Ochrana muzejních sbírek má řadu nedostatků. Stát nemá přehled

NKÚ prověřil, zda nastavený a realizovaný systém zajišťoval řádnou a účelnou ochranu sbírek muzejní povahy ve vlastnictví státu. Kontrola byla zaměřena zejména na nastavená pravidla této ochrany a jejich dodržování ze strany MK a deseti vybraných správců sbírek. NKÚ zjistil, že v rozporu se zákonem o ochraně sbírek[1] nebyly všechny sbírky zapsány do centrální evidence sbírek (dále také „CES“). Na správu sbírek nezapsaných do CES se nevztahovala pravidla ochrany stanovená již v roce 2000 příslušnou právní úpravou. Pravidla správy a ochrany sbírek navíc byla obecná a nebyla jednotná ani závazná pro všechny správce sbírek ve vlastnictví státu. Dodržování nastavených pravidel MK nevyžadovalo důsledně a jeho kontrolní činnost byla nedostatečná. Správci sbírek chybovali zejména v oblasti evidence skutečného stavu sbírkových předmětů a neřešili odpovědnost za nedohledané sbírkové předměty.

Mohlo by vás zajímat: Krize jako příležitost ke změně bezpečnosti silničního provozu

Nedohledaných a potenciálně ztracených či ukradených předmětů přitom bylo při inventarizacích v letech 2016 až 2018 zjištěno u deseti kontrolovaných správců sbírek téměř tři tisíce. U těchto předmětů existuje riziko, že některé z nich nebudou nalezeny. Správci sbírek chybějící předměty v rámci inventarizací dohledávali po dobu několika let a nedohledané předměty následně vyřadili z evidence. Správci sbírek nedohledané sbírkové předměty neřešili včas a odpovídajícím způsobem jako možné krádeže, a nepodnikali tak kroky k ochraně tohoto majetku ve vlastnictví České republiky. Vzhledem k tomuto systému nebylo možné přesně určit, které z nedohledaných předmětů jsou nenávratně ztraceny a které ještě správci sbírek v budoucnu mohou dohledat.

Správa a evidence sbírek byla administrativně velmi náročná, a to zejména kvůli velkému množství používaných listinných i elektronických evidencí, informačních systémů, databází a portálů a jejich vzájemné nekompatibilitě. Ani CES nepodávala o již zapsaných sbírkách věrný a aktuální přehled a nesloužila jako nástroj jejich účelné ochrany.

Způsob povolování a monitorování vývozů sbírkových předmětů do zahraničí byl velmi formální. Při vývozu sbírkových předmětů do zahraničí či při jejich dočasném přenechání jiným právnickým nebo fyzickým osobám nebyly dodržovány podmínky, které vyplývají z právních předpisů vztahujících se k ochraně sbírek muzejní povahy a k hospodaření s majetkem státu. Ze zjištěných skutečností je zřejmé, že nebyla zajištěna účelná ochrana sbírkových předmětů, a tedy existuje zvýšené riziko jejich ztrát, krádeží či poškození.

Mohlo by vás zajímat: Díváme se na počty zemřelých osob správně?

Celkové vyhodnocení vyplývá z těchto zjištěných skutečností:

• Zákon o ochraně sbírek stanovil povinnost zapsat sbírky ve vlastnictví ČR nebo územně samosprávného celku do CES a za účelem jejich ochrany stanovil pravidla nakládání s těmito sbírkami. Ani téměř po 20 letech od nabytí účinnosti tohoto zákona přitom v CES nebyly všechny tyto sbírky zapsány, a na nakládání s nimi se zákonem stanovená pravidla nevztahovala a účel zákona spočívající v ochraně sbírek tak nebyl zcela naplněn. Přesný počet nezapsaných sbírek nebylo možné určit i vzhledem k tomu, že MK nezřídilo registr muzeí a galerií. Dle odhadu MK se však jednalo o desítky sbírek.
• Údaje zapsané v CES nebyly spolehlivé a neodpovídaly skutečnosti. Tato evidence tak nepodávala o sbírkách, jejich správcích a vlastnících věrný a aktuální přehled a nesloužila jako nástroj účelné ochrany sbírek. Stát a veřejnost tím ztrácejí přehled o sbírkách, které jsou ve veřejném zájmu zákonným způsobem chráněny a na jejichž správu a zpřístupňování je poskytována veřejná podpora.
• Správci sbírek a MK používali velké množství listinných i elektronických evidencí, informačních systémů, databází a portálů, které nebyly vzájemně kompatibilní. Díky tomu byly činnosti spojené se správou a evidencí sbírek velmi náročné a informace o sbírkových předmětech nebyly veřejnosti jednoduše přístupné.
• Právní úprava ochrany sbírek muzejní povahy byla nedostatečná. Tento stav vedl k nejasnému a nejednotnému výkladu a následně k nedostatkům v realizaci ochrany sbírek ze strany jejich správců. Konkrétnější povinnosti správců sbírek MK stanovilo ve svých metodických pokynech. Povinnost řídit se těmito pokyny však měli jen někteří správci sbírek. Pravidla správy a ochrany sbírek tak nebyla jednotná ani pro všechny správce sbírek ve vlastnictví státu.

Mohlo by vás zajímat: Swiss Re: Dopady katastrof v roce 2019

• MK správcům sbírek nestanovilo postup bezodkladného řešení nedohledaných sbírkových předmětů. Správci sbírek, až na výjimky, ztráty sbírkových předmětů a případnou odpovědnost neřešili. V rámci inventarizací přitom někteří správci sbírek nedohledali každoročně stovky sbírkových předmětů. Tento systém zvyšoval riziko ztrát sbírkových předmětů a v tomto ohledu neplnil účel spočívající v jejich ochraně.
• Nastavená pravidla umožňovala inventarizovat celé podsbírky jen jednou za 10 či 15 let. To je v rozporu se smyslem inventarizace, kterým je průběžná kontrola sbírkových předmětů a stavu sbírky. Tento systém zvyšoval riziko nesprávné evidence a pozdního řešení případných ztrát sbírkových předmětů a snižoval účelnost jejich ochrany.
• Zákon o ochraně sbírek stanovil správcům sbírek povinnost oznamovat MK provedení inventarizace a její výsledek. MK však tato oznámení pro svou činnost nevyužívalo, ani blíže nespecifikovalo termíny a požadované náležitosti těchto oznámení. Správci sbírek tuto zákonnou povinnost často neplnili. Zasílání oznámení o provedení inventarizace tak bylo pouze formální záležitostí, která zvyšovala administrativní náročnost správy sbírek.
• Kontrola plnění povinností při ochraně sbírek nebyla ze strany MK dostatečná. Nevyužívání sankcí za neplnění povinností při ochraně sbírek a nevyužívání pravomoci nařízení mimořádné inventarizace bránilo včasnému a účinnému odstraňování nedostatků při správě sbírek a jejich účelné ochraně.
• MK udělilo povolení k vývozu sbírkových předmětů i v případech, kdy správci sbírek nedoložili veškeré potřebné doklady. O realizovaných vývozech nemělo MK kompletní a spolehlivé informace. NKÚ zjistil i případy, kdy byly sbírkové předměty v zahraničí po určitou dobu bez platného povolení. MK povolovalo vývozy do zahraničí pouze formálně. Způsob povolování a monitorování vývozů sbírkových předmětů do zahraničí nepůsobil jako účelný prostředek jejich ochrany, ale představoval spíše jen administrativní zátěž pro správce sbírek i MK.
• Správci sbírek porušovali pravidla a náležitosti vedení sbírkových evidencí a provádění inventarizací sbírek. Nebyl tak zjištěn skutečný stav sbírek a sbírkových předmětů, nebyly zjišťovány a odstraňovány nedostatky ve sbírkové evidenci, fyzickém stavu sbírkových předmětů a způsobu ochrany sbírek. CES nepodávala pravdivý přehled o skutečném stavu sbírek. Zákonné zásady ochrany sbírek a sbírkových předmětů nebyly ve všech případech rozpracovány do podmínek jednotlivých správců sbírek. Nebyly jednoznačně stanoveny odpovědnosti a práva jednotlivých osob při zacházení se sbírkou. To vedlo k nedostatečnému zajištění ochrany sbírek a sbírkových předmětů proti jejich poškození či zničení a proti jejich ztrátě či krádeži, jak stanoví právní úprava. V konečném důsledku se na základě zjištěných nedostatků zvyšovalo riziko ztráty či krádeže sbírkových předmětů.

NKÚ doporučuje Ministerstvu kultury zpřesnit právní úpravu ochrany sbírek za účelem odstranění výše uvedených nedostatků.

Mohlo by vás zajímat: Sloupek Kateřiny Lhotské: Kouzlo jménem „byznys kejs“

Co přesně bylo kontrolováno?

Sbírkou muzejní povahy je sbírka, která je ve své celistvosti významná pro prehistorii, historii, umění, literaturu, techniku, přírodní nebo společenské vědy; tvoří ji soubor sbírkových předmětů shromážděných lidskou činností (dále také „sbírka“). Sbírky tvoří část národního kulturního dědictví. V zájmu státu je ochrana těchto sbírek a jejich uchování pro budoucí generace.

Pravidla správy a ochrany sbírek muzejní povahy jsou stanovena zejména zákonem o ochraně sbírek a prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu.[2] Na základě zákona o ochraně sbírek je jednou z povinností MK vedení CES. Dle tohoto zákona museli povinně podat žádost o zápis sbírek do CES správci sbírek ve vlastnictví ČR nebo územního samosprávného celku.[3] Jejich povinnost měla být splněna nejpozději ke dni 12. 5. 2002, tedy do dvou let ode dne nabytí účinnosti zákona o ochraně sbírek. Na základě podání žádosti a jejího schválení MK mohou být zapsáni do CES také ostatní vlastníci sbírek. V CES je zapsán název sbírky, její popis, seznam sbírkových předmětů nebo výčet evidenčních čísel jednotlivých sbírkových předmětů, vlastník sbírky a její správce, datum zápisu a také její evidenční číslo přidělené MK.

Mohlo by vás zajímat: Hromadné žaloby: Jaká je situace v Evropě a ČR?

CES je informačním systémem a skládá se ze dvou částí. První je neveřejná (administrátorská) část, do které mají přístup příslušní zaměstnanci MK a správci sbírek. Druhou částí je veřejná část, která je určena pro širokou veřejnost. V této části CES lze najít informace o jednotlivých sbírkách a podsbírkách, např. kolik sbírkových předmětů je tvoří, o jaké typy předmětů se především jedná, z jakého území a z kterého časového období předměty převážně pocházejí. Textové informace jsou podle dodaných materiálů správců sbírek postupně doplňovány informacemi obrazovými.

MK mimo vedení CES na základě zákona o ochraně sbírek stanovuje prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu další podrobnosti ochrany sbírek. MK povoluje vývozy sbírkových předmětů do zahraničí a provádí kontrolu dodržování povinností stanovených zákonem.

Vlastníci sbírek muzejní povahy, v případě sbírek ve vlastnictví státu pak správci těchto sbírek, mají za povinnost především ochraňovat sbírky před krádeží, vloupáním nebo před poškozením. Dále mají pečovat o sbírky (preparace, konzervování či restaurování), je-li to třeba k jejich uchování, uchovávat sbírky v jejich celistvosti a jejich případné změny provádět jen za podmínek stanovených zákonem. Vlastníci sbírek mají také povinnost stanovit režim zacházení se sbírkami a dbát na jeho dodržování. Vedle toho je podstatnou povinností vlastníků sbírek vést sbírkovou evidenci a provádět každoroční inventarizaci sbírek nebo jejich určených částí. V neposlední řadě je jejich povinností umožnit zpřístupnění sbírek jako veřejného statku.

Mohlo by vás zajímat: Prohlášení GFIA ke COVID-19: Stabilita pojišťovnictví musí být zachována

Právní úprava ochrany sbírek je velmi obecná. Podrobněji tuto oblast MK zpracovalo ve 13 metodických materiálech, které jsou dostupné na webových stránkách MK. Tyto materiály jsou však závazné pouze pro správce sbírek zřízené MK, kterých v roce 2018 bylo 22. Pro ostatní správce sbírek, kterých v roce 2018 bylo 322, tj. 94 %, tyto metodické materiály závazné nebyly, pokud jim to jejich zřizovatel neuložil. Přehled správců sbírek, kteří měli v roce 2018 v CES zapsanou sbírku, je uveden v následující tabulce.

Podle údajů Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu působilo v roce 2018 v ČR celkem 477 muzeí a galerií a v CES bylo vedeno téměř 24 milionů evidenčních čísel, což odhadem na kusy činí asi 65 milionů sbírkových předmětů. Dle údajů v CES bylo v roce 2018 vedeno 414 sbírek. Většina správců měla v CES zapsánu jednu sbírku, někteří i více sbírek.

Ochrana sbírek muzejní povahy je rovněž upravena Koncepcí rozvoje muzejnictví v České republice v letech 2015 až 2020 (dále také „Koncepce muzejnictví“). Usnesením vlády České republiky ze dne 20. srpna 2015 č. 655 vláda uložila ministru kultury její realizaci v letech
2015–2020 podle aktuálních možností státního rozpočtu ČR.

Více informací, které zjistili NKÚ, je k nalezení ZDE.

[1]     Zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů.
[2]     Vyhláška č. 275/2000 Sb., kterou se provádí zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů.
[3]     Ustanovení § 3 odst. 2, ve spojení s § 4 odst. 1 a 3 zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů.