Povinnost k pravdivým sdělením – záměr a realita


			Povinnost k pravdivým sdělením – záměr a realita
15.12.2013 Pojistný trh

Datum zahájení účinnosti nového Občanského zákoníku – 1. 1. 2014 – se nezadržitelně blíží. A s ním i celá řada novinek zasahujících do oblasti pojišťovnictví. Jednou z nich je úprava povinnosti pravdivě a úplně informovat druhou stranu při uzavírání pojistné smlouvy nebo při jejích změnách.

Úplnou novinkou je pak odpovědnost pojistitele za to, že upozorní zájemce o pojištění na případný nesoulad mezi jeho požadavky a vlastnostmi nabízeného produktu. Povinnost poskytovat pravdivé informace se tak zpřesňuje a také jednostranně rozšiřuje.

V zákoně o pojistné smlouvě byla tato problematika upravena obecněji, když se oběma stranám ukládalo „odpovědět pravdivě a úplně na všechny dotazy týkající se sjednávaného pojištění“. Nový Občanský zákoník stanoví, že tato povinnost je splněna, pokud se v odpovědi „nezatají nic podstatného“. Posouzení toho, co je „podstatné“ je vždy subjektivní, ale je zřejmé, že pojistník by měl pravdivě a úplně odpovědět na vše, co má význam pro rozhodnutí pojistitele riziko vůbec pojistit a jak jej ohodnotit. Naopak by měl dostat vysvětlení například toho, za jakých podmínek vyplatí pojišťovna plnění, kdy jej může krátit, co všechno je předmětem krytí, respektive co už ne, jestli existují nějaké karenční lhůty a podobně. Mělo by přitom jít opravdu o odpověď, nikoliv o odkaz na příslušné ustanovení pojistných podmínek. Pojistník se totiž ptá nejspíš právě proto, že formulaci v pojistných podmínkách neporozuměl, nebo si není jistý, jestli význam chápe správně.

Roste odpovědnost pojistitele

Obecně lze konstatovat, že tato úprava je v souladu s celkovým vyzněním nového Občanského zákoníku, který upřednostňuje projevenou vůli a obsah jednání před přesným až úzkostlivým dodržováním formy. Napříště by tedy již nemělo hrozit to, že banální nepřesnost v odpovědi může mít za následek odstoupení od smlouvy se všemi následky, které z toho plynou. Úplnou novinkou je však §2789 odstavec (1), který výrazně zvyšuje odpovědnost pojistitele, jako někoho, kdo má „zvláštní kvality odborníka ve specifické oblasti“. Připomeňme si konkrétní znění:

(1) Musí-li si pojistitel být při uzavírání smlouvy vědom nesrovnalostí mezi nabízeným pojištěním a zájemcovými požadavky, upozorní ho na ně. Přitom se vezme v úvahu, za jakých okolností a jakým způsobem se smlouva uzavírá, jakož i to, je-li druhé straně při uzavírání smlouvy nápomocen zprostředkovatel nezávislý na pojistiteli.

Není od věci se zamyslet nad praktickým dopadem tohoto odstavce. Ochrana pojistníka před tím, aby si nekoupil nevhodný produkt, existuje již dnes. Zákon 38/2004 (o pojistných zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí) totiž zprostředkovateli ukládá povinnost zaznamenat požadavky a potřeby klienta. Dále musí zdůvodnit, proč mu doporučuje daný pojistný produkt, přičemž se předpokládá, že mu navrhuje něco, co požadavkům a potřebám klienta odpovídá. V praxi je však tato povinnost naplňována často jen formálně a tak se obvykle míjí účinkem. Nově se však odpovědnost za to, aby si klient nekoupil nevyhovující pojištění, rozšiřuje i na pojistitele. Je tu však jeden podstatný významový rozdíl. Zatímco zprostředkovatel musí vyhovět „požadavkům a potřebám klienta“ (což může být teoreticky docela oříšek, protože obě kategorie mohou být rozdílné), pro pojišťovnu jsou určující jen „požadavky“. Vychází se tedy nejspíš z předpokladu, že pojistník jako osoba „průměrného rozumu“, by měl svoje potřeby znát a od nich odvodit i konkrétní požadavky na pojistné krytí. Je to trochu asymetrická úvaha a je otázkou, jestli v tomto případě Občanský zákoník občana trochu nepřeceňuje. Na jedné straně od něj očekává, že dokáže přetavit svoje potřeby v požadavky a na druhé straně nevěří, že by dokázal identifikovat rozpor mezi požadavky a vlastnostmi pojištění.

Úkol pro pojistitele i zprostředkovatele – jak na něj?

V každém případě by však měli jak zprostředkovatel, tak pojišťovna, požadavky znát (zprostředkovatel tedy navíc i potřeby). Existuje doporučení pro pojistitele obsahující minimální rozsah informací nutných k naplnění zmiňovaného ustanovení, zprostředkovatelé využívají vlastní formuláře pro zjištění požadavků a potřeb již delší dobu. Praktické použití bude v obou případech nejspíš obdobné. Vzhledem k tomu, že požadavky budou pojišťovny zjišťovat prostřednictvím zprostředkovatelů, tak to v podstatě znamená vyplnění a podepsání jednoho „papíru“ navíc, který pak bude ležet v archivu jako součást pojistného spisu. Nemá cenu si totiž dělat iluze o tom, že opět nepůjde jen o formální akt („ještě musíme vyplnit toto… to víte, samé papírování… a tady mi to podepište…“). Zdá se tedy, že praktická realizace záměru nebude příliš v souladu s duchem a filozofií nového Občanského zákoníku. Místo větší přirozenosti tu máme jenom další „lejstro“.

Problém: nevhodný  produkt

Ještě zajímavější je však otázka upozornění pojistníka na případnou nevhodnost produktu při prodeji on-line (neboli formou „na dálku“ abychom se drželi terminologie Občanského zákoníku). Bude i v tomto případě mít pojistitel tuto povinnost? Nejspíš ne. Je to pravděpodobně totiž ten případ, kdy nedojde k naplnění podmínky „Musí-li si pojistitel být při uzavírání smlouvy vědom…“. Ovšem není právě toto situace, kdy je pojistník výrazně slabší stranou, bez dostatečných specifických znalostí a odkázaný jen sám na sebe? A kdy jindy by měl být tedy upozorněn na to, že sjednává produkt neodpovídající jeho požadavkům? Ale jak je zjistit? Šlo by to třeba formou nějaké inteligentní aplikace, která se bude zájemce o pojištění ptát a podle jeho odpovědí jej navede k danému produktu a jeho vhodnému nastavení. Současné on-line sjednávače totiž většinou moc nepomáhají uzavřít pojištění opravdu správně. Vytvoření takové „inteligentní“ aplikace je však poměrně komplikované a tedy i drahé a logicky se nabízí otázka návratnosti prostředků na její vývoj. Nutnost uplatnit zmiňovaný odstavec i na prodej „na dálku“ by tak mohlo vést k omezení nabídky on-line pojištění. A tak asi zůstane zachován stávající stav. Při sjednání pojištění „na dálku“ tak bude potenciálnímu klientovi nadále hrozit pořízení nevhodného produktu, nebo špatné nastavení jeho parametrů. Na tento fakt jej přitom bohužel nikdo neupozorní, stejně jako ho nikdo nebude varovat před následky tohoto kroku. A to není dobré ani pro samotné pojišťovny.

Kateřina Lhotská, expert pro pojišťovací sektor, oddělení poradenství pro finanční instituce společnosti EY

Zdroj: Kateřina Lhotská

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články