Co má společného už zase vyluxovaný český trh práce a hrozby plynoucí ze stárnutí zdejší populace? Jako řešení obou těchto problémů se často uvádí ekonomická imigrace. Než ale těmto výzvám vyhovíme, měli bychom se důkladně zamyslet nad hlavními pro a proti.
Co se týče prvního zmíněného problému: je dovoz pracovníků ze zahraničí tím nejlepším lékem na pokračující hlad českých firem po stovkách tisíc lidí? Není. Za mnohem elegantnější řešení považuji navyšování mezd. O dané místo pak začnou mít zájem zaměstnanci jiných českých firem, které nejsou schopny takovou mzdu nabídnout. Ano, půjde o přetahování pracovních sil, které zaměstnavatelé tak nenávidějí. Ale právě toto přetahování – zejména pokud mu bude pomáhat dobře fungující systém rekvalifikačních kurzů a pružný trh s bydlením usnadňující stěhování – bude posouvat českou ekonomiku dál od cejchu montovny směrem k oborům s vyšší přidanou hodnotou a posouvá české mzdy směrem k těm „západním“.
Mohlo by vás zajímat: 2Q 2021: MetLife vykázal čistý zisk 3,4 mld. $. Prudential Financial 2,2 mld. $
Firmy, aby si uchovaly ziskovost, pak samozřejmě budou muset zdražit i svou produkci. To oslabí poptávku po ní, takže hlad firemní sféry po dalších zaměstnancích zeslábne. Napětí na trhu práce tak odezní i bez dovozu armády lidí z ciziny. Některé firmy si zvýšení mezd dovolit nemůžou, protože čelí tvrdé zahraniční konkurenci – takové firmy už ale zkrátka do bohatnoucí české ekonomiky čistě ekonomicky vzato nepatří a měly by svůj byznys přesunout do zemí s nižšími mzdami (jako to v minulosti udělaly například mnohé textilky). Především ale odvětví služeb, jako je třeba pohostinství a stravování, takové konkurenci čelí jen velmi nepřímo, a tak klidně zdražit může. Hospod ubude a klesne frekvence cedulí zoufale volajících po číšnících, servírkách a kuchařích.
Takto může výše uvedené působit jen jako akademické blouznění. Ale tvrdá statistická data jasně ukazují, že cestou rychlého růstu mezd (výrazně rychlejšího než na západ od nás) se česká ekonomika vydala už v období několika let před koronakrizí. A zjevně (soudě dle nynější situace na trhu práce) má ještě kus této cesty před sebou. Dodatek pro čtenáře, kteří mají hrůzu z přicházející hyperinflace: pokud by z výše uvedeného růstu mezd plynuly nadměrné inflační tlaky, může je Česká národní banka zvýšením úrokových sazeb překlopit do rychlejšího posilování koruny.
Firmy často zdůrazňují, že by bylo dobré dovézt pracovníky na přechodnou dobu – než se jim povede výrobu zautomatizovat nebo najít vhodné české pracovníky. Dovoz cizinců ale jednak zbytečně zpomalí tlak na tyto dva procesy a druhak hrozí pozdějším nenápadným posunem od přechodnosti k trvalosti (viz miliony „přechodných“ tureckých gastarbeitrů pobývajících už několik dekád v Německu) s neekonomickými důsledky, které popíšu níže.
Mohlo by vás zajímat: ČAP Insurance talk: U mikrofonu Pavel Nepala
A teď druhý zmíněný problém: bez ekonomické imigrace prý česká ekonomika nepřežije stárnutí populace. Jak by mohlo takové nepřežití nastat? V každé ekonomice někteří převážně odvádějí peníze do veřejných rozpočtů, a jiní tyto peníze spíš čerpají. Základní dělítko vede mezi „živiteli“, tedy lidmi v ekonomicky aktivním věku, a mezi dětmi a seniory, kterým pro stručnost říkejme „vyživovaní“. Rámcová spokojenost populace s chodem ekonomiky je možná, jen pokud (téměř) všem dlouhodobě roste celková příjmová – a tedy i životní – úroveň. Po roce 1989 jsme si v Česku v oblasti příjmů a životní úrovně naštěstí užívali převážně růst.
Až do roku 2007 nám k tomu pomáhalo, že počet živitelů rostl, kdežto počet vyživovaných klesal. Od roku 2008 ale podíl živitelů v populaci naopak klesá. A podle demografů bude klesat i v dalších desetiletích. Především v důsledku rostoucího věku dožití, a tedy rostoucího počtu seniorů.
V takové situaci může celková životní úroveň růst jen tehdy, pokud příjem živitelů, to jest – zhruba řečeno – produktivita v ekonomice, roste dostatečně rychle. (A živitelé musejí být ochotni se dívat na to, jak čím dál větší procento jejich příjmů je jim skrze daně a odvody odebíráno ve prospěch vyživovaných.)
Zmíněné „nepřežití“ ekonomiky tedy může nastat v tom smyslu, že růst produktivity živitelů přestane stačit na vyvážení poklesu jejich podílu v populaci, takže celková životní úroveň v ekonomice začne klesat. Průměrná česká rodina by se pak musela spokojit například s čím dál skromnější dovolenou, s klesající kvalitou potravin a podobně.
Mohlo by vás zajímat: 2Q 2021: MetLife vykázal čistý zisk 3,4 mld. $. Prudential Financial 2,2 mld. $
Chudnutí by to sice bylo nejspíš pomalé, ale i tak může být pro mnohé z nás nepřijatelné. A tudíž může vést k nástupu politických sil, které slíbí nápravu „silovou cestou“, třeba drsným zdaněním té menšiny, které se v tu dobu zrovna bude dařit relativně dobře. Následovat může emigrace elit, odliv kapitálu, pád směnného kurzu, krize bankovního sektoru a podobně.
Předpovědět, jestli česká životní úroveň skutečně začne jednoho dne klesat, je obtížné. Vyloučit to ale nelze, a proto dává smysl postupně „dovážet“ určité počty živitelů z ciziny. Řekněme podobné počty jako v poslední dekádě, tedy kolem deseti tisíc ročně. (Ano, budeme tak dál tunelovat počty živitelů ve zdrojových zemích. Ale země jako Slovensko, Ukrajina nebo Vietnam jsou na tom s podílem živitelů o něco líp než my. Zatím.)
Profesní zaměření přicházejících živitelů musí být samozřejmě laděno tak, aby plnilo mezery českého trhu práce: například cizinců, kteří zvládnou jen uklízení, musíme dovézt jen tolik, aby Češi s podobnou výbavou nezůstali bez uplatnění.
Mohlo by vás zajímat: Spory kolem Nord Stream 2 zažehnány. Vrátí se pojišťovny?
Při úvahách o ekonomické imigraci je ovšem třeba velmi pečlivě vážit i hlediska neekonomická. Živitel ze zahraničí (a případně každý jeho přicházející příbuzný) si přináší své kulturní, sociální, náboženské a jiné hodnoty a návyky. Pokud kolidují s hodnotami a návyky české společnosti, bude docházet k nepříjemným konfliktům – zejména pokud náš stát nebude mít pro tyto lidi připraven promyšlený mechanismus integrace.
Zkrátka: růst věku dožití je jistě skvělá věc, ale nese s sebou určité náklady. Jde jen o to, v jaké podobě je chceme platit – zda pomalejším růstem (či dokonce poklesem) životní úrovně, nebo soužitím (ale v tom případě velmi pečlivě připraveným) s lidmi, kteří mají na leckterou stránku každodenního života jiný názor než my.
Michal Skořepa
Ekonom České spořitelny
Člen vedení České společnosti ekonomické
Komentáře
Přidat komentář