Oba navrhovatelé podali návrh na zrušení předmětných ustanovení v souvislosti s řízeními, která jsou u nich vedena. V obou případech se jedná o spory, ve kterých figurují jako účastnice řízení ukrajinské státní občanky. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze byla žalobkyně zaměstnána na území České republiky od roku 2008, ke dni 31. 1. 2013 jí však skončila platnost povolení k zaměstnání, a tím i její pracovní poměr. Když následně v březnu téhož roku porodila, pobývala na území republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu a povolení k trvalému pobytu získala až v červnu. Náklady spojené s porodem byly zdravotnickým zařízením požadovány přímo po ní, neboť v rozhodné době už nebyla dle rozhodnutí Veřejné zdravotní pojišťovny účastna na veřejném zdravotním pojištění. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně soudně brání.
Mohlo by vás zajímat: IFRS 17 Pojistné smlouvy: Odpočet do roku 2021 začal!
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 šlo o žalobu Ústavu pro péči o matku a dítě, prostřednictvím které byly po žalované cizince vymáhány výlohy spojené s lékařskou péčí a hospitalizací jejího novorozeného syna. Ačkoliv žalovaná byla v době porodu z titulu svého pracovního poměru účastna systému veřejného zdravotního pojištění, její syn v době trvání hospitalizace nikoliv. Žalovaná se k uhrazení nákladů za lékařskou péči zavázala přímo smluvně žalobci. Navrhovatelé shodně dospěli k závěru, že napadená ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, která by měli v řízeních aplikovat, jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod, vedou k bezdůvodné diskriminaci cizinců a popírají solidárnost systému veřejného zdravotního pojištění. Z toho důvodu řízení přerušili a věc předložili k posouzení Ústavnímu soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody ke zrušení napadených ustanovení. Účast na systému veřejného zdravotního pojištění vyplývá přímo ze zákona, jenž stanoví okruh osob, které jsou na něm účastny a podmínky vzniku a zániku účasti. Po dobu své účasti na tomto systému má osoba právo čerpat bezplatnou zdravotní péči. Pokud osoba nesplňuje zákonné podmínky, může si buď sjednat smluvní pojištění u některé z komerčních zdravotních pojišťoven, nebo čerpanou péči hradit přímo ze svých finančních prostředků.
Mohlo by vás zajímat: Kauza OVB: Společnost stahuje žalobu na kritický snímek Rada nad zlato
Obsahem napadených ustanovení je vymezení osobního rozsahu zdravotního pojištění na osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky, a dále na osoby, jež sice tento trvalý pobyt nemají, nicméně jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území republiky.
Základním referenčním kritériem pro posouzení důvodnosti návrhů se jeví čl. 31 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Je tedy zřejmé, že zatímco právo na ochranu zdraví je veřejným subjektivním právem, náležejícím každému na území České republiky (občanu, cizinci či osobě, která není příslušníkem žádného státu), právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění je přiznáno pouze občanům. Z hlediska ústavních záruk tak nemůže být stírán rozdíl mezi právem na bezplatnou zdravotní péči a právem na ochranu zdraví, jak činí navrhovatelé.
Rozlišování závazků státu ze sociálních práv vůči různým skupinám obyvatelstva podle kritéria těsnosti vazby osoby ke konkrétnímu státu není neobvyklé či dokonce podezřelé. Systémy sociálního zabezpečení mají výsostný teritoriální charakter; odrážejí ekonomické, politické, sociální a kulturní podmínky každé země. Teritoriální charakter systémů sociální ochrany a jejich diverzita jsou příčinou, proč osoby migrující mezi státy nemají z principu bez dalšího zaručeno, že je národní systém „hostitelské země“ přijme okamžitě bez jakýchkoli požadavků do svého osobního rozsahu. Jednotlivé části systému sociální ochrany mají různou citlivost na případné zneužití v rámci tzv. sociální turistiky. Tyto otázky pak řeší mezinárodní smlouvy tzv. koordinačního typu; jen takovýto instrument mezinárodního práva zaručí migrujícím osobám rovnost v zacházení. Sociální práva se totiž neodvozují pouze od postulátu ochrany lidské důstojnosti, ale jejich základem je také solidarita napříč obyvatelstvem.
Mohlo by vás zajímat: Astronomický účet: Cyklon Debbie přijde Swiss Re na 350 milionů
Jakkoliv čl. 31 Listiny odlišuje přístup k bezplatné zdravotní péči podle státoobčanského kritéria, je prováděcí zákonná úprava v tomto ohledu ve vztahu k cizincům výrazně vstřícnější. Rozhodující podmínkou přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění totiž není existence státního občanství, nýbrž trvalého pobytu na území České republiky, resp. sídlo nebo trvalý pobyt zaměstnavatele, u kterého jsou tyto osoby zaměstnány. Je tak zřejmé, že základním dělícím kritériem ve skutečnosti není otázka existence státního občanství, nýbrž faktického sepětí jedince a státu v podobě pobytu či výkonu práce na jeho území.
Ačkoliv Ústavní soud vnímá obtížnou situaci obou cizinek, má současně na zřeteli, že v tomto řízení jde o kontrolu norem, kdy by vyhovění podaným návrhům mělo obecné dopady, aniž by byly blíže rozlišeny konkrétní okolnosti jednotlivých případů. Není úkolem Ústavního soudu zahajovat či vstupovat do veskrze politické diskuze na téma vhodnosti stávajícího osobního rozsahu zdravotního pojištění. Je věcí zákonodárce, aby našel vhodné řešení, které by eliminovalo stávající rizika plynoucí z existující právní úpravy.
ÚS nebyl ve svém názoru jednotný. Odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění nálezu zaujali soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Musil, Pavel Rychetský, Radovan Suchánek, soudkyně Kateřina Šimáčková a soudce David Uhlíř.
Text nálezu Ústavního soudu je dostupný ZDE.
Komentáře
Přidat komentář