V současné době principy sdílené ekonomiky pomalu prostupují do všech možných i nemožných odvětví a odhaduje se, že hodnota této ekonomiky bude stoupat. Millennials jí odstartovali a pro další generace bude již samozřejmostí. Služeb na principu sdílení vznikají stovky. Například pomocí CovetMe mohou uživatelé zpeněžit vlastní styl oblékání. Na sociálních sítích sdílí přes CovetMe fotografie toho, jak se každý den oblékají. Pokud nosí ty správné značky (tedy značky partnerských obchodů), služba CovetMe jim udělí body, za které mohou opět nakupovat své oblíbené značky mnohem levněji. Tito uživatelé „uberizovali“ svou cestu do práce, školy nebo na večírky. Už jen fakt, že slovo UBER, které je názvem jednoho z nejhodnotnějšího start-up na světě, dostalo v angličtině podobu slovesa, podobně jako Google a vygooglit = vyhledat, UBER (uberizovat) = sdílet a mít z toho benefity, značí širokou oblibu tohoto fenoménu.
Millennials si také nacházejí cestu k využívání služeb jako Carvertise, od kterého dostávají zaplaceno za polepení vlastního auta reklamou partnerských společností. Rizika a příležitost pro pojišťovnictví však začíná u služeb jako je Zipcar, který slouží pro příležitostné výlety a sdílení automobilů.
Další příkladem může být sdílení aut prostřednictvím FlightCar, které poskytuje parkování na letišti zdarma, když necháte ostatní uživatele služby používat vaše auto, dokud jste na cestách. Podobné sdílení se již děje s domácnostmi a jejich pronajímáním přes Airbnb, s oblečením, příslušenstvím k zařízením, příležitostným využíváním různých strojů a vybavení, dokonce i zdravotních pomůcek.
Vše je do určité míry risk
Všechen zmíněný sdílený majetek by měl být chráněn pojištěním a to jinak, než tradičním pojištěním jako pojištění majetku a klasickým povinným ručením. Občasné pronajímání vlastního majetku třetím osobám, nebo jeho sdílením mezi „neznámými“ lidmi vytváří jiný rizikový profil, než je nastaven u použití vlastního majetku a to jak u pojištění majetku, tak zejména u pojištění odpovědnosti.
Neměl by pojistný trh uvažovat nad tím, jak tyto problémy sdílené ekonomiky vyřešit? Najít způsoby jak krýt pasažéry UBERu, majitele nemovitostí sdílených přes Airbnb, nebo nabídnout pojištění i pro ty, kteří nevlastní automobil, ale chtějí ho příležitostně sdílet jako službu?
Pojišťovny na to zatím nejsou tak úplně připravené a všechny případy se budou snažit ukotvit v klasických produktech. Půjde to však vždy? V některých případech určitě ano. Ale řešení bude krapet kostrbaté.
Komplikace se jistě objeví při obzvlášť vysokých škodách. Bude docházet k prodlevám při likvidaci, při vyšetřování případu, nemluvě o případných soudních sporech, když se pojišťovně nebude chtít plnit a česká justice se s touto novinkou bude muset vypořádat za ní. Další otázkou jsou problémy spojené s opotřebením, odpovědností, přijatelným použitím majetku a zmatením, ze které smlouvy by mělo být co zaplaceno.
Jak by se pojišťovna zachovala u tohoto modelového příkladu. V Praze začíná být stále populárnější služba UBER, tedy sdílená spolujízda, jak uvádí provozovatel, ale ve skutečnosti je to přeprava cizích osob za úplatu. UBER po svých řidičích vyžaduje pouze potvrzení, že mají platné povinné ručení. Jeho hodnotu a výši krytí již však neřeší. Pokud by tedy řidič UBERu zranil vlastní vinou spolujezdce a způsobil mu například invaliditu, jak to bude řešit pojišťovna? Klasický taxikář má i logicky vyšší povinné ručení, kvůli vyšším rizikům, kterým je vystaven.
Pojišťovny v ČR se zatím s podobným případem nesetkaly. Když jsme se ptali, jak by v uvedeném případě postupovaly, bylo nám řečeno, že by škodu uhradily z povinného ručení řidiče a pak po něm žádaly doplacení rozdílu mezi cenou klasického POV a „taxikářského“ POV. Podobný případ však zatím neevidovaly.
Je na to ale možné spoléhat? Navíc každá pojišťovna může situaci řešit různě. Různých případů mohou nastat stovky.
Není to jen bublina?
Odvětví sdílené ekonomiky je masivně rostoucí sektor. Není pochyb o tom, že bude hrát významnou roli v budoucím fungování rozvinutých světových hospodářství, jako je USA, Japonsko a členské státy EU.
Dle statistik si v USA díky společnosti Airbnb přijde pronajímatel bytu v San Francisku za cca 58 dní v roce na zhruba 9 300 USD ročně (226 000 CZK). Při pravidelném zapůjčení svého vozu prostřednictvím společnosti RilayRides si v USA majitel vozu přivydělá přibližně 250 – 1 000 USD měsíčně, tj. až 12 000 USD ročně (291 000 CZK). Obdobně fungují kromě pronájmu bytových prostor či půjčování aut, také sdílení v dalších službách. Česká republika je nyní na samotném začátku budování sdílené ekonomiky a její podíl nečiní ani 0,1 %. Předpokládá se však, že do roku 2020 by měla sdílená ekonomika dosáhnout minimálně 0,5 % HDP.
Důvody Čechů proč ano
Průzkum ING mezi participanty sdílené ekonomiky v ČR z června 2015 uvádí, že 49 % z nich vidí ve sdílené ekonomice úsporu peněz, 34 % využívá sdílenou ekonomiku jako dodatečný finanční příjem a 44 % si myslí, že sdílená ekonomika je šetrná k životnímu prostředí.
Důvody Čechů proč ne
V České republice je nicméně stále jistá obava z fungování sdílené ekonomiky. 58 % dotázaných lidí uvedlo, že sdílenou ekonomiku nevyužívá z toho důvodu, že se nechce dělit o své věci s cizími lidmi. 46 % uvádí jako obavu nedokonalé pojištění majetku a 46 % nevěří kvalitě sdílených služeb. I z tohoto důvodu je růst sdílené ekonomiky v ČR oproti západním evropským zemím rozvážný.
Ať se k tomu Češi postaví jakkoli, ve Spojených státech je to již téma nejen k diskusím. Tento fenomén bude jistě příležitostí a výzvou. Je otázkou, z jakého konce bude uchopena.
Pokud vás téma zaujalo, doporučujeme článek Františka Bostla, který byl jedním ze zdrojů k tomuto článku. Jeho plné znění naleznete zde.
Komentáře
Přidat komentář