Jaké informace mohou finanční instituce vyžadovat?
Zákon[1] ukládá finančním institucím povinnost identifikace a kontroly jejich klientů a upravuje její rozsah. Zákon přitom stanoví minimální okruh informací, které musí finanční instituce od klienta vždy zjistit, konkrétní postup však vyplývá z jejích vnitřních předpisů, které jsou vypracovány na základě zákona. Vzhledem k individuální povaze každého obchodního vztahu se může okruh požadovaných informací lišit a je na posouzení finanční instituce, jaké informace bude od klienta v konkrétním případě požadovat a jakými způsoby je bude chtít doložit. Pokud tedy finanční instituce požaduje dodatečné informace v návaznosti na své rizikové posouzení, je tento přístup v souladu se zákonem.[2]
Mohlo by vás zajímat: Jak se ženy chovají v dopravě?
Identifikace a kontrola klienta – první kontakt s finanční institucí
Prvním krokem při komunikaci finanční instituce s klientem je jeho identifikace. Při té finanční instituce zjistí a ověří osobní údaje klienta a následně je zaznamená (buď pořízením fotokopie daných dokladů[3] či opisem těchto údajů). Identifikace se provádí v zákonem vymezených případech, nejčastěji při vzniku obchodního vztahu nebo v případě, že hodnota jednorázového obchodu (transakce) mimo obchodní vztah (např. směny rozdílných měn ve směnárně) převyšuje částku 1 000 EUR. Zákon však upravuje i další situace, kdy finanční instituce musí provést identifikaci klienta před provedením jednorázového obchodu (transakce) nezávisle na jakémkoliv limitu (např. u smlouvy o úschově).[4]
Údaje o fyzické osobě se standardně zjišťují a ověřují z průkazu totožnosti (zejména občanského průkazu). Fyzická osoba musí sdělit své jméno, příjmení, rodné číslo (či datum narození v případě, že nemá rodné číslo přidělené, např. cizinci), místo narození, pohlaví a údaje o pobytu a státním občanství. U právnické osoby pak finanční instituce ověřuje její identifikační údaje (včetně názvu, sídla, IČ atd.) z dokladu o existenci právnické osoby (např. výpisu z příslušného rejstříku). Rovněž dochází k identifikaci fyzické osoby, která právnickou osobu zastupuje (na základě průkazu totožnosti).
Mohlo by vás zajímat: Petr Jedlička: Jaký je vývoj povinného ručení v roce 2020?
Základním způsobem provedení identifikace klienta je prokázání totožnosti za jeho osobní přítomnosti (tedy přímá osobní interakce klienta se zaměstnancem finanční instituce, např. na pobočce finanční instituce). Finanční instituce však může umožňovat i identifikaci na dálku (online), kdy klient zašle finanční instituci kopie dvou dokladů totožnosti, doloží existenci účtu u úvěrové instituce v Evropské unii (banky nebo družstevní záložny) a z tohoto účtu následně provede platbu na svůj nový účet.[5] Zákon rovněž připouští identifikaci notářem, kontaktním místem veřejné správy (CzechPoint) či identifikaci převzetím od jiné finanční instituce či osoby (zprostředkovatel, distributor, zástupce). Vždy záleží na finanční instituci, zda daný způsob identifikace umožňuje.
Před vznikem obchodního vztahu (nezávisle na jakémkoliv limitu) nebo uskutečněním jednorázového obchodu (transakce) nad 15 000 EUR, ale i v některých dalších případech bez limitu (např. pokud je klient z rizikové země) musí finanční instituce provést rovněž tzv. kontrolu klienta.[6] Úvodní kontrola klienta spočívá ve zjištění dodatečných informací o klientovi finanční instituce. Je potřebné, aby finanční instituce znala své klienty a rozuměla účelu využívání poskytovaných služeb. V rámci kontroly klienta musí finanční instituce zjišťovat údaje o účelu a zamýšlené povaze obchodu nebo obchodního vztahu, vlastnické a řídicí struktuře u klientů – právnických osob, o zdroji peněžních prostředků a jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká, či původu veškerého majetku u politicky exponované osoby. K doložení těchto skutečností může finanční instituce vyžadovat další dokumenty (např. smlouvy anebo potvrzení o příjmech), přičemž konkrétní požadované doklady jsou stanoveny interními předpisy instituce. Tyto informace pak následně slouží k provádění průběžné kontroly klienta, o čemž pojednáváme dále v tomto blogu.
Mohlo by vás zajímat: ČNB: Jaká je úspěšnost odborných zkoušek za 3Q 2020?
Průběžná kontrola klienta
V době trvání obchodního vztahu je finanční instituce povinna provádět tzv. průběžnou kontrolu klienta. V rámci průběžné kontroly klienta musí v prvé řadě zajistit, že informace o klientech jsou i nadále aktuální a úplné, a případně si vyžádat informace nové. Z obchodních podmínek finančních institucí standardně vyplývá pro klienta povinnost informovat finanční instituci o změně svých údajů (např. jména, místa bydliště atd.). Informace si finanční instituce může od klientů vyžádat rovněž sama.
Důležitou součástí průběžné kontroly klienta je dále průběžné sledování obchodního vztahu a transakcí učiněných v jeho průběhu. Zde musí finanční instituce především znát a chápat svého klienta – jak a za jakým účelem obchodní vztah využívá a jaké je jeho standardní chování. V této souvislosti finanční instituce posuzuje, zda transakce odpovídají profilu klienta (jeho příjmům, druhu podnikání atd.) a v případě neočekávaného či nestandardního chování klienta provede důkladné posouzení jeho chování a dle potřeby si od klienta vyžádá dodatečné informace (např. faktury či smlouvy potvrzující či odůvodňující nestandardní transakci). Jako příklad lze uvést klienta – fyzickou osobu s průměrným platem, který zdědí po příbuzných značný majetek (v objemu několika miliónů korun). V této situaci lze předpokládat, že jej banka vyzve, aby sdělil a doložil původ tohoto majetku. V takovém případě by mělo být dostatečné, pokud klient finanční instituci doloží dokumenty z dědického řízení odůvodňující nově nabyté bohatství.
Mohlo by vás zajímat: Připravují se Evropané na penzi?
Cílem posuzování transakcí klientů je odhalit takové případy, které mohou být z pohledu praní špinavých peněz podezřelé (např. kvůli neobvyklé výši, frekvenci, způsobu provádění, nejasnému původu či důvodu transakce atd.). Pokud finanční instituce vyhodnotí transakci jako podezřelou, je povinna ji oznámit Finančnímu analytickému úřadu, který v tomto ohledu provede vlastní šetření. Zde v odůvodněných případech může dojít k pozdržení podezřelé transakce či dokonce k jejímu neprovedení. O podezření a ohlášení podezřelého obchodu finanční instituce nesmí klienta informovat. Pokud se však podezření nepotvrdí, pak transakce proběhne a obchodní vztah nadále pokračuje bez dalších kroků.
Způsob a rozsah provádění kontroly klienta by měl odpovídat riziku souvisejícímu s obchodním vztahem či jednotlivou transakcí (čím vyšší riziko, tím přísnější opatření). Zvýšené riziko může představovat např. skutečnost, že klient podniká v oboru, ve kterém dochází k vyššímu využívání hotovosti (např. herny), protože hotovost bývá často zneužívána pachateli trestné činnosti ke smíchání ilegálních prostředků s legálními. V případech, kdy je s klientem spojeno zvýšené riziko, zpravidla finanční instituce aplikují tzv. zesílenou kontrolu klienta. Existence vyššího rizika však neznamená, že se finanční instituce domnívá, že se její klient podílí na ilegální činnosti, pouze vidí vyšší pravděpodobnost možného zneužití k ilegální činnosti a musí se odpovídajícím způsobem ujistit, že k ilegální činnosti skutečně nedochází.
Mohlo by vás zajímat: EIOPA dokončila včas návrhy k PEPP. Jaká je budoucnost penzí?
Co se děje s informacemi, které jsem finanční instituci poskytl/a?
Informace získané od klientů při identifikaci či kontrole využívají finanční instituce pro řízení rizik souvisejících s bojem proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, neboli k tomu, aby se ujistily, že k trestné činnosti nedochází. Tyto informace jsou chráněné bankovním tajemstvím (povinností mlčenlivosti), přičemž zjištěné informace mohou finanční instituce předat bez souhlasu klienta pouze v případech definovaných právními předpisy (např. soudu pro účely trestního řízení)[7].
Musím požadované informace poskytnout?
Neposkytnutí požadovaných informací může vést k odmítnutí navázání obchodního vztahu či uskutečnění obchodu (transakce), případně až k ukončení již existujícího smluvního vztahu mezi finanční institucí a klientem. Zákon totiž finančním institucím výslovně zakazuje navázat obchodní vztah anebo provést obchod (transakci), pokud nemají dostatečné informace k provedení identifikace a kontroly klienta.
V případě existujícího obchodního vztahu tedy finanční instituce obvykle poskytne lhůtu pro doplnění informací a do té doby neprovede (zablokuje) danou transakci či veškeré transakce probíhající v rámci obchodního vztahu (např. veškeré pohyby na platebním účtu). Po marném uplynutí poskytnuté lhůty finanční instituce obchodní vztah ukončí.
Kateřina Pscherová
Česká národní banka
[1] Klíčovým právním předpisem, podle kterého finanční instituce na území České republiky postupují v oblasti boje proti praní peněz, je zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
[2] Toto stanovisko vyjadřuje pozici České národní banky pouze s ohledem na soulad s právní úpravou v oblasti boje proti praní peněz a financování terorismu.
[3] Provedení kopie dokladu totožnosti je podmíněno souhlasem klienta, blíže ke kopírování průkazu totožnosti srov. stanovisko Finančního analytického úřadu Ministerstva financí https://www.financnianalytickyurad.cz/aktuality/kopirovani-prukazu-totoznosti-15.html.
[4] Zákon stanoví minimální výčet situací, kdy musí být identifikace vždy provedena, ale finanční instituce si ve svých interních předpisech může určit i jejich širší okruh (případně nižší limity než 1 000 EUR).
[5] Platba může být provedena i v opačném směru, tedy z nového účtu na již existující účet.
[6] I zde si finanční instituce může sama nastavit nižší limity či širší výčet situací, kdy provádí kontrolu klienta.
[7] Srovnej např. § 38 zákona č. 21/1992 Sb. o bankách, ve znění pozdějších předpisů.
Komentáře
Přidat komentář