Hledání dodatečných rozpočtových zdrojů jde proti ekonomické teorii

Hledání dodatečných rozpočtových zdrojů jde proti ekonomické teorii
Hledání dodatečných rozpočtových zdrojů jde proti ekonomické teorii

Stále se zhoršující stav našich veřejných financí nutí populisticky se chovající politiky jednak k realističtější fiskální politice, jednak k hledání dalších fiskálních zdrojů. Je zřejmé, že v důsledku ochlazování ekonomiky zpomalující se hospodářský růst již nadále neutáhne neúměrný růst rozpočtových výdajů. Stavu ekonomiky neodpovídající sliby zvyšování penzí a dalších dávek, eventuálně poskytování dalších podobných dárků voličům typu slev na jízdném apod., bude tím pádem stále složitější realizovat. V článku, který vyšel v odborném časopise Pojistný obzor, se dozvíte více. 


Pojistný obzor je k přečtení ZDE


S ohledem na naši dosti trpkou 40letou zkušenost s brutálním přerozdělovacím systémem, jehož hlavním krédem bylo dosažení stavu, abychom všichni měli stejně málo, se u nás jeví silná nechuť navrátit se k robustnímu přerozdělovacímu daňovému mechanismu. Nicméně o jeho obnovení u nás v současnosti vedou někteří i ekonomicky špičkově vzdělaní politici zcela vážně míněnou diskuzi. Účel kroků ke vzkříšení vysoké míry přerozdělování pomocí daňového systému je zřejmý: získat další finanční zdroje potřebné pro pokračování populistické a z hlediska ekonomické teorie stavu ekonomiky neodpovídající fiskální politiky.

V tomto ohledu významným a v poslední době relativně často se vracejícím diskuzním tématem cílícím na získání dodatečných zdrojů veřejných rozpočtů je zavedení sektorové daně pro banky. V některých zemích byla tato daň uplatněna s odůvodněním, že krachující banky při poslední finanční krizi zachránila fiskalizace jejich ztrát nebo že v dané ekonomice je stav národního bankovnictví dlouhodobě nestabilní, a tudíž vyžaduje tvorbu zdrojů na eventuální default.


Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Geniální myšlenka ministryně Schillerové!


Sektorová daň pro bankéře

Ani jedno z těchto odůvodnění ovšem neobstojí v případě českého bankovního sektoru. České banky v krizi nečelily žádným vážnějším problémům a i současná kondice bankovního sektoru je velmi dobrá. Zavedení sektorové daně pro bankéře by tudíž nemělo žádnou analogickou argumentační oporu jako v zemích, kde byla tato daň s výše uvedeným zdůvodněním aplikována. V našich podmínkách by tak představovala pouze čistý přerozdělovací proces, jehož účelem je získat dodatečné zdroje na pokrytí růstu rozpočtových výdajů.

Výroky politiků hovořící o „bankovním eldorádu“ v ČR a nemravných ziscích bank jako důvodu pro potrestání bankéřů jinak neodůvodnitelnou sektorovou daní mají podporovat krok, který v případě realizace pokřiví tržní spontaneitu a princip rovných podmínek a trochu zavání minulými pořádky, jež se příliš neosvědčily. Navíc je tu zřetelná – pro politiky dosti typická – krátká paměť. Podstata bankovního byznysu, stejně jako v případě pojišťovnictví, je významně ovlivněna negativním vztahem k fenoménu volatility: obě odvětví jsou ve své vnitřní ekonomice limitována výší svých možných zisků, ale potenciální ztráty jsou prakticky neomezené.


Mohlo by vás zajímat: ČAP představuje: První kalkulačka nákladové složky IŽP


Banky a pojišťovny přicházejí při defaultech často o jmění střádané po celé generace. Ostatně důsledky volatility okolního prostředí pro bankovní sektor jsme v nedávné době opakovaně zažili: v 90. letech se přelily transformační problémy reálné ekonomiky do bankovního sektoru způsobem, který vedl v polovině 90. let k bankovní krizi, jež nejprve postihla malé banky, ale vzápětí se přelila i do systemicky významných českých bank. Ty byly posléze privatizovány do rukou zahraničních bank, které jako první krok nového vlastníka doplnily rezervy nových dceřiných bank na potřebnou úroveň.

Vzápětí došlo k finanční krizi, při níž se dostaly do vážných obtíží zahraniční mateřské banky. Jejich české dcery, kapitálově čerstvě dovybavené, však krizi prakticky bez problémů ustály. Zásadní otázka tedy v této souvislosti zní: Umíme věrohodně predikovat v současném volatilním, komplexním a globálním světě vývoj ekonomických cyklů, a tedy i z tohoto pohledu např. predikovat délku trvání „bankovního eldoráda“? Nebo jde především o snahu, bez ohledu na budoucí dopad na odvětví, vrátit se ke starým dobrým přerozdělovacím pořádkům?

Daňová uznatelnost části technických rezerv komerčních pojišťoven

Stejně motivované a obdobně silně kontroverzní je Ministerstvem financí ČR ohlášené zavedení změny v metodě tvorby daňové uznatelnosti části technických rezerv komerčních pojišťoven. Jak již bylo zmíněno, i pojišťovací byznys trpí negativním vztahem k volatilitě, zesíleným faktem, že ekonomika pojišťovnictví je přímo závislá na obtížně predikovatelném chování nahodilého generátoru škodního průběhu z pojišťovnou převzatých pojištění.


Mohlo by vás zajímat: Výroční zpráva IE: Jaké jsou vztahy pojistitelů s G20?


Pro eliminaci výkyvů ve škodním průběhu, které plynou z kolísajících hodnot náhodné veličiny, jsou jako historicky osvědčený vestavěný stabilizátor v pojišťovnách využívány pojistnětechnické rezervy, které jsou v letech, kdy náhodný mechanismus stanovil lepší než kalkulovaný škodní průběh, z pojistnětechnických přebytků dotovány a naopak v letech s negativními dopady výkyvů nahodilosti čerpány. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že se jedná o rizikovou přirážku na nahodilé výkyvy ve škodním průběhu jednotlivých druhů pojištění, jsou tedy obsahem úplných vlastních nákladů a jsou zahrnuty v kalkulaci pojišťovny na pojistný produkt, a proto i součástí platby pojistného ze strany pojištěných klientů.

Zdanění výkyvových rezerv by znamenalo odčerpání zdrojů z pojišťoven, které byly vytvořeny pro zcela jiný a zcela adresně a konkrétně stanovený účel: krýt náhodné výkyvy ve škodním průběhu, jehož výši určuje k ekonomice pojišťovny zcela lhostejný náhodný generátor. Podle poslední verze vládou schváleného návrhu jsou ovšem do změny metody kromě zdanění výkyvových rezerv zahrnuty i rezervy pojistného životního pojištění, tedy rezervy, které jsou vytvářeny jako zdroj pro budoucí výplaty pojistných částek v životním pojištění a jež jsou obsahem kalkulace ceny za pojišťovací službu, tj. i obsahem platby pojistného ze strany pojištěných klientů.


Mohlo by vás zajímat: GDV: Imperativ dneška. Mladší musí spořit dvakrát více než starší


Pojistnětechnické rezervy pojistného životního pojištění pojišťovny obezřetně investují na finančních trzích a přispívají tak k ekonomickému růstu. Podle Ministerstva financí ČR by tato úprava měla přinést příjem pro veřejné rozpočty v objemu zhruba o velikosti jednoho ročního kumulovaného zisku celého odvětví. Použít takto část pojistnětechnických rezerv, účetně představujících cizí zdroje, patřící klientům, sloužících jako zdroj pro budoucí výplatu pojistných částek v životním pojištění a zvyšujících v neživotním pojištění odolnost pojišťoven zejména proti důsledkům náhodných katastrofických realizací, pro fiskální účel je z teoretického hlediska neodůvodnitelné a pro pojistný byznys kontraproduktivní.

Ministerstvo financí ČR ve zdůvodnění tohoto kroku uvádí, že i po chystaném odčerpání části pojistnětechnických rezerv pojišťoven bude ve smyslu regulatorního projektu Solventnost II zachována jejich projektem požadovaná úroveň – dodejme: jejich minimální úroveň, která nemusí odpovídat pojmu „potřebná úroveň rezerv pojišťovny“. Její co nejexaktnější stanovení je v souladu s platnou zákonnou normou, výsostnou doménou a hlavně odpovědností zákonem institucionalizovaného odpovědného pojistného matematika pojišťovny.

Predikovat škodní průběh pojištění, který je typickou tekoucí kategorií, je z podstaty problému velmi obtížné. Konzervativní finanční instituce typu komerční pojišťovny si musí při kalkulaci rizikové přirážky na výkyvy ve škodním průběhu počínat spíše opatrně; pokud by se však v delším časovém horizontu jevila přirážka jako nadměrná, pojišťovny by ji měly upravit, eventuálně aktuální přebytky vracet klientům, např. bonifikacemi při výplatách pojistných částek.


Mohlo by vás zajímat: Co spojuje digitalizaci a výši pojistného?


Banky a pojišťovny jako páteř národního finančního sektoru

Fiskalizace části pojistnětechnických rezerv má zatím precedens pouze v předchozím, nemonetárním totalitním systému: v důsledku tarifních disproporcí nereflektujících reálný škodní průběh ve výkyvové rezervě neživotních pojištění tehdejší monopolní České státní pojišťovny v 80. letech minulého století stále narůstaly nespotřebované pojistnětechnické přebytky, které v případě napjatosti mezi zdroji a potřebami zcela nesystémově a opakovaně odčerpávalo ministerstvo financí formou mimořádných odvodů do státního rozpočtu.

Banky a pojišťovny tvoří páteř národního finančního sektoru. I přes proces zextenzivňování státní regulace a velmi konkurenční prostředí se oběma odvětvím v současnosti poměrně slušně daří. Kardinální otázkou ovšem je, jak dlouho tento stav ve volatilním ekonomickém prostředí potrvá. Nicméně nesystémové zásahy do tržního fungování obou odvětví, a to bez jakékoliv teoretické fundace a zdravého rozumu, mohou dosavadní pozitivní vývoj významně zpomalit, eventuálně zcela zvrátit. Opravdu to chceme?


Pojistný obzor je k přečtení ZDE


Prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc.
Prof. Ing. Eva Ducháčková, CSc.  
Vysoká škola ekonomická

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články