za těchto okolností důraz NRR na dodržování primitivní dluhové brzdy smysl dává. Bohužel.
Michal Skořepa
Ekonom České spořitelny
Člen vedení České společnosti ekonomické
Komentáře
Přidat komentář