Vážení čtenáři, měla jsem krásný sen.

měla jsem krásný sen. Šéfovala jsem pojišťovně. Seděla jsem za obrovským stolem v přepychově vybavené kanceláři a sháněla jsem se po svých podřízených. Ne proto, že bych byla žhavá dávat jim úkoly, ale protože jsem si chtěla po ránu dát vynikající kafíčko, které si jinak dávám každé ráno v práci.

Byla jsem zvědavá, zda dostanu tak dobré presso, jaké vyrábí chytrý přístroj u nás v kanceláři. A když už šéfuju, proč by mi mé ranní kafíčko nemohla donést osobně sekretářka?

Ale když jsem vystrčila hlavu z kanceláře, místo sekretářky jsem narazila na mladého muže, který se nedal odbýt a vehementně trval na tom, že chce mluvit přímo s ředitelem pojišťovny. Vida, i ředitel má nepříjemné povinnosti, pomyslela jsem si. Co dělat, kafe počká, pozvala jsem mladíka dál a posadila ho proti sobě.

Podivil se, že pojišťovna může mít ředitelku (už slyším komentáře všech českých feministek…). Hned nato mi vysvětlil, že má u nás pojištěné auto, s kterým havaroval a potřebuje rychle zařídit likvidaci škody.

A protože jsem byla důkladnou ředitelkou, neposlala jsem mladého muže k přepážce (ani jinam, jak by jistě opravdový ředitel udělal), ale ptala jsem se dál. Vysvětlil mi, že autem narazil do stromu, naštěstí přežil jen s drobnými škrábanci, ale škoda na autě je tak velká, že je skoro na odepsání. Na dotaz, kde je auto k vidění, se nejprve různě vykrucoval, nabízel všelijaké varianty (už ve šrotu, daroval ten vrak někomu neznámému zadarmo) a teprve poté se přiznal, že auto ve skutečnosti vůbec neexistuje.

I ve spaní mě polilo horko, když zazněla věta: „Ale můžeme v tom jet společně, třetina bude vaše…“

Naštěstí jsem se hrůzou probudila.

Od té doby ředitelkám a ředitelům pojišťoven rozhodně nezávidím. Ani jejich podřízeným až po toho posledního po cestách naší republiky bloudivšího...

Krásnou dovolenou všem čtenářům a čtenářkám, žádnou havárii v duši ani na cestách přeje

(P.S. Příběh není smyšlený, opravdu se stal. Je společným tajemstvím jedné pojišťovny a webu Opojisteni.cz).