Sloupek Kateřiny Lhotské: Beztrestná „sportovní“ vražda aneb Rangers za hranou…


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Beztrestná „sportovní“ vražda aneb Rangers za hranou…

Jistě máme ještě všichni v živé paměti to, co se odehrávalo při zápase pražské Slavie a skotského Glasgow Rangers. Média se věnují především podezření z „rasismu“, kterého se měl dopustit slavista Kúdela tím, že údajně pošeptal do ucha něco o „zku****é opici“ hráči soupeře Kamarovi. Nicméně tento moment zastínil jinou a dle mého soudu mnohem závažnější otázku, která v souvislosti s tímto zápasem vyplavala na povrch.

Jde o problém odpovědnosti hráčů za újmy, které v rámci sportovního utkání způsobí protihráčům. Ve zmiňovaném utkání k jednomu takovému případu došlo, když hráč Rangers brutálně kopnul brankáře Slavie Koláře do obličeje a zlomil mu čelní kost. Vzhledem k tomu, že léčení si vyžádá několik týdnů, je to v podstatě faul „na kriminál“. Nikdo si ovšem sednout nepůjde. Ono se totiž stává jen zcela výjimečně, že by byl soudně popotahován někdo, kdo někomu způsobil při sportu nějaké vážné zranění. Sankce v takových případech uděluje jen příslušná sportovní asociace a obvykle spočívá v tom, že daný hříšník má na nějakou dobu zaracha.


Mohlo by vás zajímat: Jaké faktory ovlivňují vývoj v pojišťovacím sektoru v Evropě?


Jsou samozřejmě sporty, které jsou na fyzickém kontaktu vysloveně založené, a tak lze jen těžko sportovce popotahovat za to, když v rámci jeho provozování soupeři nějaké zranění způsobí. Pokud se například po boxerovi chce, aby dal soupeři takovou ránu pěstí, aby se po ní už nezvedl, tak jej lze jen těžko stíhat za to, když mu ji opravdu dá. To samé platí i o ostatních bojových sportech. Ale co sporty kolektivní, u kterých dochází ke kontaktu mezi protihráči? Což jsou s výjimkou volejbalu (při něm jsem zažila jen to, že „na budku“ dostal rozhodčí) a nohejbalu téměř všechny. Je akceptovatelné, aby sportovec, který při jejich provozování vážně zraní soupeře, vyváznul jen tím, že si pár týdnů nekopne do balónu?

Touto otázkou se zabývaly i soudy. Nakonec došly k judikatuře hovořící v tom smyslu, že sportovec, který zraní jiného, není za své jednání odpovědný, pokud přitom neporušil pravidla daného sportu. Zraněný se totiž tím, že se zapojuje do hry, musí být tohoto rizika vědom a měl by tak počítat s tím, že k jeho zranění může dojít. Podle jiné judikatury se postupuje obdobně dokonce i v případě, kdy došlo ke zranění porušením pravidel onoho sportu. Tedy třeba tím, že hráč soupeře fauluje. Vychází se z toho, že nedovolené zákroky jsou součástí hry a tedy, že i s nimi musí každý její účastník počítat. A tak se vlastně odpovědnost sportovce omezuje jen na případy, kdy došlo ke zranění mimo probíhající hru. Tedy lidově řečeno „po odpískání“. Ani těch však není mnoho. Před soud se dostal třeba případ, kdy hráč udeřil hokejkou do obličeje ležícího soupeře nebo když surově a zákeřně zaútočil na protihráče hokejkou v přerušené hře.


Mohlo by vás zajímat: Vakcína jako hlavní motor globálního ekonomického růstu v druhé polovině roku


Podle této judikatury tedy za zranění brankáře Koláře ve zmiňovaném fotbalovém utkání faulující hráč Rangers neodpovídá (když odhlédneme od faktu, že se to odehrálo na britském území, a tedy to naší judikatuře nepodléhá). Pokud vám to připadá divné, tak vězte, že nejste sami. I když asi rozumím tomu, proč si sportovní asociace tento benevolentní přístup soudů vymohly. Ono by se totiž taky mohlo stát, že by trenéři některých týmů neměli na hřiště koho poslat. Většina jejich svěřenců by totiž seděla v kriminále a čutat do meruny by mohla tak maximálně na vězeňském dvorku…

Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft. 

Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná Blogerka roku 2019 serveru iDNES

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články