V řízení před obecnými soudy šlo o žalobu matky poškozeného a jejího druha, kteří vymáhali náhradu škody v zákonem stanovené výši 240 000 Kč za úmrtí poškozeného v důsledku kolize s vozidlem po České kanceláři pojistitelů (ČKP). Auto, kterým byl poškozený při přecházení vozovky sražen, totiž nemělo uzavřeno povinné ručení. Jak k nehodě došlo? Mladík vystoupil z vozidla Citroen, obešel jej, posunkem poděkoval řidiči vozidla, který zastavil v témže jízdním pruhu za vozidlem Citroen, a vstoupil do vozovky, aby přešel na druhou stranu. Řádně se přitom nerozhlédl a byl sražen protijedoucím vozidlem Opel Vectra, čímž mu bylo způsobeno smrtelné zranění.
Řidič automobilu Opel jel rychlostí 72,8 až 80,4 km/h a chodec vstoupil do vozovky ve vzdálenosti okolo 20 m. Oba účastníci dopravní nehody byli navzájem dobře viditelní. Řidič viděl po projetí levotočivou zatáčkou dvě stojící vozidla a mezi nimi chodce, nesnížil však rychlost a pouze dal nohu z plynu. Jiné faktory, které by mohly ovlivnit průběh nehody, soud prvního stupně nezjistil. Česká kancelář pojistitelů nárok poškozených odmítla. Ti se tak obrátili na soud.
Mohlo by vás zajímat: MF: Český pojistný trh se vzdaluje trendům vyspělé Evropy
Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě částečně vyhověl. Soud dovodil, že řidič porušil své povinnosti, když nedostatečně zareagoval na dobře viditelnou situaci v provozu, která mu měla signalizovat, že se může dít něco neobvyklého, a tudíž měl dát nejen nohu z plynu, ale i snížit rychlost, aby mohl lépe reagovat na vzniklou situaci, kterou viděl před sebou. Rychlost, kterou se blížil k vozidlům a jež byla totožná s nárazovou rychlostí, shledal soud prvního stupně nepřiměřenou. Nevhodná reakce řidiče měla podíl na úmrtí poškozeného, neboť podle znaleckého posudku by nižší rychlost nezpůsobila tak vážná poranění a zvyšovala by šanci poškozeného na přežití.
Soud však zároveň konstatoval, že větší podíl na vzniku dopravní nehody měl poškozený, který přecházel vozovku mimo vyznačený přechod, měl tedy dbát zvýšené opatrnosti, což neučinil. Uvedeným okolnostem podle soudu prvního stupně odpovídá spoluzavinění poškozeného v rozsahu 70 %. Částečná odpovědnost řidiče je pak v rozsahu 30 %. Každý ze stěžovatelů požadoval 50 % zákonného nároku z částky 240 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je opodstatněna jen z 30 % ze zákonem stanovené částky 240 000 Kč z garančního fondu vůči České kanceláři pojistitelů. Každému ze stěžovatelů proto přiznal částku 72 000 Kč.
Mohlo by vás zajímat: Polsko: Doplňkové zdravotní pojištění získává na popularitě
ČKP se odvolala k Městskému soudu v Praze, ten však rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Kancelář pojistitelů tak podala dovolání k brněnskému Nejvyššímu soudu. Ten rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Oproti závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal, že jednání poškozeného, který bez rozhlédnutí vstoupil zcela neočekávaně do cesty přijíždějícímu vozidlu, lze důvodně považovat za takové počínání, které bylo zcela a v plném rozsahu příčinou nešťastné události. Jednalo se o natolik neodvratitelné jednání, které je podle judikatury dovolacího soudu srovnatelné s případy vstupu chodce pod kola již projíždějícího vozidla na přechodu pro chodce nebo sklouznutí pod kola míjejícího vozidla. Ve všech těchto případech dovolací soud dovodil plný podíl na straně poškozeného chodce. Matka mladíka s partnerem se poté obrátili se stížností na Ústavní soud.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud vydáním svého rozsudku porušil princip zákazu překvapivého rozhodnutí, protože zcela nepředvídatelně a se značným časovým odstupem dospěl k závěrům, které se diametrálně odlišují od názoru soudu prvního a druhého stupně. V rámci dovolacího řízení nejenže nenařídil jednání, aby předestřel svůj předběžný postoj k projednávané věci, ale svým rozhodnutím stěžovatelům ani neumožnil vyjádřit se k důvodům, které Nejvyšší soud vedly k vydání napadeného rozhodnutí.
Mohlo by vás zajímat: Wolfgang Friedl: Při kyberšikaně nedoporučuji platit „výkupné“
Stěžovatelé dále namítají, že dovolací soud se nevypořádal s jejich právním názorem podepřeným jimi uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nesouhlasí především se závěrem, že v případě výskytu chodce na silnici má řidič povinnost snížit rychlost, pouze pokud se nachází v obci, nikoli mimo obec. Stěžovatelé také polemizují s odkazy na judikaturu, která má svědčit o setrvalé rozhodovací praxi, a uvádějí, že rozhodnutí, na které dovolací soud odkazuje, neřeší situaci, která by byla skutkově blízká projednávanému případu. Uvádějí, že Nejvyšší soud se napadeným rozsudkem naopak odchýlil od své rozhodovací praxe.
Ústavní soud následně dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Nejvyšší soud v právě projednávané věci zatížil své rozhodnutí nedostatkem předvídatelnosti, a zasáhl tak do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Rozhodoval totiž bez nařízení ústního jednání a se značným časovým odstupem od rozhodování odvolacího soudu (více než dva roky), přičemž na základě nové interpretace skutkových zjištění zásadně změnil rozhodnutí, aniž by dal stěžovatelům možnost se k věci vyjádřit. Proto Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu a vrátil mu věc k novému řízení.
Komentáře
Přidat komentář