Pojistný obzor: Povinné ručení „na auto“, nebo „na řidiče“?

Nemám ambici udělat jasno ve všech detailech, přesto se domnívám, že je na místě pokusit se ujasnit si některé základní stavební kameny a porovnat možné přístupy k tomuto pro pojišťovnictví i pro celou společnost naprosto zásadnímu pojistnému produktu.

Povinné ručení „na řidiče“?

Ač se může stávající systém povinného ručení jevit, že je „na auto“, musíme si uvědomit, že auto je věc, a nemůže být tedy účastníkem pojistné smlouvy. Na straně klientů je v právní úpravě, dané zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, samozřejmě v platném znění – dále „zákon POV“, hlavním účastníkem vlastník vozidla. To proto, že vlastnictví také zavazuje, jak se k tomu také čas od času vyjadřují soudy, Ústavní soud nevyjímaje. Nemělo by uniknout naší pozornosti, že nový občanský zákoník (NOZ) svým § 2930 učinil významný krok pro ujasnění dosud potenciálně nejasných případů tím, že při nemožnosti určit provozovatele vozidla stanoví, že jím je vlastník vozidla. Za vlastníka může uzavřít pojistnou smlouvu o tomto pojištění provozovatel. Ušetřím si popis dalších eventualit daných § 3 odst. 2 zákona POV, neboť jsou pro účely tohoto pojednání nepodstatné. Když už tedy pojistná smlouva o povinném určení existuje, vztahuje se na kohokoli, kdo je povinen nahradit újmu způsobenou provozem pojištěného vozidla.

O koho se může jednat? Samozřejmě o řidiče, který vlastním zaviněním porušil zákonem stanovenou povinnost a způsobil škodu – tzv. subjektivní odpovědnost (§ 2910 NOZ). Ale také o provozovatele vozidla, který má povinnost nahradit škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu – tzv. objektivní odpovědnost (§ 2927 NOZ). Takže povinné ručení v ČR kryje jak odpovědnost řidiče, tak odpovědnost provozovatele vozidla. To je naprosto správné komplexní řešení. K čemu by bylo pojištění odpovědnosti, které by ignorovalo hlavní stavební kameny právní úpravy odpovědnosti za škodu, chcete-li, povinnosti nahradit újmu. Tento obecný princip věcné provázanosti právní úpravy odpovědnosti za škodu a právní úpravy jejího pojištění nabývá na významu právě u povinného ručení, má-li povinné ručení plnit jednu ze svých klíčových rolí, kterou je ochrana oprávněných zájmů poškozených, spočívající v tom, že se jim dostane finanční kompenzace utrpěné újmy nezávisle na ochotě či schopnosti řidiče či provozovatele vozidla tuto újmu poškozenému uhradit. Rád bych zde zdůraznil, že opravdu z hlediska ochrany poškozených nestačí, aby toto pojištění vozidel bylo povinné, ale že současně jde o to, aby jeho konstrukce fakticky onu ochranu poškozených komplexně zajišťovala.

Efektivita

Rovněž je zapotřebí uvědomit si, že zákon, který stanovuje nějaké povinnosti, musí mít k dispozici také efektivní nástroj ke sledování toho, zda subjekty, jež mají ony povinnosti plnit, je také skutečně plní. Bez takového nástroje pak sotva může mít zákon připraveno efektivní řešení pro vymáhání plnění těchto povinností. Má-li tedy stát, který zákonem ukládá povinnost pojistit odpovědnost z provozu vozidla, mít efektivní nástroj sledování plnění této povinnosti, pak je logické, že má propojen systém tohoto pojištění se systémem evidence vozidel. Údaje o řidičích nejsou součástí evidence vozidel, naopak údaje o vlastnících a provozovatelích součástí této evidence jsou. Řešení, které existuje v ČR, není žádným českým vynálezem, ale naopak jde o nejčastější koncept v kontinentální Evropě, který se de facto mezi jednotlivými zeměmi kontinentální Evropy liší pouze v tom, zda je ve vztahu k povinnosti uzavřít toto pojištění akcentována více role vlastníka nebo provozovatele vozidla. Nepochybně tomu tak je i proto, že tzv. objektivní odpovědnost provozovatele vozidla je také velmi frekventovaným stavebním kamenem právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v kontinentální Evropě. Rovněž propojení dat o tomto pojištění s registračními daty o vozidlech není českým vynálezem, ale osvědčeným modelem v mnoha zemích a je také jedním ze základních předpokladů nízkého počtu nepojištěných vozidel.

Nejvýznamnější faktor bezpečnosti provozu

Řidič vozidla je zcela jednoznačně zásadním a i nejvýznamnějším faktorem bezpečnosti provozu jím řízeného vozidla, o tom nelze pochybovat. Existují názory, že stávající systém povinného ručení v ČR nezohledňuje tuto skutečnost, když povinnost uzavřít pojistnou smlouvu má vlastník vozidla. Takový názor je velmi zjednodušující a zavádějící. Popírá totiž existenci systému bonus–malus, který je obecně upraven v § 3b zákona POV a který dominantně ovlivňuje právě řidič vozidla. Popírá ale také princip „vlastnictví zavazuje“. Odpovědný vlastník vozidla sotva bude lehkovážně přistupovat k tomu, komu svěří řízení vozidla. Naopak se musí smířit s tím, že ponese následky způsobu řízení toho, komu vozidlo poskytl – v povinném ručení ho v případě nehody čeká navýšení pojistného o malus, kterým se zohledňuje škodní průběh. Diskuze by tedy neměla být vedena o tom, zda stávající systém povinného ručení v ČR profil řidiče zohledňuje či nezohledňuje, ale spíše o tom, zda jej zohledňuje dostatečně a zda neexistuje prostor pro účinnější zohlednění profilu řidiče do povinného ručení. Ekonomické páky – v našem případě výše pojistného – logicky patří k nejúčinnějším nástrojům prevence dopravních nehod.

Pohled do Velké Británie

Ještě než se podíváme na případné možnosti účinnějšího zohlednění profilu řidiče do stávajícího systému povinného ručení v ČR, podívejme se na opakovaně opěvovaný systém povinného ručení, kde se pojišťuje přímo řidič. Takový systém tradičně existuje ve Velké Británii. Kromě toho, že je opravdu systém britského povinného ručení dominantně postaven na tom, že se pojišťuje řidič, je důležité uvědomit si, že odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla ve Velké Británii je postavena výlučně na principu zavinění, tedy subjektivní odpovědnosti. Ač nelze a priori vyloučit i případ zavinění na straně vlastníka vozidla, přece jen u zaviněných dopravních nehod jde v drtivé většině případů o zavinění řidiče. Existují ale i případy, kdy prostě zavinění na straně jedné chybí nebo je obtížné je prokázat, ale škoda na straně druhé způsobena byla a není pochyb o tom, že jí vyvolaly okolnosti související s provozem vozidla. Absence objektivní odpovědnosti je z pohledu ochrany oprávněných zájmů poškozených jednoznačně mezerou a důvodem k obezřetnosti při obdivování britského systému. To, že naše právní úprava objektivní odpovědnosti je tak intenzivní, že pojišťovny řeší řadu případů poškozených čelních skel vozidel, není důvodem ke zrušení objektivní odpovědnosti, ale spíše k hledání buď jejího rozumného omezení (věcně nelehké a politicky sotva prosaditelné) nebo obranných opatření proti jejímu zneužívání (rozvoj systému SVIPO apod.).

Diskuze by neměla být vedena o tom, zda stávající systém povinného ručení v ČR profil řidiče zohledňuje či nezohledňuje, ale spíše o tom, zda jej zohledňuje dostatečně a zda neexistuje prostor pro účinnější zohlednění profilu řidiče do povinného ručení.

Rub a líc britského modelu

Britské povinné ručení, v němž se pojišťuje řidič vozidla, má obrovskou tradici, a díky tomu, že deregulace britského pojistného trhu proběhla již počátkem 60. let minulého století, se vyvinulo ve velmi strukturovaný, chcete-li segmentovaný model. Produktová nabídka je tedy velmi široká, klient se může rozhodovat, zda pojistí sebe jako řidiče konkrétního vozidla nebo spolu se svou osobou další vyjmenované osoby určené buď konkrétně, nebo obecně, může se spolu s pojištěním svého řidičského rizika ve vztahu ke konkrétnímu vozidlu (např. jím vlastněnému) ještě pojistit pro případ, že by řídil jiné vozidlo apod. Nepochybně jde o velmi flexibilní a velmi segmentovaný trh povinného ručení. K profitabilitě britského trhu povinného ručení to ale sotva přispělo, protože intenzivní konkurenční prostředí tlačí ceny dolů a výsledky britského povinného ručení v podstatě dlouhodobě oscilují mezi ztrátou a černou nulou. Co je rubem tohoto systému, nechám-li stranou již zmíněnou absenci objektivní odpovědnosti? Pokud otec pojistí sebe a svou manželku jako řidiče rodinného auta a v situaci, kdy dospívající dítě získá řidičský průkaz a otec nadšený tímto úspěchem svého syna zapomene pojištění rozšířit a svěří řízení auta synovi, má štěstí, když syn nenabourá. Když ale syn nabourá, pak má rodina smůlu, pojišťovna škodu nezaplatí, protože řidič vozidla v době nehody nebyl pojištěn. Škodu tedy zaplatí britská Národní kancelář a pak následuje regres…

Pojištění anonymního řidiče

Uvedl jsem jednu z řady modelových situací, ušetřím si rozpis dalších, jen čtenářům sdělím své tradiční upozornění či varování: pokud budete na návštěvě ve Velké Británii a někdo z vašich přátel vám bude nabízet, abyste se svezli v roli řidiče jejich autem, pořádně se ujistěte, že ve svém pojištění mají zahrnuto pojištění jakéhokoli anonymního řidiče s platným řidičským oprávněním. Pokud tomu tak nebude, za volant vůbec nesedejte! Pro úplnost zbývá dodat, že podobná situace v našem povinném ručení vůbec nastat nemůže, protože když už pojistná smlouva existuje, pak se vztahuje na kohokoli, kdo má povinnost nahradit újmu (po staru kdo odpovídá za škodu). Opravdu je systém povinného ručení „na řidiče“ tak obdivuhodný? Osobně o tom mám maximální pochybnosti jak pro rizika s ním spojená, tak pro jeho obtížnou vymahatelnost v praxi, když systémy registrace vozidla logicky evidují vlastníky a/nebo provozovatele vozidel a ne jejich řidiče a naopak systémy evidence řidičů vůbec neevidují jejich vztahy ke konkrétním vozidlům (konec konců Velká Británie řadu let bojuje s obrovským počtem nepojištěných vozidel a jimi způsobených škod).

Je systém bonus–malus v ČR limitující?

Nyní se věnujme otázce, zda máme, či nemáme prostor ve stávajícím povinném ručení v ČR pro zvýšení významu řidiče nad rámec systému bonusmalus, vycházejícího z § 3b odst. 2 zákona POV. Právní rámec, daný zákonem POV, nebrání pojišťovnám v tom, aby ve svých produktech s rolí řidiče pracovaly „adresnějším“ nebo konkrétnějším způsobem než jen Z domova Pojistný obzor 2016/2 59 Ilustrační foto cestou bonusu-malusu. Jediné omezení, jehož si při tom musí být vědomy, je zákaz snížení nebo omezení nároků poškozeného, daný třetí větou § 3 odst. 1 zákona POV. Tento zákaz je naprosto logický, protože smluvní volnost v povinném ručení se může odehrávat jen ve vztahu mezi pojišťovnou a pojistníkem, ale nesmí negativně dopadat na jeho hlavní roli, kterou je ochrana oprávněných zájmů poškozených. Jinými slovy roli řidiče či řidičů vozidla (míněno „kdo“, „kdo všechno“) lze v českém povinném ručení promítat buď do tarifních nebo i do upisovacích podmínek. Při aplikaci v upisovacích podmínkách je nezbytné nepřehlédnout povinnost pojišťovny podle druhé věty § 3 odst. 1 zákona POV. Další oblastí, o níž lze uvažovat, je práce s řidičským profilem, vyplývajícím z údajů o něm v registru řidičů. Její případná realizace se však kromě obecných aspektů zmíněných v předchozím odstavci neobejde bez novelizace jeho právní úpravy, spočívající ve zpřístupnění těchto údajů pojišťovnám.

Závěrem

Jedna či druhá oblast by samozřejmě znamenala prohloubení segmentace povinného ručení na našem trhu. Dovolím si tedy na závěr zmínit atributy nebo i rizika prohlubující se segmentace povinného ručení:

• s rostoucí segmentací povinného ručení klesá schopnost klientů orientovat se v nabídkách pojišťoven rozumně a správně – na některých déle deregulovaných trzích se tento aspekt již dříve stal terčem intenzivní kritiky;
• rostoucí segmentace upisovacích podmínek povinného ručení zvyšuje riziko nepojistitelnosti některých rizikových skupin běžným komerčním pojištěním, což ale v případě povinného pojištění znamená, že buď pojistný trh v rámci samoregulace, nebo stát legislativně musí takovou situaci řešit, aby ony rizikové skupiny měly možnost provozovat vozidlo a současně plnit povinnost pojištění odpovědnosti z jeho provozu.

Více se dočtete v novém čísle Pojistného obzoru zde.

JUDr. Ing. Jakub Hradec
výkonný ředitel / Česká kancelář pojistitelů