Robert Kareš: Kde leží zásadní rozdíl v pohledu na pojišťování cizinců v ČR?

Celý problém a kritika oponentů vychází z rozdílného nazírání na účel ustanovení § 180j zákona o pobytu cizinců. Náš názor vychází z toho, že toto ustanovení je normou veřejného práva, kterou se upravují právní vztahy mezi státem a cizincem – žadatelem o dlouhodobé vízum, nebo o jeho prodloužení, a nepředstavuje soukromoprávní normu, jež by primárně regulovala právní vztahy mezi účastníky pojistné smlouvy.

Ustanovení § 180j zákona o pobytu cizinců podle našeho názoru proto nepředstavuje regulaci soukromoprávního pojištění v tom smyslu, že by omezovalo sjednávání smluv o cestovním pojištění mezi cizincem a pojišťovnou z hlediska základního účelu takovéto smlouvy, tj. nezasahuje do právních vztahů na horizontální úrovni, ale reguluje vztah mezi státem a cizincem (žadatelem o dlouhodobé vízum), tj. jedná se o vertikální právní vztah. Nároky kladené na cestovní zdravotní pojištění cizince podle § 180j představují požadavky vyžadované pouze v souvislosti s pobytovým řízením a přiznáním konkrétního pobytového statusu (dlouhodobé vízum), nezasahují do možnosti sjednávání soukromoprávního vztahu a smluvní vůle při sjednávání cestovní zdravotního pojištění obecně.

Mohlo by vás zajímat: Vladimír Přikryl: Argumenty proti obhajobě monopolu zdravotního pojištění cizinců

Nic nebrání uzavření pojistné smlouvy o cestovním pojištění mezi jinou pojišťovnou než PVZP a cizincem, uplatňování si nároků z takovéto smlouvy v souvislosti se vznikem pojistné události v situaci, kdy se pojistnou smlouvou nebude prokazovat orgánům veřejné moci za účelem splnění povinnosti stanovené státem v souvislosti s udělováním víza k dlouhodobému pobytu a plnění veřejnoprávní povinnosti s uděleným pobytovým statusem spojené. Pouze v této konkrétní situaci je mocensky stanovené, jaké parametry má splňovat pojištění cizince – žadatele nebo držitele víza k dlouhodobému pobytu.

Rozlišení, jestli nutnost doložení sjednání pojištění se stanovenými parametry pro účely pobytového řízení je normou veřejného práva, nebo soukromého práva, je zásadním též pro subsumpci této oblasti úpravy pod sdílenou pravomoc EU (čl. 2 odst. 2 SFEU) v oblasti společné přistěhovalecké politiky, jak uvádíme, my nebo výlučnou pravomoc EU (čl. 3 SFEU), jak tvrdí oponenti.

Tento zásadní rozdíl v nazírání na oblast úpravy je následně důvodem tak odlišných závěrů. Pokud však oponenti arbitrárně veřejnoprávní charakter regulace vylučují a přistupují k spornému ustanovení výlučně jako k úpravě soukromoprávního závazku v oblasti, na níž se vztahuje výlučná pravomoc EU dle čl. 3 SFEU, je zřejmé, že do této jejich koncepce „nezapadají“ naše tvrzení.

Mohlo by vás zajímat: Robert Kareš: Zakotvení problematiky pojištění cizinců v právu EU

Jak jsem ale opakovaně zmínil v jiných vyjádřeních, touto problematikou se zabýváme již od roku 1995, absolvovali jsme mnoho diskusí na evropské úrovni včetně příslušných útvarů EK, disponujeme několika nezávislými právními posudky a názory a nemáme důvod své stanovisko měnit. Pro budoucnost a systémové řešení dané problematiky by bylo dobré vyjasnit si tedy právě tuto výchozí pozici, tzn. o čem se bavíme a čemu by to mělo sloužit. Za mě by tedy určitě byla na místě diskuse na vládní úrovni - a to ideálně se stanoviskem nově vzniklého ministerstva pro evropské záležitosti.