Německo se chystá vložit peníze do záchrany tamějšího obřího velkoobchodníka s energiemi Uniper. Kvůli poklesu předem dohodnutých dodávek plynu z Ruska firma (která je na dodávkách z Ruska závislá výrazně víc než její konkurenti) musí dokupovat tuto komoditu od jiných dodavatelů za aktuální, mnohem vyšší ceny, a tudíž těžce prodělává. Tomuto finančnímu tlaku se firma snaží vyhnout i tím, že začala čerpat plyn ze svých zásobníků, což je samozřejmě v přímém rozporu s celoevropskou snahou naopak zásobníky před zimou plnit.
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Když reklama vychovává
Z čistě německého pohledu je věc asi vcelku jasná. Prioritou je teď zajištění dodávek plynu do domácností a do vybraných firem a institucí. Zachování dodávek energie, ať už touto nebo jinou cestou, je v Německu (stejně jako ve všech dalších bohatých ekonomikách) pokládáno za politicky nezbytné, z čehož plyne, že nějaký zásah hrazený z veřejných peněz je takřka jistý.
Možných forem tohoto zásahu je víc, nicméně v nynější akutní situaci se jako nejjednodušší a nejrychlejší řešení jeví veřejná podpora Uniperu. Ten je ovšem většinově vlastněn finskou firmou Fortum, a ta je zase většinově v rukou finského státu. Berlín tedy už tlačí na Helsinki, že by měly na záchranu Uniperu přispět i ony, přinejmenším ve jménu nyní tolik vzývané evropské „energetické solidarity“.
Odhad celkového účtu za záchranu Uniperu je velmi těžký, protože bude záviset na rychlosti, s jakou se z technického a legislativního hlediska podaří najít náhradní zdroje plynu a obecněji energie a jak se bude vyvíjet cena těchto zdrojů. Pokud by problém trval v dnešním rozsahu například rok, celoroční náklady pomoci by se pohybovaly v nízkých desítkách miliard euro.
Mohlo by vás zajímat: S malými dětmi v autě se nejčastěji bourá v létě
Osud Uniperu by ale měl intenzivně zajímat i nás v Česku. Pád firmy, skrze kterou do Česka proudí část zdejší spotřeby plynu, by jistě výrazně zkomplikoval situaci na trhu s plynem, včetně dovozu do Česka. Dá se předpokládat, že případný konkurzní správce by vyhodnotil pokračování přeprodávání plynu Uniperem jako nevýhodné – a dodávky plynu do Česka založené na smlouvách s touto firmou by se mohly zcela zastavit nebo přinejmenším výrazně zpozdit do doby, než obchodní závazky Uniperu převezme jiná firma.
Toto převzetí je ovšem pravděpodobné jen v případě, že jí tuto aktivitu bude někdo dotovat. Kdo? Inu, například i Česko. Z tohoto pohledu by se nám tuze hodilo, kdyby Němci Uniper podrželi nad vodou. Je otázka, jak bychom reagovali, kdyby Němci pro akci na záchranu Uniperu chtěli solidaritu (čti: finanční příspěvek) i po nás. Koneckonců, na přežití Uniperu do jisté míry závisí i chod české ekonomiky a teplo v českých obývácích.
Ať už Uniperu pomůže kterýkoli stát nebo více států společně, každá taková pomoc z veřejných peněz soukromému podnikatelskému subjektu je každopádně nouzovým, zoufalým řešením. Stejně jako byl zoufalým řešením přechod stovek tisíc českých domácností do režimu DPI poté, co loni na podzim ukončila činnost Bohemia Energy.
Mohlo by vás zajímat: Poradci v pololetí: Konsolidace zrychluje
Tyto politicky velmi bolestivé kauzy jsou projevem toho, že dosavadní fungování trhu s energiemi je v příkrém rozporu s politickou nezbytností zachování dodávek energií do domácností a vybraných firem a institucí. Notně to připomíná veřejnou pomoc bankám v mnoha zemích světa během různých finančních krizí v předchozích desetiletích: tato pomoc ukázala, že předchozí fungování bankovního sektoru bylo v příkrém rozporu s politickou nezbytností udržení platebního styku a zachování hodnoty vkladů v bankách.
Poslední měsíce tak odhalily, že energetický sektor se po čertech podobá sektoru bankovnímu. Oba poskytují služby, u kterých moderní zpohodlnělá společnost velmi nerada pociťuje jakoukoli větší nejistotu, riziko, pnutí, problémy, propady. Chceme stabilitu, pohodu, klídek.
Stabilizace bankovnictví už se do značné míry povedla: pravděpodobnost, že peníze uložené v bance přijdou k úhoně, se během uplynulých desetiletí v mnoha zemích světa dramaticky snížila, protože se dramaticky zpřísnila regulace toho, co banky mohou a nemohou, a zejména jak mají tlumit všechny možné druhy rizik negativního vývoje.
Mohlo by vás zajímat: Globální makroekonomický výhled: Co čekat od čínské ekonomiky?
Teď je, zdá se, na řadě energetika. Energetici jistě potvrdí, že jsou velmi ostře regulováni už dnes. Ale evidentně nikoli dostatečně. Nově bude nejspíš třeba dohlížet na zacházení s dosud málo řešenými riziky. Například aby obchodníci neslibovali (jako to dělala Bohemia Energy) klientům fixované prodejní ceny dodávek, u kterých si sami své nákupní ceny nezafixovali. Nebo aby dovozci energií nespoléhali příliš (jako to dělal Uniper) na odběr z jediné země, navíc relativně rizikové.
V závěsu za energetickou krizí ovšem přichází i krize potravinová. Ostatně o větší regulaci potravinového trhu (a také trhu se zdravotními pomůckami) se pod heslem posílení soběstačnosti mluvilo už předloni po covidovém zatuhnutí mezinárodní dopravy. A do budoucna si lze představit regulaci i na trzích s dalšími druhy zboží a služeb, jakmile projdou nějakým nepříjemným propadem.
Snaha tlačit regulací čím dál větší část ekonomiky k potlačování nejrůznějších rizik ovšem bohužel pro „objednatele“ – tedy pro výše uvedenou moderní, zpohodlnělou společnost – není a nebude zadarmo. Bezpečnější zdroje bývají dražší; tak už je to v ekonomickém světě zařízeno. A také platí, že čím tvrdší je regulace, tím vyšší jsou její administrativní a právní náklady. A to nejen na straně regulovaných, ale i na straně státu. To poslední zdůrazňuji pro ty, kteří si stěžují na rostoucí počet úředníků.
Michal Skořepa
Ekonom České spořitelny
Člen vedení České společnosti ekonomické
Komentáře
Přidat komentář