Pojistný obzor je k přečtení ZDE
V rámci přechodného období byla právní úprava v zásadě stejná: Velká Británie měla status obdobný svému členství v EU a i unijní právo se na území Velké Británie aplikovalo v téměř nezměněné podobě. Nyní se již unijní právo na území Velké Británie bez dalšího neuplatní. Mj. došlo také k ukončení volného pohybu osob, zboží a služeb mezi Velkou Británií a EU. Brexit proto může mít zásadní vliv na tuzemské pojišťovny působící ve Velké Británii i na britské pojišťovny působící v ČR. Tento článek se zaměřuje na otázku přeshraničního poskytování pojišťovacích služeb mezi Velkou Británií a EU a dále na otázky spojené se smluvními doložkami v pojistných smlouvách, ve kterých je obsažena volba britského práva a/nebo britských soudů jako soudů příslušných pro řešení sporů z pojistných smluv. Tento článek se nezabývá otázkou ochrany osobních dat a jejich sdílení.
Mohlo by vás zajímat: Martin Diviš: Lidé a svoboda. Tyto dva faktory určují samu podstatu Kooperativy
1 Přeshraniční poskytování pojišťovacích služeb
Právo EU umožňuje pojišťovnám licencovaným v některém členském státě poskytovat pojišťovací služby v ostatních členských státech EU na základě tzv. „jednotného evropského pasu“, tedy bez nutnosti získat licenci v těchto ostatních členských státech. Žádný podobně široký režim, který by mohl nahradit jednotný evropský pas, se nepodařilo mezi Velkou Británií a EU dojednat. Brexitem tak došlo ke zcela zásadní změně režimu přeshraničního poskytování pojišťovacích služeb mezi Velkou Británií a členskými státy EU.
Mezi Velkou Británií a EU byl sjednán pouze zcela obecný právní rámec pro spolupráci a obchodování v Dohodě o obchodu a spolupráci (Trade and Cooperation Agreement) ze dne 24. prosince 2020. Pravidla v této dohodě jsou srovnatelná s jinými bilaterálními obchodními smlouvami, jako je např. Komplexní hospodářská a obchodní dohoda (CETA), uzavřená mezi Kanadou a zeměmi EU[1], a nejsou v žádném případě srovnatelná s dosavadním režimem.
Pro oblast finančních služeb nebyla mezi Velkou Británií a EU uzavřena žádná závazná dohoda. V tomto směru se proto aktuální situace blíží spíše tzv. „tvrdému brexitu“ (no-deal Brexit). Velká část finančních institucí se na tuto situaci připravila s dostatečným předstihem a zajistila si licenci pro poskytování služeb ve Velké Británii, resp. EU již před brexitem.
Mohlo by vás zajímat: Proč jsou zranění žen při autonehodě závažnější?
1.1 Režim poskytování služeb z ČR do Velké Británie
Velká Británie vytvořila pro finanční instituce se sídlem v EU (včetně ČR), které působily na území Velké Británie na základě jednotného evropského pasu, tzv. „dočasný povolovací režim“ (temporary permissions regime). V rámci tohoto režimu mohou tyto finanční instituce nadále pokračovat ve svých činnostech v zásadě ve stejném rozsahu jako před brexitem. Podmínkou je, že o využití tohoto režimu včas zažádaly a zároveň do stanovené doby získaly plnohodnotnou licenci k poskytování finančních služeb dle předpisů Velké Británie. Finanční instituce, které včas nepožádaly o tento dočasný režim ani o licenci dle britských předpisů, jsou povinny omezit svoji činnost pouze na činnosti nezbytné k vypořádání závazků z existujících smluv a k ukončování činnosti na území Velké Británie. Přehled těchto variant uvádí bristký regulátor na svých stránkách (viz schéma 1).
1.2 Režim poskytování služeb z Velké Británie do ČR
EU (ani ČR) obdobný dočasný režim pro britské finanční instituce nezakotvila. Od 1. ledna 2021 proto mohou britské pojišťovny a jiné finanční instituce pokračovat v poskytování svých služeb na území ČR pouze tehdy, pokud získaly příslušnou licenci v ČR (nebo jiném státu EU, pokud se bude jednat o poskytování služeb na základě jednotného evropského pasu). Britské pojišťovny, které takovouto licenci nezískaly, jsou povinny omezit svoji činnost pouze na ty činnosti, které jsou nezbytné k vypořádání závazků z existujících pojistných smluv a k ukončování jejich činnosti na území EU. Takové pojišťovny nemohou uzavírat nové pojistné smlouvy, prodlužovat stávající pojistné smlouvy, zvyšovat ani znovu poskytovat pojistné krytí apod.[2] Upozorňujeme, že Česká národní banka od takových pojišťoven očekává, že poskytnou svým stávajícím klientům související informace.
Mohlo by vás zajímat: Lucie Urválková počtvrté mezi nejvlivnějšími ženami podle Forbesu
1.3 Budoucí otevírání trhu
Ve střednědobém, až dlouhodobém horizontu lze nicméně očekávat, že v oblasti poskytování finančních služeb bude docházet k postupnému vzájemnému otevírání trhu mezi Velkou Británií a EU. Společně s výše uvedenou Dohodou o obchodu a spolupráci bylo uzavřeno také Společné prohlášení o spolupráci v oblasti regulace finančních služeb (Joint Declaration on Financial Services Regulatory). V tomto do značné míry nezávazném dokumentu obě strany vyjádřily svůj zájem na dlouhodobé spolupráci, zachování finanční stability a integrity trhu a na ochraně spotřebitelů. Obě strany se také zavázaly, že se do konce března 2021 dohodnou na Memorandu o porozumění (Memorandum of Understanding)[3], které má otevřít cestu k obecnému režimu ekvivalence (general equivalence regime) pro finanční služby.
Reálným cílem v tuto chvíli zřejmě není dosažení tak obecného ekvivalenčního režimu, který by bylo možné připodobnit volnému přístupu k trhu na základě jednotného evropského pasu. Na tzv. „režimu ekvivalence plus“ (Equivalence Plus), o kterém bylo diskutováno, nakonec nebyla nalezena shoda. V tuto chvíli se předpokládá postupné přijímání ekvivalenčních rozhodnutí (equivalence decisions) pro jednotlivé specifické oblasti, která budou zjednodušovat regulatorní a dohledový režim pro příslušné finanční instituce. V oblasti pojišťovnictví jsou možnosti ekvivalenčních rozhodnutí omezeny pouze na některé dílčí otázky (jedná se o otázku přijatelnosti zajištění, kapitálovou přiměřenost dceřiných společností a skupinový dohled).
Mohlo by vás zajímat: Miroslav Škvára ke zkouškám: Přechodné období skončilo. Co bude dál?
Zatímco Velká Británie již některá ekvivalenční rozhodnutí přijala (včetně ekvivalečního rozhodnutí pro oblast pojišťovnictví, a to v rozsahu uvedeném výše), přístup EU je v tuto chvíli zdrženlivý a vyčkává se, jakým směrem se bude ubírat regulatorika finančních služeb ve Velké Británii. Toto nezávazné memorandum o porozumění tak představuje spíše první krok v dlouhé cestě za režimem umožňujícím volnější přístup k trhům. V současnosti zatím není možné s jistotou říci, zda a v jakém rozsahu bude tohoto cíle v budoucnu dosaženo.
2 Volba anglického práva a britských soudů v pojistných smlouvách
Další významnou oblastí, která byla dotčena brexitem, je také problematika: a) smluvních ujednání o volbě rozhodného práva v pojistných (i jiných) smlouvách uzavřených mezi českými pojišťovnami a britskými pojistníky, b) smluvních ujednání o volbě britských soudů jakožto příslušných soudů v případných sporech z těchto smluv a c) uznávání a výkonu rozhodnutí britských soudů českými soudy.
Mohlo by vás zajímat: Vícepilířový penzijní systém může pomoci řešit stárnutí evropské populace
2.1 Volba rozhodného práva u pojistných smluv
Relevantní unijní právní úpravou pro volbu rozhodného práva smluv je nařízení Řím I[4], které kromě obecné úpravy této oblasti zakotvuje i některé speciální podmínky pro volbu rozhodného práva pojistných smluv. Ve vztahu k pojistným smlouvám pravidla podle Říma I zejména omezují seznam zemí, jejichž právo si lze zvolit jako rozhodné (např. právo země pojistníka či právo země, ve kterém se nachází riziko).[5] Po brexitu Velká Británie jako samostatný stát přistoupila k nařízení Řím I a přijala i potřebná vnitrostátní opatření inkorporující závazky z tohoto nařízení. Britské soudy by tedy měly v této oblasti i nadále pokračovat v aplikaci stejných pravidel tak, jak jsou aplikována v EU. Jedinou změnou bude, že britské soudy již nebudou vázány judikaturou Soudního dvora EU, a není tedy vyloučeno, že se v budoucnu vyšší britské soudy v některých otázkách volby rozhodného práva odchýlí od doposud známé judikatury Soudního dvora EU.
Mohlo by vás zajímat: Robert Kareš: Jak vyřešit problém se smluvním zdravotním pojištěním cizinců?
2.2 Prorogační doložky – volba britských soudů
Komplikovanější situace nastává v otázce volby britského soudu jako příslušného soudu k řešení sporů, včetně sporů z pojistných smluv. V EU se ujednání o volbě příslušného soudu (tzv. „prorogační doložky“) řídí nařízením Brusel I bis[6], které se ve vztahu k Velké Británii přestalo bez dalšího aplikovat v soudních řízeních zahájených po 1. lednu 2021. To prakticky znamená, že britské ani české soudy v řízeních u nich zahájených po tomto datu již nemohou přihlížet k příslušným ustanovením nařízení Brusel I bis při zkoumání prorogačních doložek ve prospěch britských soudů. Unijní právní úprava týkající se volby příslušných soudů by se mohla stát pro Velkou Británii znovu relevantní, pokud by přistoupila k Luganské úmluvě o příslušnosti soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ze dne 30. října 2007 (Luganská úmluva), která by částečně nastolila režim obdobný nařízení Brusel I bis, a to včetně závazků vyplývajících z judikatury Soudního dvora EU. Velká Británie sice podala žádost o přistoupení k Luganské úmluvě, nicméně k jejímu přistoupení je nutný souhlas všech smluvních států této úmluvy, a to včetně EU, která doposud tento souhlas nedala. Časový rámec přistoupení Velké Británie k Luganské dohodě je tudíž stále nejistý.
Mohlo by vás zajímat: Michal Skořepa: Ceny nemovitostí a zkažený burger
Jedinou platnou právní úpravou v otázce volby příslušnosti britských soudů je v současnosti Haagská úmluva o dohodách o soudní příslušnosti ze dne 30. června 2005 (Haagská úmluva), jejímiž smluvními stranami jsou mj. i EU a Velká Británie. Haagská úmluva nicméně neposkytuje stejný komfort jako nařízení Brusel I bis nebo Luganská dohoda a obsahuje řadu výjimek a omezení. Jedním z takovýchto omezení je např. skutečnost, že Haagská úmluva se uplatní pouze u tzv. „výlučných prorogačních doložek“, kdy je dána výlučná soudní příslušnost soudu či soudů pouze jednoho členského státu Haagské úmluvy. Výlučnost prorogační doložky je dána i tím, že je zcela vyloučeno, aby byla volba národního soudu alternativou k volbě rozhodčího soudu. Haagskou úmluvu proto nelze využít pro případy tzv. „smíšených prorogačních doložek“, které stranám umožňují zvolit pro řešení sporu mezi arbitráží a soudním řízením. V případech, kdy nebude možné aplikovat Haagskou úmluvu, bude platnost prorogační doložky posuzována dle vnitrostátní úpravy; v případě českých soudů to bude dle zákona o mezinárodním právu soukromém[7].
Mohlo by vás zajímat: 1Q 2021: Munich Re vykázal čistý zisk 589 mil. €. Swiss Re 333 mil. USD $
Dalším problematickým aspektem v tomto ohledu je také časová působnost Haagské úmluvy. EU argumentuje, že se Haagská úmluva aplikuje pouze na prorogační doložky uzavřené po 1. lednu 2021, tj. po datu, kdy se Velká Británie stala smluvní stranou Haagské úmluvy (do té doby byla Velká Británie smluvní stranou pouze prostřednictvím svého členství v EU). Velká Británie ale posuzuje časovou působnost odlišně a je toho názoru, že se Haagská úmluva aplikuje i na starší smlouvy uzavřené od 1. října 2015, kdy se Velká Británie stala smluvní stranou této úmluvy prostřednictvím svého členství v EU. Tento výkladový spor tak vytváří určitou právní nejistotu a lze očekávat, že britské a členské soudy (tedy i české soudy) budou odlišně posuzovat otázku platnosti prorogačních doložek uzavřených v období od 1. října 2015 do 31. ledna 2020. Této nejistotě lze předejít aktualizací prorogační doložky, tedy jejím přeuzavřením po 1. lednu 2021 na základě dodatku ke smlouvě.
2.3 Uznávání a výkon britských soudních rozhodnutí v ČR
Poslední právní otázkou, u které došlo díky brexitu k významné změně, je otázka uznávání a výkonu britských rozhodnutí českými soudy. Zatímco pro členské státy EU je rozhodné nařízení Brusel I bis, díky němuž jsou rozhodnutí národních soudů přímo vykonatelná ve všech členských státech bez nutnosti zvláštního soudního řízení, pro uznávání ostatních cizích soudních rozhodnutí od 1. ledna 2021, tedy i pro výkon rozhodnutí britských soudů, se použije: a) Haagská úmluva, pokud příslušnost soudu byla určena výlučnou prorogační doložkou; nebo b) zákon o mezinárodním právu soukromém.
Podle Haagské úmluvy bude nutné, aby oprávněný z britského rozhodnutí podal u českého soudu žádost o uznání rozhodnutí, kterou může spojit i s žádostí o výkon rozhodnutí. V souladu s Haagskou úmluvou bude český soud vázán skutkovým stavem zjištěným britskými soudy. Pokud ale protistrana podá námitku, bude český soud ve zvláštním řízení povinen zkoumat, zda nenastal některý z důvodů pro odmítnutí uznání či výkonu rozhodnutí. Lze tedy očekávat prodloužení výkonu rozhodnutí. Zbývající britská rozhodnutí pak bude nutné uznat a vykonat u českých soudů v souladu se zákonem o mezinárodním právu soukromém. Dle tohoto zákona je sice rozhodnutí britských soudů v majetkových věcech uznáno pouze tím, že se k němu v řízení přihlédne, na druhou stranu, pokud protistrana namítne, že zde existuje důvod pro odepření uznání, český soud bude povinen zahájit řízení o uznání.
V obou výše jmenovaných případech výkonu a uznání britských rozhodnutí – podle Haagské úmluvy i podle zákona o mezinárodním právu soukromém – existuje pro oprávněné z britských rozhodnutí riziko, že protistrana namítne existenci důvodu vylučujícího uznání či výkon tohoto rozhodnutí. V takovýchto případech bude zahájeno zvláštní řízení, ve kterém se budou zkoumat tyto námitky, a proto bude možné očekávat podstatné prodloužení procesu vymáhání pohledávek přiznaných rozhodnutími britských soudů.
Mohlo by vás zajímat: Cizinci se budou pět let pojišťovat pouze u Pojišťovny VZP, schválili poslanci
Pro doplnění upozorňujeme i na novou mezinárodní iniciativu států, která se týká otázky uznávání a výkonu cizích rozhodnutí. V červenci 2019 státy, mezi nimiž je i Velká Británie a ČR, sjednaly text (nové) Haagské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Haagská úmluva II). Haagská úmluva II se vztahuje na většinu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jako jsou např. spory z úvěrových smluv a náhrady škody. Pokud sjednaný text Haagské úmluvy II státy ratifikují, národní soudy smluvních stran by měly při výkonu cizích rozhodnutí ustoupit od věcného přezkumu příslušného rozhodnutí. Výkon rozhodnutí by tak mohl být takřka automatický, omezený pouze na přezkum formálních náležitostí cizího rozhodnutí. Jestli Haagská úmluva II naplní svůj potenciál být jedním z nejvýznamnějších mezinárodních instrumentů, se ale ukáže teprve časem, protože závisí na počtu zemí, které tuto úmluvu ratifikují. Přestože zástupci EU opakovaně veřejně deklarovali svůj záměr Haagskou úmluvu II co nejdříve ratifikovat, doposud se tak nestalo.
3 Závěr
Dopad brexitu na oblast pojišťovnictví lze sledovat v několika oblastech. Nejcitelnějším dopadem je ztráta možnosti poskytovat pojišťovací služby mezi Velkou Británií a EU na základě jednotného evropského pasu. V současné době existuje pouze do značné míry nezávazný záměr vytvořit mezi oběma teritorii obecný režim ekvivalence na základě ekvivalenčních rozhodnutí pro jednotlivé oblasti finančních služeb, který do určité míry zjednoduší regulatorní a dohledový rámec pro přeshraniční poskytování finančních služeb mezi Velkou Británií a EU. Tento režim je nicméně stále velmi daleko od jednotného evropského pasu a lze jej vnímat spíše jako první krok k postupnému otevírání trhů v oblasti přeshraničního poskytování finančních služeb. Budoucnost je v tomto ohledu stále nejasná. Jedním z klíčových faktorů bude zajisté i skutečnost, jak zásadně se v budoucnu britská regulace finančních služeb odchýlí od té unijní.
Mohlo by vás zajímat: Zablokování Suezu: Egypt požaduje náhradu škody ve výši přes 900 milionů $
Další oblastí, na kterou má brexit zásadní dopady, je posuzování ujednání o volbě soudů (tzv. „prorogačních doložek“) zakládajících příslušnost britských soudů a uznávání a výkon rozhodnutí britských soudů na území ČR. Od 1. ledna 2021 nelze pro tuto oblast využít nařízení Brusel I bis, a je proto potřeba počítat s prodloužením procesu výkonu rozhodnutí britských soudů. Haagská úmluva, která tento proces může usnadnit, klade důraz na výlučnost prorogačních doložek (tzn. na to, že doložky neumožňují volbu soudů více zemí nebo rozhodčího řízení). Je ke zvážení smluvních stran, zda s ohledem na možnou právní nejistotu nezrevidovat existující smluvní dokumentaci a příp. neaktualizovat na základě dodatku dříve uzavřené nevýlučné prorogační doložky.
Pojistný obzor je k přečtení ZDE
Tomáš Jíně, partner, White & Case
Ondřej Bartoň, associate, White & Case
Marie Talašová, associate, White & Case
Vinh Ngo The, legal intern, White & Case
[1] Dle vybraných ustanovení Dohody o obchodu a spolupráci např. žádná ze smluvních stran nesmí na svém území omezovat počet poskytovatelů služeb druhé smluvní strany či jejich transakcí ani nesmí znevýhodňovat poskytovatele služeb druhé smluvní strany oproti poskytovatelům služeb ze třetích zemí.
[2] Blíže odkazujeme na prohlášení České národní banky ze dne 1. prosince 2020, ve kterém se mj. přihlásila i k doporučením EIOPA pro pojišťovnický sektor, s ohledem na vystoupení Velké Británie z EU, zveřejněným dne 19. února 2019.
[3] Ke dni uzávěrky tohoto článku nebylo toto memorandum dle dostupných zdrojů ještě uzavřeno, byť se jeví, že jeho text je již finální.
[4] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.
[5] Viz čl. 7 nařízení Řím I.
[6] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
[7] Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů.
Komentáře
Přidat komentář