Pojištění odpovědnosti ve světle nové judikatury

Pojistný obzor je k přečtení ZDE

Promlčení práva na pojistné plnění

Již dlouhou dobu lze za ustálenou považovat judikaturu, která uvádí, že právo na náhradu škody nebo újmy a právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti jsou dvěma rozdíl­nými právy. Podle toho je na ně třeba nahlížet např. z hlediska toho, kdo uvedená práva má, proti komu či kdy tato práva vznikají. V této oblasti i po mnoha letech existence pojištění odpovědnosti přetrvávají mezi laiky (někdy i mezi odbornou veřejností) nejasnosti. Připomeňme proto jen stručně, že právo na náhradu škody je právem, které má poškozený, a to proti škůdci. Právo na náhradu škody se promlčuje ve lhůtách pro ně stanovených, většinou (pokud se jedná o obecný režim zákona č. 89/2012 Sb.) v tříleté promlčecí lhůtě, která běží ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé (pokud se poškozený dozvěděl o škodě a osobě povinné k její náhradě). Nejpozději se pak majetkové právo promlčí uplynutím 10 let ode dne, kdy dospělo. V tomto vztahu (tedy vztahu poškozeného a škůdce) pojištění v zásadě nijak nefiguruje; jedná se o vztah, který je na pojištění nezávislý.

Pojištění odpovědnosti je primárně vztahem mezi pojistite­lem, pojistníkem, pojištěným a oprávněnou osobou. V případě pojistné události se jedná o vztah mezi pojistitelem a oprávně­nou osobou, tedy osobou, která má právo na pojistné plnění. V pojištění odpovědnosti je oprávněnou osobou zpravidla pojištěný, tedy škůdce. Výjimkou jsou případy, kdy má přímo poškozený právo na pojistné plnění proti pojistiteli; takové právo mu však musí buď založit pojistná smlouva, nebo přiznat zákon (takovým zákonem je v současné době pouze zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Pokud pomineme pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v jiných pojištěních odpověd­nosti tedy poškozený není s pojistitelem v zásadě v žádném práv­ním vztahu. Poškozený má právo na náhradu škody proti škůdci.

Mohlo by vás zajímat: Jak se pojišťovny dívají na koronavirus a životní pojištění?

Pojištění odpovědnosti je však na vztah náhrady škody vázáno více, než je tomu naopak. Je tomu tak proto, že se pojištění odpovědnosti vztahuje na povinnost nahradit škodu či újmu. Povinnost nahradit škodu či újmu je tak v tomto směru primárním vztahem, na který může, ale nemusí navazovat pojištění. Tato vázanost má i své právní následky. Jedním z nich je, že existence povinnosti pojištěného nahradit škodu či újmu je základní podmínkou nutnou pro poskytnutí pojistného plnění (kromě toho pak musí být splněny další podmínky stanovené pojistnou smlouvou), a v neposlední řadě se tato vázanost promítá do promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti.

Pro promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti (stejně jako z ostatních neživotních pojištění) stanoví zákon také tříletou promlčecí lhůtu (jiná lhůta platí pro životní pojištění). Tato lhůta začíná běžet za jeden rok od pojistné události. Provázanost mezi povinností nahradit újmu a pojištěním vztahujícím se k této povinnosti se však projevuje i tím, že zákon č. 89/2012 Sb. stanoví ještě jeden limit promlčení práva na pojistné plnění z tohoto pojištění. Podle § 635 se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se dané pojištění vztahuje. Obecněji shrnuto, pokud již z důvodu promlčení není škůdce povinen nahradit poškozenému škodu nebo újmu (po právní stránce tato povinnost nadále existuje, ale pouze jako tzv. „naturální obligace“, která v zásadě není soudní cestou vymahatelná), není pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění za takovou škodu nebo újmu.

Tento limit promlčení práva na pojistné plnění byl do právní úpravy zařazen zákonem č. 89/2012 Sb., ovšem ještě poměrně dlouhou dobu po jeho účinnosti přetrvávaly výkladové nejasnosti ohledně tohoto ustanovení. Soudy nebyly ve výkladu daného ustanovení jednotné; jednotné nebyly dokonce ani jednotlivé senáty některých soudů. Ještě v loňském roce tedy bylo možno setkat se jak s rozhodnutími akceptujícími uvedené ustanovení, tak s opačnými názory soudů, podle nichž se na právní úpravě promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti nic nezměnilo. Výklad uvedeného ustanovení měl dopad jak do pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v němž je oprávněnou osobou mj. i poškozený, tak do ostatních pojištění odpovědnosti. V pojištění odpovědnosti z provozu vozidla mělo toto ustanovení zvláštní význam proto, že poškozený má přímý nárok na pojistné plnění proti pojistiteli, a pokud by uvedené ustanovení nebylo aplikováno, mohl by poškozený obejít promlčení svého práva na náhradu škody tím, že by uplatnil právo na pojistné plnění.

Mohlo by vás zajímat: ČNB: Jaká je úspěšnost odborných zkoušek za 1Q 2020

Přítrž nejednotné judikatuře učinilo soudní rozhodnutí Nejvyš­šího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019. Jednalo se o spor mezi Ředitelstvím silnic a dálnic ČR proti České kanceláři pojistitelů o pojistné plnění za škodu způsobe­nou nárazem vozidla do středových svodidel. Ke škodě na svodi­dlech došlo dne 15. srpna 2014. Žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení práva na pojistné plnění dne 15. srpna 2017. Soud 1. stupně námitku promlčení uznal za důvodnou a žalobu zamítl.

Také odvolací soud se s námitkou promlčení ztotožnil. Nejvyšší soud pak došel k závěru, že dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu není důvodné. Podle názoru dovolacího soudu „je účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému [správně má být zřejmě „vůči pojištěnému“; pozn. autora] promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v ustanovení § 2761 o. z.“.

Nejvyšší soud tím potvrdil závěr, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději uplynutím promlčecí lhůty práva na náhradu škody nebo újmy (a je nerozhodné, zda uplynula subjektivní, nebo objektivní lhůta práva na náhradu škody nebo újmy).

Mohlo by vás zajímat: Makroekonomická „neprognóza“ v době koronavirové. Experti odmítli spekulovat

Povaha práva pojištěného

Druhé rozhodnutí, které se týká pojištění odpovědnosti, se zabývá definováním toho, jak vymezit právo pojištěného v pojištění odpovědnosti; jinými slovy, na co má pojištěný právo. Zákonná definice je zde poměrně jasná, když zákon stanoví, že z pojištění odpovědnosti má pojištěný právo, aby za něho pojistitel v případě pojistné události nahradil poškozenému škodu, popř. i jinou újmu v rozsahu a ve výši určenými zákonem nebo smlouvou, vznikla-li povinnost k náhradě pojištěnému.

Ze zákonné definice vyplývá, že oprávněnou osobou z tohoto pojištění, tedy osobou, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění, je pojištěný, tedy škůdce. Jiná situace je v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kde zákon přiznává poškozenému právo na pojistné plnění přímo – tam je oprávněnou osobou i poškozený (v jiném pojištění odpovědnosti by takové postavení musela poškozenému založit pojistná smlouva, jinak oprávněnou osobou není). Pojištěný (a v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla i poškozený) je také v tomto směru osobou, která má právo podat na pojistitele žalobu o pojistné plnění.

Zejména v situacích, kdy má pojištěný ještě i jiné finanční závazky, pak vyvstává otázka, jaké právo pojištěný z pojištění odpovědnosti vlastně má. S touto problematikou se tak lze setkat např. v situacích, kdy je proti pojištěnému vedeno exekuční řízení nebo je v insolvenci. Pak může dojít k tomu, že insolvenční správce či soudní exekutor uplatní u pojistitele právo na plnění z tohoto pojištění do majetkové podstaty pojištěného (zjednodušeně řečeno, na úhradu ostatních závazků pojištěného) nebo soudnímu exekutorovi (k úhradě pohledávky, kterou má vůči pojištěnému jako povinnému oprávněná osoba). V takové situaci dochází ke střetu zájmu poškozeného na náhradě jeho škody a zájmu ostatních věřitelů pojištěného na úhradě dluhů pojištěného vůči nim (které mohou být i starší než právo poškozeného na náhradu škody a mohou být i přiznány pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím).

Mohlo by vás zajímat: Prohlášení GFIA ke COVID-19: Stabilita pojišťovnictví musí být zachována

Také k této problematice se v loňském roce vyjádřil Nejvyšší soud, a to rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 3580/2017 ze dne 31. července 2019. V daném sporu se jednalo o případ, kdy pojištěný z pojištění odpovědnosti způsobil jiné osobě škodu na nemovitostech. Tuto škodu odškodnil jiný pojistitel z majetkového pojištění a vůči škůdci uplatnil nárok na náhradu škody (resp. přihlásil svůj regresní nárok do insolvenčního řízení). Z hlediska insolvenčního řízení došlo k tomu, že insolvenční správkyně regresní nárok pojistitele z menší části zjistila (tedy uznala), z větší části popřela, a proto soud přihlášku pohledávky pojistitele zamítl (protože skutečná výše pohledávky činila méně než 50 % přihlášené částky a pojistitel nepodal tzv. „incidenční žalobu“, kterou by názor insolvenční správkyně sporoval). Regresní pohledávka majetkového pojistitele (vlastně v postavení poškozeného) tedy v insolvenčním řízení nebyla vůbec uspokojována. Insolvenční správkyně pojištěného se přesto domáhala proti jeho odpovědnostnímu pojistiteli práva na pojistné plnění, tedy výplaty pojistného plnění za danou pojistnou událost do majetkové podstaty pojištěného (k uspokojení jeho ostatních dluhů).

Soud 1. stupně žalobu zamítl, když došel k závěru, že pojištěný má právo na to, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil škodu, za kterou odpovídá, a tedy ne právo na výplatu pojistného plnění pojištěnému (takové právo by měl jen tehdy, pokud by uhradil škodu poškozenému sám). Soud také nesouhlasil s tím, že odmítnutím přihlášky pohledávky majetkového pojistitele došlo k „vypořádání“ nároku tohoto pojistitele, a proto by pojistné plnění mělo být vydáno do majetkové podstaty pojištěného. Stejného názoru byl i odvolací soud, který potvrdil, že „není žádného rozumného důvodu, pro který by se měl škůdce (pojištěný dlužník) domoci nároku na výplatu pojistného plnění v průběhu insolvenčního řízení, aniž by byla pohledávka věřitele na náhradu škody jakkoliv uspokojena“.

Mohlo by vás zajímat: Historicky osvědčený vestavěný stabilizátor pojišťovnictví ve vážném ohrožení

Spor se nakonec dostal až k Nejvyššímu soudu s otázkou, jestli plnění odpovědnostního pojistitele, když pohledávka poškozeného byla vypořádána tak, že byla odmítnuta, náleží do majetkové podstaty pojištěného dlužníka. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Podle této judikatury je nutno rozlišovat mezi právem na náhradu škody a právem na pojistné plnění. Záměrem zákonodárce bylo upravit postup, podle nějž má škodu za pojištěného škůdce, za niž je pojištěný odpovědný a na niž se vztahuje předmětné pojištění, nahradit zásadně pojistitel v souladu s obsahem pojistné smlouvy, přičemž tuto škodu má pojistitel nahradit přímo poškozenému […].

Podle názoru soudu „pouze v případě, že pojištěný sám [dobrovolně] uhradí škodu přímo poškozenému, vzniká mu [pojištěnému] proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, tj. částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou smlouvou a zákonem měl povinnost plnit pojistitel“. Z toho vyplývá, že pojištěný je v pojištění odpovědnosti oprávněnou osobou, tedy může uplatnit nárok proti pojistiteli, ovšem může se domáhat jen toho, aby za něj pojistitel uhradil škodu přímo pojištěnému, nikoliv toho, aby mu pojistitel vyplatil pojistné plnění (pokud dosud poškozeného sám neodškodnil). K výše uvedenému případu pak soud doplnil, že pokud nemá právo na to, aby mu bylo vyplaceno pojistné plnění, nemohlo přejít takové právo ani na insolvenční správkyni.

Pojistný obzor je k přečtení ZDE

Lucie Jandová
Generali Česká pojišťovna