Sloupek Kateřiny Lhotské: Voda, voda, samá voda…


			Sloupek Kateřiny Lhotské: Voda, voda, samá voda…

Voda. Když je jí málo, je to špatné. Když je jí moc, je to špatné taky. Byť z pohledu pojišťoven je ta první varianta přeci jen o chloupek lepší, protože pojištění pro případ sucha je nesrovnatelně méně rozšířené, než pojištění pro případ povodní a záplav.

Nicméně opusťme náš sobecky vypočítavý pohled a zamysleme se nad řešením obou extrémů z pohledu člověka, který nechce při každém otočení kohoutkem přemýšlet, jestli bude mít dost vody i na zítra, a zároveň při každé větší přeháňce přemítat, zda není náhodu čas na to nafukovat kajak a zachránit si tak alespoň holý život. To řešení je paradoxně jedno a funguje pro oba případy. Je jím zadržování vody v krajině.

Nejde o žádné geniálně objevené moudro, ale o záležitosti, které znali už naši předkové a kterými jsme se přestali řídit v naduté pýše, že dovedeme všechno líp než oni. Ti totiž moc dobře věděli, že na místech, kam se voda rozlévá, když je jí přespříliš, se nemá nic stavět. A tak tam mají být louky a pokud tam jsou lužní lesy, tak je ideální je tam nechat. Když se zatopí vodou, tak to ničemu nevadí. Naopak. Voda, která se tam pomalu vsákne, se objeví časem třeba ve studních a bude se hodit, až pro změnu nezaprší a nezaprší. Je třeba zkrátka udělat všechno pro to, aby voda neodtékala, a naopak se vsákla všude, kde to jen jde. Tak to fungovalo po staletí. To až několik posledních generací mávlo nad těmito zkušenostmi rukou. A tak jsme tam, kde jsme.


Mohlo by vás zajímat: Zpráva o vývoji finančního trhu: Jak si vedl finanční arbitr?


Samozřejmě, že náprava asi nebude možná vždy a všude. Ono by to třeba znamenalo zbourat podstatnou část centra Prahy a došlo by i na další města. Taky už asi nikdo nezakroutí toky Labe a Moravy do původních meandrů a lužní lesy kolem Dyje zmizely pod hladinou Novomlýnských nádrží také nejspíš „navždy“. Někde se ale celkem jednouché řešení nabízí. Kolik jen existuje zmeliorovaných luk, kde stačí do příslušné roury hodit kolečko betonu a je to? Pak už jen stačí sledovat, jak se postupně vytváří mokřady zadržující tolik potřebnou vodu, doposud bez užitku odtékající do potoka, odtud do řeky, pak do jiné řeky, a nakonec do moře.

A kolik u nás máme široširých lánů, které v případě sucha musíme složitě zavlažovat a v případě dešťů jen sledujeme, jak z nich voda odplavuje drahocennou úrodnou půdu? Část z ní se obvykle dostane do nejbližšího potoka, odkud zamíří do nějaké vodní nádrže, kterou daný tok protéká. A mít úrodnou půdu na dně rybníka (navíc plnou všelijakých chemických sajrajtů, které se do ní přidávají) není přeci jen její nejvhodnější využití. Takže aby nám zůstala na poli, je třeba jej přehradit remízky. Hlavně ve svahu, přičemž je pochopitelně třeba je zbudovat po vrstevnici, a nikoliv po spádnici. Srážková voda tak, místo aby odnášela úrodnou půdu, se o takový remízek zastaví, nebo zpomalí a částečně se vsákne. A to nemluvě o spoustě drobných zvířat a hmyzu naleznoucích v něm svá útočiště.


Mohlo by vás zajímat: Poslanci podpořili zdanění pojišťoven. Ministryně financí zabrousila do historie  


Hodně vody zadrží také lesy. Byť jsem tuhle poslouchala nějakého ekologického rozumbradu rozvíjejícího teorie o tom, že takový les je pro hospodaření s vodou hotová pohroma. Protože prý všechny ty listy a jehličí prý zvyšují výparnou plochu (sic!), takže takový les je prý nejlepším kandidátem na budoucí poušť. Vzhledem k tomu, že naše země patří k těm nejvíce zalesněným už od nepaměti, je tak malým zázrakem, že v České kotlině za ta staletí nějaká nevznikla. Ale nechme dotyčného plácat nesmysly a věřme raději zdravému selskému rozumu pravícímu, že kde je větší chládek, tam se méně odpařuje, a zalesňujme.

Ono to úsilí o zabezpečení před přílišným přebytkem, nebo nedostatkem vody zase až tak moc fištrónu nevyžaduje. A dá se zrealizovat za pár šupů. Tedy rozhodně levněji než výstavba nádrží a dalších vodních staveb. Pozitivní je, že právě o návratu k přirozené krajině jako cestě v boji proti suchu i povodním se začíná v poslední době mluvit čím dál častěji. A negativní naopak to, že se o tom stále jen mluví. A tak nezbývá, než si spolu s Karlem Havlíčkem Borovským povzdechnout: „Bodejž by se nám to úsilí o zadržení vody v krajině konečně z huby do rúk vraziti ráčiti chtělo“.

Kateřina Lhotská
vedoucí odděle ní analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná blogerka v kategorii Nováček roku 2018 serveru iDNES

Sledujte nás

Facebook Twitter LinkedIn

Komentáře

Přidat komentář

Nejsou žádné komentáře.

Související články