Po poslední krizi finanční trhy dlouhodobě trpěly nízkou efektivností, výnosy konzervativních finanční instrumentů se pohybovaly kolem technické nuly, a pojišťovny tudíž nemohly klientům nabízet lukrativní výnos z životních pojistek na dožití se sjednaného věku.
Zprostředkovatelé novou situaci včas neanticipovali a dál požadovali po pojišťovnách relativně vysokou provizi za sjednání těchto pojištění. Situace se celkově vyhrotila natolik, že pojišťovny přistoupily k významné změně struktury své produktové škály.
Aktuálně v ní převažuje nabídka rizikových životních pojištění a zcela se vytratil produkt kapitálového pojištění, podporující financování postaktivního života klientů. „Životní spoření“, tedy pojištění s rezervotvornou složkou, si tudíž mohou klienti sjednat pouze v rámci produktu investičního životního pojištění, který svou bankopojišťovací konstrukcí reflektoval trend posledních dekád k mezisektoriální bankopojišťovací integraci, znamenající stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy finančních služeb.
Mohlo by vás zajímat: Správce, či zpracovatel osobních údajů?
Již tak dost složitou situaci životního pojištění, kterou ovlivnila především neefektivnost finančních trhů, aktuálně dále komplikuje kauza zneplatňování životních pojistných smluv. Na začátku byl diskusní názor finančního arbitra, v současnosti již existují na toto téma rozsudky soudů, prohlašující konkrétní smlouvy životního pojištění za od počátku neplatné.
Situace se zdá celkem vážná, ohrožující požadavkem retroaktivity stabilitu významného finančního sektoru národní ekonomiky. V takovém případě by měla obzvláště platit jedna ze základních zákonných zásad, a to zásada rozhodování rozhodčích orgánů ve prospěch platnosti smluv.
Osobně mne v kauze zaujaly dvě skutečnosti. Prvá: finanční arbitr považuje za jeden z důvodů možného prohlášení smlouvy životního pojištění za od počátku neplatnou sjednaní nízké pojistné částky pro rizikovou složku pojištění a k tomu „nepřiměřeně“ vysokou složku rezervotvornou a vyvozuje z toho závažné závěry pro potřeby „ochrany“ spotřebitele.
Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Stát vs. pojišťovny – díl 3.
Znění mé otázky: má být právě finanční arbitr kompetentním subjektem k stanovení té správné míry proporce mezi podílem rizikové a rezervotvorné složky v životní pojistce? Tedy jinými slovy, je kompetentní ze své administrativní pozice pod mantrou ochrany spotřebitele řešit subtilní problém, který svou povahou patří jednoznačně do výsostné sféry ekonomie?
Otázka číslo dvě: k současnému problémovému stavu životního pojištění u nás ve své době přispěli určitým podílem i zprostředkovatelé, většina v současné době své chování pozitivně změnila, a naopak je v branži patrná snaha o kultivaci trhu. Jistou pikantnost v této souvislosti dává příběhu zneplatňování životních pojistek fakt, že jedním z těch, který si jako jeden z prvních u finančního arbitra stěžoval, je pojišťovací zprostředkovatel. Zdá se vám to také jako zdařilá pointa dobré anekdoty?
prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc.
Vysoká škola ekonomická v Praze
Komentáře
Přidat komentář