Sloupek Kateřiny Lhotské: Klimatická depka… nová diagnóza?


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Klimatická depka… nová diagnóza?

V poslední době roste počet lidí trpících klimatickou depkou, respektive environmentální úzkostí, jak se tomuto stavu odborněji říká. Vzhledem k intenzivní katastrofické klimatické masáži, které je veřejnost vystavena, není divu.

Environmentální úzkost je jedna z nově se vyskytujících úzkostných poruch vyplývající z nepřiměřených obav o stav a vývoj životního prostředí a zemského klimatu. U někoho vede k projevům psychosomatickým, někdo má problémy se spánkem, jiný je ovládán nezvladatelným vztekem na ty, kteří stejné obavy nesdílejí, nebo mají jiný názor na to, jak situaci řešit. V extrémních případech může vést dokonce až k myšlenkám na sebevraždu. Týká se především mladých lidí, i když se úplně nevyhýbá ani těm starším.


Mohlo by vás zajímat: PwC: Ředitelé českých firem jsou výrazně optimističtější než při předchozí krizi


Asi každý z nás zažil v životě nějakou úzkost, nebo měl z něčeho strach. Ať už byla příčinou blížící se školní zkouška, návštěva zubaře, nebo u někoho třeba let letadlem. Většina z nás se s tímto stavem dokáže bez větších problémů vyrovnat sama a při opakování stejné situace zažívá úzkostné pocity postupně menší a menší intenzity. Při dostatečném počtu opakování pak mohou vymizet úplně a člověk danou situaci zvládá naprosto v pohodě. Třeba jako nákup v obchodě (tedy pokud netrpí zrovna úzkostí z nakupování). V některých případech však může úzkost a strach z něčeho naopak přerůst v úzkostnou poruchu. Musí se ovšem sejít hned několik okolností najednou. Jednak musí jít o osobu s určitou predispozicí, musí existovat nějaký spouštěč a úzkost musí být něčím průběžně „přiživována“.

S predispozicí toho moc nenaděláme. Někdo je zkrátka vůči všelijakým nepříjemnostem odolnější a jiného rozhodí kde co. Osobně si myslím, že určitá duševní otužilost se zvyšuje s věkem. Nebo spíše s životními zkušenostmi. Člověk otřískaný životem si zkrátka jen tak z něčeho na zadek nesedne. Proto se taky nenechá úplně lehce vystresovat hlasateli klimatické apokalypsy a o katastrofických scénářích si myslí svoje. Naopak lidem s menšími životními zkušenostmi taková otřískanost chybí a dle mého soudu tak u nich existuje vyšší riziko, že se u nich úzkostná porucha rozvine i na základě daleko méně intenzivních podnětů než u lidí zkušenějších.

Otázkou je, co je tím startovacím impulzem v případě environmentální úzkosti. Bývá jím obvykle nějaká stresová událost, nebo jejich řetězec, kterých je daný člověk buď osobně účasten, nebo se o nich dozvídá a zároveň nabývá dojmu, že mohou zásadním způsobem postihnout i jeho. V našich podmínkách, kde dopad klimatických změn pociťujeme jen mírně, připadá do úvahy spíše ta druhá možnost. Podnětem, který úzkostnou poruchu spouští, nejspíš tedy budou především ony „černé scénáře“ vykreslující „environmentální problémy, kterým lidstvo čelí“ co nejkatastrofičtěji.


Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Umělá inteligence – dobrý sluha, zlý pán


V praktické rovině je oním startovacím podnětem obvykle nějaká zpráva, nebo několik zpráv obdobného vyznění. V případě klimatických změn například to, o kolik se zvýšila, a ještě zvýší teplota na Zemi, doplněná eventuálně tím, kolik kde zmizelo nebo zmizí v dohledné době ledu a o kolik metrů kvůli tomu stoupne hladina oceánů. Obzvlášť působivé jsou třeba také animace znázorňující světová velkoměsta zalitá vodou a možná jednou přinesou média jako „odstrašující memento“ i obrázek sochy Svobody, které ční nad hladinu jen ruka s pochodní. Tyto zprávy jsou zpravidla spíše bulvárního charakteru snažící se ovšem působit seriózním dojmem. Tedy psané nikoliv s cílem informovat, ale šokovat a vystrašit (proto třeba ty animace). Což na predisponované lidi funguje podobně promítání firmu Titanik na zaoceánské lodi plující za polárním kruhem.

Aby se však environmentální úzkost plně rozvinula, je třeba ji „přiživovat“. Což se dělá jednak opakováním spouštěčů a dále jejich zintenzivňováním. Což v praxi znamená víc a víc environmentálně katastrofických zpráv, vyvolávání strachu a vytváření paniky. A taky zvyšování důrazu na „urgentnost řešení“ tím, jak se postupně zkracuje čas, do kdy ještě „máme šanci planetu zachránit". Před nedávnem to byl rok 2050, teď už nám běží posledních pár let, a jestli to takto půjde dál, tak možná za rok za dva někdo přijde s tím, že pokud nepřestaneme do neděle jezdit autem a jíst maso, tak se už v pondělí všichni uškvaříme.


Mohlo by vás zajímat: ČNB: Jaká byla úspěšnost odborných zkoušek za 1Q 2021?


Možná někomu připadá celá ta environmentální úzkost jako něco směšného a malicherného. Myslím však, že není na místě se lidem, kteří jí trpí, vysmívat, nebo jejich potíže zlehčovat. U některých se totiž projevuje třeba až nihilistickými postoji typu „nic nemá cenu“, nebo naprosto nesmyslným odmítáním mít děti. Jde navíc o záležitost nebezpečnou i pro ty, kteří postiženi nejsou. Její projevy totiž vyúsťují ve vytváření napětí a růst nenávisti ve společnosti („staří zkazili mladým budoucnost a teď se k tomu, co zavinili, staví apaticky“). A to už začíná být sakra vážné...

Už jsem několikrát psala o tom, že celé to klimatické šílenství je soudu v první řadě velký byznys. Proto je třeba se na postižené klimatickou depkou dívat především jako na oběti těch, kteří mají zájem se na projektech „záchrany klimatu na Zemi“ pořádně napakovat. Nemohu se totiž zbavit pocitu, že mají ve vytváření environmentální paniky prsty. A nějaké strádání lidí, kteří jim uvěřili, je jim absolutně šumák...

Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft. 

Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná Blogerka roku 2019 serveru iDNES

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

RSS

Související články