Novela zákona o zprostředkovatelích – druhý pokus

Některé připravované změny jsou již notoricky známé, jiné mohou být pro někoho překvapením. Dnes otevřeme téma zamyšlením nad úpravami týkající se vlastní zprostředkovatelské činnosti. Novinky v této oblasti se týkají kategorizace zprostředkovatelů a pravidel pro výkon činnosti. V dalším pokračování se budeme věnovat zajištění odbornosti zprostředkovatelů a zamyslíme se nad tím, co zajímá i zákazníky: náklady a informace o pojištění.

Nová kategorizace zprostředkovatelů

Je navrženo změnit současných pět kategorií na pouhé dvě. Dosáhlo by se toho sloučením vázaného pojišťovacího zprostředkovatele, výhradního pojišťovacího agenta a podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele do kategorie vázaný zástupce a pojišťovacího makléře a pojišťovacího agenta do kategorie samostatný zprostředkovatel. V jejím rámci by vznikla jakási podkategorie samostatných zprostředkovatelů jednajících na základě smlouvy se zákazníkem, přičemž označení makléř bude smět používat jen ten, kdo takto jedná výhradně. Změny jsou zdůvodňovány záměrem zjednodušit stávající poněkud nepřehledné členění. Je to jistě pozitivní snaha, ovšem jako ne úplně šťastné se jeví „schování“ makléřů mezi samostatné zprostředkovatele. Podle návrhu paragrafového znění nemá být ani v registru ČNB tato podkategorie rozpoznatelná. Snad jde jen o nedopatření, které bude v průběhu legislativního procesu odstraněno. Nezavedení samostatné kategorie makléř je však nedostatkem mnohem závažnějším. Zprostředkovatelé tím sice ušetří na jedné registraci. Pokud ovšem vedle sebe postavíme zájem „nepoučeného“ zákazníka jednoznačně vědět, s kým jedná a co z toho plyne, a zájem „profesionálního“ zprostředkovatele, tak zájem zákazníka by měl převažovat. Obzvláště pokud se jím tvůrci novely zaštiťují.

Výkon makléřské činnosti a odměňování makléřů

Návrh předpokládá souběh provádění makléřské činnosti a zprostředkovávání pojištění jménem pojišťovny. Zprostředkovatel však nesmí vystupovat v rámci jednoho jednání se zákazníkem (respektive v rámci jednání o jednom pojištění). V jedné části důvodové zprávy se dokonce uvádí, že makléř nesmí získávat jakékoliv pobídky (odměny) ze strany pojišťovny. Ovšem v paragrafovém znění toto omezení chybí. Byl by tak zaveden jednoznačný princip „platby za zastupování“, tedy že makléře si platí zákazník přímo a ne prostřednictvím provize.

Makléři nyní působí především na neretailovém trhu, kde se odměňování zákazníkem praktikuje již nyní. Rozšíření i na retailovém trhu by pak nejspíš rozpohybovalo poněkud stojaté vody v této oblasti. Zatím to bylo poměrně těžko představitelné z několika důvodů. Pro pojišťovny to znamená se částečně nákladově „odkopat“, ovšem to bude nyní povinné alespoň u rezervotvorných produktů.  Panují také obavy ze znevýhodnění zprostředkovatelů – nemakléřů. Ti by neměli tak široký manévrovací prostor při jednání se zákazníkem. To by dost možná vedlo některé pojišťovny i k úvaze, zda nezměnit svůj distribuční model a nezaměřit se jen na prodej „bezprovizních“ produktů makléři. A asi největším otazníkem je, zda by čeští retailoví zákazníci byli ochotni platit odměnu přímo makléřům. Nejspíš by to nebyl problém, kdyby viděli odpovídající benefity. Třeba úsporu prostředků (v součtu pojistné + odměna) nebo kvalitnější péči, ideálně obojí.

To, že novela nakonec nezakazuje makléři přijímat pobídky od pojišťovny, se však jeví jako rozumné řešení. Přestože „platba za zastupování“ je bezpochyby správným cílovým řešením, je zapotřebí k němu dospět postupně a nechat na trhu, aby si sám určil tempo. Nakonec již dnes nic nebrání žádné pojišťovně spolupracovat s kvalitním makléřem, vyvinout bezprovizní retailový produkt a ten společně nabídnout zákazníkům. Úspěch takového kroku lze považovat za velmi pravděpodobný.

Princip jediného zastoupeného

Je navrhováno, aby vázaný zástupce mohl zprostředkovávat pojištění pouze pro jednoho zastoupeného (pojišťovnu nebo samostatného zprostředkovatele). Je přitom sledován cíl jasné odpovědnosti zastupovaného za svého vázaného zástupce. Tento návrh však bohužel znevýhodňuje nekompozitní pojišťovny existující v rámci jedné finanční skupiny. Jejich vázaní zástupci by totiž nemohli zprostředkovávat celou šíři pojistných produktů skupiny tak jako zástupci kompozitních pojišťoven. Vytváří to tak nerovnoměrné podmínky na trhu. Mnohem vhodnější by tak bylo řešit princip jednotné odpovědnosti zvlášť pro oblast životního a zvlášť pro oblast neživotního pojištění. V praxi by v drtivé většině případů docházelo k zastupování „XYZ životní pojišťovny“ a „XYZ neživotní pojišťovny“. Pokud bude novela schválena v navrhované podobě, tak nekompozitní pojišťovny existující v rámci skupin nejspíš budou provozovat svoji interní síť ve formě samostatného zprostředkovatele(-ů) zastřešujícího(-ch) vázané zástupce. Je to zbytečně komplikované řešení a u vázaného zástupce vzniká rozpor mezi formálním (samostatný zprostředkovatel) a skutečným zastoupeným (pojišťovna v rámci skupiny).

Kateřina Lhotská, NESS