Toto historické rozhodnutí Britů, které provází závažné ekonomické důsledky nejen pro Británii, ale pro všechny členské země, přichází v době, kdy je zcela zřejmé, že dosažení vytyčeného hlavního ekonomického cíle evropské integrace – stát se nejkonkurenceschopnějším společenstvím v rámci světové ekonomiky – se hrubě nedaří. Unie se totiž jeví jako přeregulované a ekonomicky stagnující společenství.
Odborná veřejnost je v tomto ohledu vcelku jednotná – na vytvoření dosti příkrého rozporu mezi původně deklarovaným cílem a dosti tristní skutečností se historicky podepsalo příliš byrokratické pojetí fungování unie. Snaha aristokratické byrokracie ovládat společenství se postupně transformovala do vytváření složitého systému, kterému nakonec dobře rozumí jen jeho tvůrci a jež si v dalším průběhu své existence žije svým vlastním životem. Dosti odtrženým od reality, nutno dodat.
V této souvislosti je třeba připomenout varování vědců zkoumajících příčiny zániků minulých vyspělých civilizací. Typickým příznakem před kolapsem bylo stadium, kdy se vládnoucí systém stal natolik komplikovaným, že už neměl potřebnou energii k tomu, aby se sám udržel v provozu. V historické analogii: příliš složitým systémům hrozí kolaps, jehož výsledkem bude jejich samovolné zjednodušení. Názor Britů lze interpretovat tak, že Unií uplatňovaná strategie státních zásahů a zpřísňování regulace nepovedou k obratu v dalším vývoji a obyvatelé britských ostrovů se už nechtějí na negativním vývoji podílet, a tedy ani čekat na onu samovolnou deregulaci.
Bankovní sektor
Obzvláště silný je proces zextenzivňování regulace v bankovnictví a pojišťovnictví. V době, kdy Velká Británie přistupovala k Unii, vznikl v zájmu „lepšího fungování světového bankovnictví“ při Bance pro mezinárodní vypořádání tzv. Basilejský výbor pro bankovní dohled, který vydává regulační standardy a konkrétní postupy v oblasti bankovního dohledu. Tyto standardy mají charakter doporučení výboru pro největší banky členských zemí, je tudíž symptomatické, že Evropskou komisí byla tato dobrovolná pravidla transponována do povinných směrnic Basel I, II a III pro všechny banky licencované v členských zemích.
Rigidita tohoto přístupu je dobře patrna z faktu, že například směrnice Basel III řeší zvýšené zabezpečení dostatku likvidity bank v současném prostředí obecného přebytku likvidity v národních ekonomikách. Samostatnou kapitolu, v některých ohledech rovněž pro českou ekonomiku kontroverzní, představuje tlak na členství v eurozóně a vstup do bankovní unie.
Pojišťovnictví
Obdobným způsobem probíhá i zextenzivňování regulace v odvětví komerčního pojišťovnictví. Asi máme všichni dosud v paměti hektickou diskuzi kolem genderové směrnice či garančních schémat. Obdoba bankovního Baselu regulatorní projekt Solvency má již za sebou povinnou implementaci dvou etap, i když tady se česká ekonomika oproti ostatním zemím EU v důsledku konfliktu mezi pojistiteli a zprostředkovateli pojištění, který se promítl až do zákonodárného sboru, s aplikací Solvency II opozdila. Ze strany unijních regulátorů je v rámci implementace jednostranně dávána přednost stabilitě odvětví komerčního pojišťovnictví, což se ovšem nutně děje na úkor samotného poslání pojištění a efektivitě pojišťovacího byznysu. Na matematickém modelování založený regulatorní projekt Solvency II určuje v rámci prvního pilíře přípustný poměr mezi do pojištění převzatými neživotními riziky a kapitálovým vybavením pojišťovny.
Pokud model vyhodnotí riziko jako kvantitativně neodpovídající, pojišťovna je buď odmítne, nebo nabídne modelem určený maximální limit plnění. Tím je v takto konstruovaných pojištěních dosaženo „sterilizace“ finančních důsledků nahodilosti. Závažným negativem je však skutečnost, že výše škody přesahující tento limit není prakticky systémově řešena.
Globální změna
Pokud opustíme matematické vidění světa unijními regulátory, pak musíme chtě nechtě připustit, že existuje reálná možnost nastávající globální civilizační proměny, která leží zcela mimo rámec předvídatelnosti, a tedy i matematicky pojímané určenosti. V rámci takového empirického přístupu se ovšem jeví jako silně problematické zkonstruovat skalár představující pojišťovnou „převzaté neživotní riziko“. Přitom právě tato spekulativní veličina je používána jako závazné kapacitní kritérium pro byznys komerční pojišťovny.
Od implementace druhé etapy regulatorního projektu Solvency se očekává mnohostranná účinnost ještě v mnoha dalších oblastech regulace, model má např. i nahradit zabezpečení konzervativního nakládání s prostředky klientů v pojistně-technických rezervách, což dosud zabezpečoval historicky osvědčený systém „kvótování aktiv“. Až další vývoj ukáže, jak se vysoké ambice projektu Solvency naplní. Jisté je jedno, tato regulace si dál žije svým vlastním téměř nekontrolovatelným životem. O jejím smyslu a limitech aplikace už nikdo nediskutuje a sebevědomými regulátory neustále nově vydávané mnohastránkové směrnice svým obsahem i formou stále více připomínají Orwellovy texty.
Každopádně britské pojišťovny se nadměrné regulaci a tedy i stinným stránkám projektu Solvency budou moci vyhnout. Na druhou stranu se nedá očekávat, že by se v důsledku Brexitu snížil zájem o londýnský zajistný trh, který je u pojistitelů členských zemí hojně využíván pro svou vysokou kvalitu a profesionalitu ve všech směrech.
Heterogenita členských ekonomik
Jednou z hlavních objektivních překážek pro dobré fungování Unie byla a je vysoká heterogenita jednotlivých členských ekonomik, která má spíše než sbližovat tendenci se dále prohlubovat. Rozdílnost potřeb a ekonomických cílů je zřejmá. Loňské léto ukázalo, jak dramaticky jiné cíle mají Řecko a Německo, jiné cíle má Francie a konec konců i Británie. Ta po výsledku referenda řeší závažné dilema: chtěla by zůstat součástí jednotného evropského trhu, ale ráda by se současně vyhnula mimořádně senzitivnímu pravidlu o volném pohybu pracovních sil. Přitom volný pohyb pracovníků je aktuálně platná podmínka pro vstup na jednotný evropský trh.
Vedle rozdílnosti ekonomických cílů se tak vyostřuje rozdílnost politických postojů jednotlivých zemí v souvislosti se subtilními otázkami migrace. Tento stav je v současnosti katalyzován teroristickými činy jiných etnik. Ještě zmiňme, že zastavení opulentních sociálních podpor pro nepracující EU migranty bylo silné téma před britským referendem.
Nulová sebereflexe
Jistým zklamáním v reakci na britské referendum je postoj unijních špiček, očekávala se deklarace snahy fungování Evropské unie změnit. Místo připuštění podílu viny a přípravou reforem realizovat určitou sebereflexi se však z Bruselu ozývá spíše požadavek „více Evropy“. Potvrzuje to odtržení od pocitů obyvatel členských států, kteří dávají čím dál srozumitelněji najevo svůj nesouhlas s byrokratickým fungováním celé Unie. Zda jsou unijní špičky ochotny a schopny změnit své dosavadní postoje a více se přiklonit k reálnému úsudku se ukáže na stanovisku k setrvání Britů jako součásti jednotného unijního trhu. Bude-li EU trvat na volném pohybu, pak přijde okolo 15 % všeho exportu EU, které do Británie proudí, tedy o docela velký trh.
Nejistá budoucnost
Stále silněji zaznívá nejen od euroskeptiků prognóza o budoucím stavu Evropy – bude zřejmě čím dál více fragmentovaná a v jejím rámci budou hrát stále výraznější roli lokální ekonomiky. Každopádně Evropu na cestě k vysoké konkurenceschopnosti čeká složitá cesta, unijní ekonomický svět je dnes přeregulovaný a v některých ohledech i virtuální a iracionální. Jako logický požadavek se jeví zjednodušení a zpružnění celého společensko-politického systému. Komplikované státní zásahy a regulace nevedou k obratu. Namísto čekání na samovolné zjednodušení systému jeho celkovým kolapsem je asi lepší zkusit omezení regulačních zásahů. Návrat k myšlenkám svobodného trhu a k jeho liberalizaci – to je jediná možná cesta společné Evropy.
Autor: prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc.
Komentáře
Přidat komentář